XXXXVI – Po bitvě

Než se zešeřilo, bojiště opustili poslední vojáci. Krkavci mohli konečně začít nerušeně hodovat.

„Tak tohle mají být ty dokonale vycvičené jednotky?“ ušklíbl se Algiz a otřel si zakrvavené ostří obouruční sekyry do listí. „Strach má velké oči, zdá se.“

Louka se před ním táhla do mírného svahu, korunovaného chlumkem stromů. V jejich větvích posedávali krkavci a lačně na sebe pokřikovali: jen se podívejte na tu hostinu, bratři! A měli pravdu. Kdysi malebná zelená pastvina byla zdupaná a rozrytá těžkými botami ozbrojenců a místo odpočívajících ovcí se tu jedna přes druhou vršily mrtvoly nebo to, co z nich zbylo, potrhané praporce a zlámaná kopí. Mezi tím vším procházeli Algizovi muži a pod nohama jim mlaskalo krvavé bláto.

„Nějak se mi to nelíbí, chlapče,“ mračil se Örvar. Familiérnost by mu Algiz odpustil, ale ty věčné pochybnosti ho rozčilovaly. Snad i proto, že hlodaly i jeho samotného.

„Co se ti zase nezdá, starý?“ odsekl. „Myslel jsem, že to bude horší, to je všechno. Netvrdím, že nám nedali zabrat.“ Zalétl pohledem k lesu. Ani řada jejich vlastních padlých nebyla nijak malá a zbylí vojáci pořád přinášeli další.

„Copak ti není divné, že se vůbec neobjevil Zopyros? Vždyť to bylo naše zatím největší otevřené střetnutí s Harnenskými. Podle toho, co se říká, to není ten typ velitele, který by vysedával v paláci a čekal, jak to dopadne.“

„Vím já? Třeba měl pro něj tatíček nějakou důležitější práci.“

„Právě toho se obávám,“ odvětil Örvar.

Algiz jen mávl rukou. „Nechme toho. Však máme kolem zvědů dost. I kdyby se Harnenští chtěli o něco pokusit, musejí sem nejdřív dojít.“ Zavelel k odchodu a jako první zamířil do nedalekého ležení. Než se zešeřilo, bojiště opustili poslední vojáci. Krkavci mohli konečně začít nerušeně hodovat.

•••

Tábořiště se rozkládalo nedaleko, na terase ve svahu sousedního, o něco vyššího kopce. Před větrem a deštěm ho ze tří stran chránily vysoké stromy, které se za paloukem spojovaly do zdánlivě neproniknutelné hradby. Zatímco směrem do údolí dosud prosvítaly poslední paprsky zapadajícího slunce, v lese už panovala černočerná tma.

Algizovi to místo nahánělo husí kůži. Nepomáhalo ani vědomí, že kdyby se cokoli stalo, útěk do lesa je jejich jediná naděje. Ležení se totiž nacházelo hluboko na území nepřítele: za jasného dne by se na obzoru třpytilo moře a na jeho břehu by bystré oči mohly rozeznat gladsheimský přístav. Přesto se i tady lesem proplétaly hraničářské stezky.

Algiz ty podivíny nikdy neměl zrovna v lásce: pořád jen samé přepady ze zálohy, maskování, rychlá smrt šípem od neviditelného střelce. Bavit se s nimi taky pořádně nedalo, vždycky se drželi v těch svých uzavřených, zakaboněných skupinkách. Urozený nebo vesničan, člověk mezi nimi ani nepoznal rozdíl. Algiz dával přednost oceli, boji tváří v tvář. Chtěl se svému protivníkovi dívat do očí, aby si pak mohl o to víc vychutnat ten okamžik, když mu padne k nohám, děsit ho svým řevem a probíjet se burácejícím mořem bojiště.

Jestli ale trávili celý život v lese, jako je tenhle, vlastně na tom nebylo nic překvapivého. Zvláštní tma, neznámé zvuky, pohybující se světélka, šustění listí a praskání větví dokázaly člověku napínat nervy k prasknutí. Stačila jediná noc, a to ani člověk nemusel odejít z dosahu slabě zářících loučí.

Na druhou stranu to byli opravdu užiteční spojenci, a tak jim Algiz dokázal ledacos prominout.

•••

Probudil se zničehonic uprostřed noci. Louče dávno zhasly, měsíc zašel a na nebi zářily hvězdy, ze všech stran se tu a tam ozývalo chrápání. Tábor na první pohled klidně a nerušeně spal, přesto Algize neopouštěl podivný pocit: šestý smysl, za léta strávená v leženích podobných tomuhle vycvičený k dokonalosti, mu napovídal, že něco není v pořádku.

Odhodil kožešinu, vstal a protáhl se. S rukou položenou na jílci meče – ten dotek ho uklidňoval jako máloco – zamířil k okraji tábořiště.

Jak tam tak stál, zíral do tmy a dávala se do něj zima, zaváhal, jestli mu z toho lesa už vážně nestraší v hlavě. Právě v okamžiku, kdy zabručel šťavnatou nadávku a chtěl se obrátit zpátky, mezi listím postřehl lesk bělma.

Ztuhl překvapením stejně jako ten, komu oči patřily. Ještě několik vteřin na sebe civěli, než se první z nich probral. Naštěstí byl tím prvním Algiz.

•••

Té noci si Algiz rámusu boje, křiku a řinčení oceli užil vrchovatou měrou. Už když se s řevem rozbíhal do středu tábořiště, aby vyhlásil poplach, zaznívaly první rány. Co zatraceně dělaly hlídky? Vem to ďas. Hlavní bylo zastavit ten příval černých uniforem, který se na ně hrnul ze všech stran jako armáda mravenců.

Örvarova předtucha byla správná: uprostřed vřavy zahlédl Algiz vysokého mladíka v černém, stříbrem vyšívaném kabátci. Svým dlouhým obouručním mečem se oháněl se smrtící jistotou, sledoval okolí jako šelma neustále připravená k útoku, bez jediného špatného kroku, bez sebemenšího zaváhání, a kromě toho ještě stačil vykřikovat rozkazy. Harnenští vojáci ho poslouchali na slovo, podobní děsivým strojům.

Při pohledu na něj se Algiz nedokázal ubránit jistému obdivu a zároveň se ho zmocňovala jistota, že tohle je nad jejich síly. Po dlouhém pochodu v plné polní a celodenním boji byli jeho muži příliš unavení na to, aby Harnenským způsobili výraznější ztráty, o možnosti je porazit nemluvě.

Během okamžiku přelétl pohledem sotva rozeznatelné bojiště, údolí v dálce, hvězdnou oblohu a hradbu stromů. Pak se zhluboka nadechl a z plných plic zavelel k ústupu do lesa.

•••

Vrzání, praskot a šelest. Slábnoucí volání. Tlumené výkřiky. Tma černá jako hluboká tůň, protkaná šedivými skvrnami časného ranního světla. A za zády nepřítel.

Pokračování: část XXXXVII – Mezi živými