XXXXV – Klášter

Část Zasvěcených nabídla Věrným spojenectví a kláštery se tak zejména pro hraničáře a hällristingarské vojáky staly útočištěm a bezpečným přístavem, kde se jim vždy dostane pomoci. Občas, pravda, poněkud zvláštní.

„Otevřete! Pro všechno na světě, otevřete!“ bušil Torve z posledních sil na dveře kláštera a nepřestával se přitom vyděšeně ohlížet za sebe. Na rameni cítil váhu svého druha, kterému mezi prsty prosakovala krev z rány na břiše. Co chvíli zasténal bolestí a Torvemu připadalo, že jeho hlas musí být v tiché noci slyšet na hony daleko. Brána zůstávala zavřená. Snad není opuštěný, napadlo hraničáře. Ale neměl by, vždyť Sari říkal…

Vrata se zničehonic neslyšně otevřela. V temné chodbě za nimi poblikávalo slabé světlo louče, ale z postavy, která ji držela, bylo vidět jen tmavý obrys. Torvemu se zježily vlasy v zátylku, nezbývalo však než jít dovnitř, do vlhkého a studeného tunelu.

Když neznámý zaslechl, jak druhý z hraničářů sténá, zastavil se, předal Torvemu louči a lehce zraněného zvedl do náruče. Došli tak k dalším dveřím, o poznání zdobnějším. Otevřely se stejně zlehka a zdánlivě samy jako ty první.

Vevnitř bylo o poznání přívětivěji. V nevelké komnatě plápolal krb, stěny byly obložené dřevem a na dlouhém stole ležely rozházené hromady svitků s nákresy a poznámkami. U stolu už je očekávala kněžka, aby je uvítala.

Gipta hylli,“ pozdravila Torveho. Nepřirozenou bledost jejích tváří podtrhovaly uhlově černé vlasy, pronikavé černé oči a černé roucho. Všimla si, že znepokojeně sleduje, jak její služebník odnáší raněného pryč. „O svého přítele se neboj,“ uklidňovala Torveho. „Bude o něj postaráno. Co ty? Jak jsi na tom?“

„Vyvázl jsem skoro bez škrábnutí,“ přiznal hraničář. „Ale byla to řež. Vůbec nevím, kam se poděli ostatní. Doufám, že mě někdo nesledoval.“

„Můžeš zůstat klidný,“ odvětila kněžka. „Klášter je dobře chráněn, možná nejlépe ze všech, i když strážci nejsou vidět.“

„Máte tu hraničáře?“ podivil se Torve.

„Nějací by se tu našli, ano,“ odpověděla záhadně kněžka. „Já jsem zdejší představená, jmenuji se Fagridalur. Možná ti moji služebníci budou připadat poněkud… zvláštní, ale nemusíš se jich bát.“

„Oni toho moc nenamluví, co?“

„Nejen to. Nemluví, nejedí, nepijí, nedýchají vzduch. Zato mě poslouchají na slovo.“

Torve zůstal zírat s otevřenou pusou. „Tak-takže j-je t-to prav-pravda,“ vykoktal po chvíli. „K-klášter ne-nemrtvých…“

Kněžka se usmála. „Těší mě, že mě můj věhlas předchází,“ prohodila.

•••

Návrat do Muinahópy přinesl Sigbjörnovi dlouho nepoznaný klid, ačkoli předvídal, že ne všechny rozhovory, které ho čekají, budou příjemné. Cesta na koních z Glitniru byla úmorná i v příjemné společnosti Sariho a Andafina; teprve když na obzoru spatřili šedivou čáru moře, začalo jim být opět do zpěvu.

Co se hudby týkalo, nemohl se Sigbjörn ani s jedním ze svých přátel měřit. Andafin měl zvučný hlas a harfu, kterou mu vyrobili elfové, ovládal s nedostižným umem, vedle Sariho však jeho umění bledlo. Léčitelův zpěv dokázal potěšit, pohladit, rozveselit i vyburcovat, ať už k tanci, nebo k boji, dovedl jím ale také uspat či očarovat, pokud si to přál.

„To může být užitečná zbraň,“ poznamenal kdysi při jednom z jejich setkání Sigbjörn.

„Přísahal jsem, že k ničemu takovému se nikdy nesnížím,“ odpověděl s vážnou tváří Sari.

Ostrý šleh větru probral Sigbjörna ze vzpomínek. Dorazili na hranu útesu a začali sestupovat.

V paláci zjistili, že je cáno Raina předstihl. Spolu s artaherem poutníky přivítali v zaplněném hodovním sále a Sigbjörnovi stačilo vyměnit si s nimi jediný pohled, aby se utvrdil v tom, že všichni – Lainadana nevyjímaje – vědí, jak se věci mají. Objal otce i Rainu, byť ne tak srdečně jako jindy, a posadil se ke stolu vedle Sariho.

Andafin je brzy opustil a připojil se k elfským hudebníkům, s nimiž jako obvykle strávil celý večer. Artaher nechal donést další medovinu a pak ještě další a čtyři společníci v malém kroužku postupně zůstali sami.

V příhodném okamžiku už se Sigbjörn odhodlával načít věc, která mu tolik ležela na srdci, ale Raina ho předešel. Dolil mu pohár a naklonil se k němu blíž.

„Příteli, uzavřeme dohodu. My všichni bychom za Ydalir bojovali do posledního dechu, ať už z jakýchkoli pohnutek; my všichni ji svým způsobem obdivujeme a milujeme. Nepleť se do věcí, do kterých už ani jako její bratr nemáš právo mluvit, a já ti můžu odpřisáhnout, že i kdyby se od ní odvrátil celý svět, já ji neopustím. Copak jsi neviděl, jak zářila, když jste odjížděli?“

„Vypadala šťastně, jako už dlouho ne,“ přiznal Sigbjörn, „ale nechci, aby dopadla jako moje…“ Vtom se zarazil, bílý jako stěna. Lainadan, který je celou dobu pozorně poslouchal, pomalu a rozechvěle postavil pohár na stůl a zadíval se do prázdna.

„Odpusť, otče,“ vypravil ze sebe se staženým hrdlem Sigbjörn. „Tak jsem to nemyslel! Já přece vím, že…“

Artaher ho gestem ruky zarazil. „Nevíš. Nechápeš nic.“ Zadíval se synovi do tváře. „Přestaň se na svět pořád dívat lidskýma očima, Sigbjörne.“ S těmi slovy vstal a odešel.

Sigbjörn se zhroutil, hlavu v dlaních. „Odpusťte,“ zašeptal. „Odpusťte mi to všichni.“

Sari ho poplácal po zádech a Raina mu přistrčil pohár s medovinou. „Na usmířenou,“ vybídl ho s úsměvem.

Pokračování: část XXXXVI – Po bitvě