XXXXVII – Mezi živými

„Na, napij se,“ vybídl kdosi Algize a podepřel mu hlavu. Nápoj příjemně hřál a teplo se mu rozlévalo až do konečků prstů, přesto se dál cítil příliš unavený na to, aby otevřel oči. „A teď spi,“ rozkázal jemně hlas. Algiz bez okolků poslechl.

„Vítej mezi živými, chlapče,“ pozdravil ho zvesela Örvar, jakmile se znovu probudil. Tvářil se povzbudivě, i když se mu přes celou levou tvář táhl dlouhý rudofialový šrám a pravé oko měl krhavé, orámované nazelenalými podlitinami. Bez ustání škubavě procvičoval ztuhlé, bolavé prsty pravé ruky, zavěšené v pásce.

„Mezi živými? Sám vypadáš, jako bys zrovna vylezl z hrobu,“ zasípal Algiz. Smích ho bodal do žeber.

„Pravda, v klášteře nemrtvých byste oba zapadli dokonale,“ vložil se do jejich rozhovoru třetí muž. Vypadal staře, tvář měl plnou vrásek a v ní uhrančivé zelené oči. Ten hlas Algiz poznával: hlas, který k němu mluvil a volal ho, když blouznil.

„Ty jsi… ten hraničář,“ rozpomněl se náhle. „Byl jsi na Glitniru. Na korunovaci.“ Odmlčel se. Mluvit ho unavovalo.

Sari přikývl. „Musím uznat, že to bylo veselejší setkání než tohle,“ pokrčil rameny. „Snad tě ale naše pohostinnost nezklame.“

Algiz se v duchu zastyděl. Nikdy hraničářům nedůvěřoval, a teď jim dlužil vděk za to, že mu zachránili život. Zároveň se nemohl dočkat, až se bude moci vrátit do svého živlu, na bitevní pole. „Kde… kde jsou ostatní?“ zeptal se s námahou. Cítil, jak ho opět opouštějí síly.

„Byli na tom podobně jako vy dva, ale většina už se dala dohromady a vydala se pod Örviho vedením na cestu. V dnešních časech není dobré zdržovat se ve velké skupině dlouho na jednom místě.“

•••

Z chodby vedoucí do přístavu Sigbjörna pořád mrazilo, přestože už jí šel kdoví po kolikáté. Modravý přísvit lampy, vědomí obrovské skalní masy nad hlavou a hlavně fantastické malby mořských hlubin na stěnách na něj působily tísnivě a úchvatně zároveň. Vždycky se mu ulevilo, když mu po nohama konečně zachřupaly kamínky a chodba se otevřela do nesmírné jeskyně, v níž se ukrývalo elfské pobřežní město.

Od Sigbjörnovy první návštěvy se proměnilo téměř k nepoznání. Lodě se sice pořád stejně tiše pohupovaly na vodě a ze svahů na ně shlížely domy s prázdnými okny, ale všude panoval ruch, pobřeží se hemžilo postavami a z teras tu a tam zaznívala hudba a zpěv. Bylo slyšet Raegbundův mohutný hlas, jak udílí rozkazy, kolem poletovali racci a překřikovali ho, elfové se smáli a smaragdová hladina zálivu se třpytila ve slunci.

„Nevěřil bych, že takhle ještě někdy v životě Muinahópu uvidím,“ poznamenal Lainadan, který se zničehonic objevil po Sigbjörnově boku.

„Je to nádhera, atarinya. Nikdy mě to na moře netáhlo, ale když to vidím…“

„Záleží jen na tobě, jakou cestu si vybereš. Ale jednoho dne se budeš muset rozhodnout, kým chceš být.“ Artaher objal svého syna kolem ramen a ukázal na největší z lodí. Na jejím stěžni se třepotala stříbrozelená vlajka; znak nebylo vidět. „To je má loď,“ řekl. „Až nadejde čas, budeme připraveni.“

•••

Gipta hylli, sestřičko!“ pozdravil půlelf s hlubokou, přehnaně dvornou úklonou.

„Sigbjörne!“ rozzářila se Ydalir a rozběhla se mu vstříc. „Už jsem měla strach.“

„Ty jsi ta, o kterou se musíme bát,“ odvětil vážně a objal ji. „Nějaké novinky?“

„Všelijaké.“ Zamračila se. „Algiz a Örvar dál vedou tažení proti Harnenským. Vybojovali nám několik vítezství, ale ztráty jsou velké. Zopyros nechal při ústupu vypálit Nordheim.“ Kousla se do rtu. „Lehl popelem do poslední stodoly.“

„A hraničáři?“

„Ti jim několikrát zachránili kůži, což Algiz nenese zrovna dobře,“ ušklíbla se. „Ovšem nebýt Prvních…“

„… neměli bychom šanci,“ dokončil za ni Sari. „Vítej, příteli.“

„Sari! Rád tě vidím. Takže máme co oslavovat?“ zazubil se.

„Rozhodně. Přináším totiž zprávu, kterou ani půvabná ouška naší jarlinn ještě neslyšela.“

Pokračování: část XXXXVIII – Skrukkli