XXXXVIII – Skrukkli

Hraničáře čeká nepříjemné překvapení. Jak se s ním Aldafir vypořádá?

„Pssst!“ zamračil se Aldafir. „Stůjte! Hagale?“

Hraničář přikývl, pokynul dvěma dalším a během okamžiku se společně rozplynuli ve tmě.

Obloha se jim klenula vysoko nad hlavou a třpytila se hvězdami a hraničářům v bledém měsíčním světle žhnuly oči. Ještě před pár okamžiky všude vládl doslova božský klid: vraceli se z obřadu a posvátný háj vyzařoval nadpřirozenou moc. Drobounký jazýček ohně, který probleskoval v dálce mezi stromy, jim však vlil krev do žil.

Čekání se zdálo dlouhé. Velitel si s kněžkou vyměnil znepokojený pohled, náhle se však konečně znovu objevili zvědové.

„Jsou to Harnenští, pane,“ oznámil Hagal a potvrdil tak Aldafirovy nejhorší obavy.

„Kolik?“

„Jen tři, pane. A nezdá se, že by se měli příliš na pozoru.“

„Nepostavili hlídku?“ divil se velitel.

„Člověk by čekal, že už se poučej, co?“ vložil se do jejich rozhovoru Thorgar se zlomyslným úšklebkem. „Tak na co čekáme?“ dodal.

Aldafir se trpce usmál. „Jistě.“ Na jeho pokyn se ze skupiny oddělilo několik postav a s Hagalem v čele se vydali směrem k ohništi, aby vetřelce obklíčili.

ŸŸŸ

„Kde jste se tu vzali? Co tu chcete?“ opakoval Aldafir snad už posté, ale Harnenský jen vrtěl hlavou a vzlykal. Na tváři měl tmavě fialové podlitiny a rty celé rozpraskané.

„Pít, pít,“ chraptěl pořád dokola.

„Napít dostaneš, až vyklopíš, co jste měli za lubem,“ utrhl se na něj Thorgar a rozpřáhl se k ráně, ale Aldafir ho zarazil.

„Z tohohle nic nedostaneme,“ řekl. „Kdoví, jestli vůbec rozumí naší řeči. Přiveďte druhého.“

Dva hraničáři se vzápětí objevili s hubeným mladíkem, kterému v paži zela hluboká rána. Spíš ho nesli, než vedli, a vypadalo to, že je při vědomí jen napůl.

„Proč mu to nikdo neovázal?“ rozzlobil se velitel. „Jsme snad zvířata?“ Nikdo neodpovídal. Tváře hraničářů, kteří je v kruhu obklopovali, zůstávaly kamenné. Už aby se vrátil Sari, pomyslel si Aldafir. Pak se obrátil k vězni.

„Kde jste se tu vzali?“

Nic. Harnenský se díval do prázdna, nehýbal se, nepromluvil. Nepohnul se ani, když ho Thorgar vztekle přetáhl býkovcem.

„Mluv! Co jste tu dělali?“ Věnoval Thorgarovi káravý pohled, ale vlastně se mu moc nedivil. Muži začínali být nervózní. Kdoví, kolik se jich tu kolem potlouká? Nejspíš budou muset zase přestěhovat tábořiště – a doufat přitom, že nenarazí na nějaké nemilé překvapení.

„Přiveďte sem toho posledního, u všech bohů, snad aspoň ten nám něco řekne,“ rozkřikl se hlasitěji, než by sám býval chtěl.

Třetí Harnenský vyvázl na první pohled nejlépe – a taky kladl největší odpor. Potům navzdory se zmítal tak, že hraničáři měli co dělat, aby ho vůbec udrželi. Před Aldafirem si klekl teprve tehdy, když mu Hagal podkopl nohy.

„Radím ti zůstat v klidu,“ oslovil ho Aldafir. „I kdybys utekl, daleko se nedostaneš. Naše šípy jsou rychlejší než tvoje nohy.“ Po těch slovech se Harnenský podvolil, ale vzpurně se na velitele podíval a odplivl si. Vzápětí ho k zemi srazila Thorgarova rána.

„Už vím, že mi rozumíš,“ začal Aldafir ledově. „Tak povídej. Co tu pohledáváte?“

Odhodlání mlčet Harnenského opustilo přesně v okamžiku, kdy mu Thorgar zkroutil ruku tak, že zařval bolestí.

„Utekli jsme,“ zasípal. „Moc mrtvých. My nechtěli.“ Ztěžka oddechoval.

„Utekli? Odkud? Jsou tu v okolí ještě nějací další?“

Harnenský si kousal ret a neodpovídal. Thorgar ho nakopl do žeber, až to křuplo.

Už i Aldafir ztrácel trpělivost. „Nuže?“

„Ve vsi,“ vypravil ze sebe po kratičkém zaváhání, jakmile za zády zaslechl Thorgarův pohyb. „Celá jednotka.“

„Kdo jí velí?“ zeptal se Aldafir se zvláštní předtuchou. „Ptám se, kdo těm vojákům velí?“ rozkřikl se, když se mu zdálo, že zajatec s odpovědí otálí příliš dlouho.

„Mám ti uštědřit ještě jednu lekci?“ zahulákal Thorgar a významně pohladil svůj býkovec.

„Velitel… je místodržitelův syn.“ Nato ztratil vědomí. Mezi hraničáři zavládlo hrobové ticho.

ŸŸŸ

„Nejbližší vesnice je Skrukkli,“ uvažoval Aldafir nahlas. „Tam máme svého člověka. Chtělo by to si nejdřív ověřit, jestli mluvil pravdu.“

Hagal přikývl. „Mohli bychom se tam s pár lidmi vydat v přestrojení,“ navrhl. „Co když je to léčka?“

„Souhlasím. Zjistěte, co a jak, a vraťte se zpátky. Pak se rozhodneme.“

„Promiňte, pane,“ přihlásil se o slovo Thorgar. „Nestačilo by unést Zopyra? Nejspíš budou v přesile, sami na ně nebudeme stačit, na to je nás málo. Chytit takovou velkou rybu…“

Velitel se nad tím zamyslel a nakonec kývl. „Budete muset improvizovat,“ řekl Hagalovi. „Pokud by se vám opravdu podařilo ho přivést, měli bychom v ruce skutečný trumf.“

ŸŸŸ

Skrukkli tvořilo pár chalup, shluknutých na břehu malého a špinavého rybníčku. Na tak malou ves tam ale bylo až příliš živo. Díky tomu hraničáři poznali, že přinejmenším co se harnenských vojáků týče, zajatec nelhal.

Hagal svou družinu podle pokynů, které dostal od Aldafira, zavedl k osamělému domku na okraji vesnice. Pak je zanechal v úkrytu mezi stromy a sám se vydal zaklepat na nízké zadní dveře.

Po chvilce se ozvalo smluvené znamení a ostatní hraničáři se šerem proplížili za ním. Uvnitř je přivítalo teplo a kotlík čerstvě uvařené polévky.

„Prý je místodržitelův syn opravdu tady,“ vysvětlil svým druhům Hagal. „Usadil se v krčmě, jak jinak.“

Jejich hostitel přitakal. „Jsou jako morová rána,“ stěžoval si. Zakrátko nám nezbudou žádný zásoby na zimu. A lidi jim ze strachu ještě sami podstrojujou.“

„Neboj se, příteli,“ uklidňoval ho Hagal. „Už to nebude dlouho trvat.“ Kéž by tomu sám věřil.

ŸŸŸ

„Tak honem, kde to vázne? Vyschlo nám v krku!“ obořil se voják na krčmářku. Když před něj na stůl postavila korbel s medovinou a mísu se skopovým – ne zrovna jemně – nakrčil nos. „Nic lepšího než to smradlavý skopový tam nemáš?“ zabrblal, ale chopil se vidličky a pustil se do jídla. Jeho společníci se na svoje jídlo vrhli jako vyhladovělí vlci.

„Dovolte, pane, kdybyste si přál, pane, můžu nechat poslat pro ryby. Vynikající uzené, pane…“ zadrmolil fojt a pro jistotu se i uklonil.

„Jen pošli, pošli,“ vybízel ho blahosklonně voják a šťoural se přitom v zubech. „Však my si rádi pochutnáme, co, chlapi?“

„Jasně, veliteli,“ přikyvoval horlivě jeden z mužů. Pokukoval mlsně nejen po bohatě naplněných mísách a talířích, ale taky po fojtově dceři, která stydlivě postávala v koutě a červenala se. Jakmile na ni otec mávl, s očividnou úlevou vyklouzla ven.

Velitel se zhluboka napil medoviny a vyprskl. „Co to má znamenat? Kdo má tohle pít?“

„Víno nemáme, pane,“ omlouvala se krčmářka tónem, který nesvědčil o přehnané zdvořilosti.

Harnenský nakonec mávl rukou a pozvedl pohár. „Tak na vítězství, chlapi!“

„Na císaře!“

Pokračování: část XXXXIX – Velitel