XXXXIX – Velitel

Výprava hraničářů do zapadlé vísky pokračuje. Jak asi skončí?

„Sss!“

Dívka sebou trhla, ale pak se rozhlédla kolem, a když se ujistila, že prostranství před krčmou je prázdné, obešla dům, aby zjistila, odkud zvuk přišel.

Na první pohled to vypadalo, že je dvorek prázdný. Asi se mi to jenom zdálo, pomyslela si a chtěla se otočit zpátky, když se sss! ozvalo znovu. Teprve pak zachytila pohyb za hromadou dřeva.

S malou dušičkou tam zamířila a vzápětí ztuhla leknutím. Z šera na ni vyhlíželo několik ozbrojených postav se zamaskovanými tvářemi. Jeden z nich si stáhl šátek, usmál se a vybídl ji, aby šla až k nim.

„Jmenuji se Hagal,“ představil se s mírnou úklonou. „A ty?“

„Gudrún,“ pípla dívka.

„Potřebovali bychom od tebe pomoc, Gudrún,“ řekl. Přikývla.

„Jsou tam vevnitř Harnenští?“

„Spousta. Jednomu říkají velitel.“

„Jak vypadá?“

„Vysoký, dlouhé světlé vlasy, černý kabátec se stříbrným vyšíváním…“ Hagal si s ostatními hraničáři vyměnil významný pohled.

„Nevíš, jak se jmenuje?“

„Ne, pane.“

„Nemusíš mi říkat pane. My jsme…“

„… hraničáři. Já vím, pane. Prosímvás…“

„Copak?“ zeptal se Hagal ustaraně.

„Prosím, neubližujte tatínkovi.“

„Neboj se, Gudrún. Kvůli němu tady nejsme. A teď už raději běž.“

ŸŸŸ

„Co ti tak trvalo, holka?“ plísnil svou dceru fojt, když se konečně vrátila s košíkem uzených ryb.

„Pane, tady jsou ty ryby, pane. Dovolím si říct, že ty nejlepší, jaké můžete ve zdejším kraji dostat, pane,“ oslovil velitele Harnenských s podlézavým úsměvem. „A tohle je moje dcera Gudrún, pane,“ dodal a popostrčil dívku blíž.

„Máš pěknou dceru, jen co je pravda… Jak že se jmenuješ?“

„Ingvar, pane,“ klaněl se fojt až k zemi.

„… Ingvare. Pojď, děvče, posaď se s námi ke stolu.“

ŸŸŸ

„Copak nikdy nevyleze?“ stěžoval si znechuceně jeden z hraničářů. Čekali za krčmou už celé odpoledne a ze zápachu hnojiště se jim zvedal žaludek. Najednou se však ve dveřích objevil pruh světla a v něm vysoká mužská postava s dlouhými vlasy.

„…sím se vychcat,“ oznámil svým společníkům uvnitř a nejistým krokem se vydal na zadní dvorek. V tomtéž okamžiku se ze stínů vynořilo několik tmavých postav.

ŸŸŸ

„Copak bude asi místodržící říkat, až se dozví, že máme jeho synáčka?“ přemítal nahlas jeden z hraničářů.

„Věnuje ti výměnou za něj půl císařství a svou dceru k tomu, ty osle,“ zasmál se Hagal. Šlo to hladce – až podezřele hladce. Ale co by se mohlo pokazit? Unesli místodržitelova syna a v lese je nikdo neměl šanci objevit.

„Nebránil bych se, dceru má prý pěknou, ale co s císařstvím?“

Odpovědí mu byla salva smíchu, kterou hned nato zmrazil nečekaný zvuk: řinčení železa. Hraničáři ztuhli na místě.

„Přichází to od našeho tábora,“ prohlásil Hagal. „Jdeme!“

Rozběhli se a svázaného velitele za sebou vlekli jako loutku. Měl co dělat, aby neklopýtl a neskončil na zemi.

Jakmile vyběhli z lesa na mýtinu, kde stával hraničářský tábor, naskytl se jim hrozivý pohled: téměř všechny stany byly rozbořené a všude mezi nimi ležela mrtvá těla.

„Zastavte! Máme vašeho velitele, místodržitelova syna Zopyra!“ zahulákal Hagal z plných plic, když konečně vpadli doprostřed boje. Nedaleko od něj se napřímil jeden z Harnenských: vysoký voják s dlouhými plavými vlasy, oblečený do stříbrem bohatě vyšívaného kabátce. V rukou svíral nablýskaný obouruční meč, ze kterého odkapávala krev.

„Co to žvaníte?“ obořil se na Hagala. „To je přece nesmysl!“

Boj na okamžik ustal. Příchozí si všimli, že na kraji tábořiště klečí se zavázanýma očima Aldafir. Ústa měl ucpaná roubíkem a jeho harnenský strážce mu držel na krku nůž.

„Zajali jsme ve Skrukkli vašeho velitele!“ namítl Hagal. „Tady je!“ S těmi slovy postrčil zajatce dopředu. „Necháme ho žít, když nám vrátíte našeho velitele Aldafira!“

Harnenský voják se rozesmál. „Tohle že má být velitel? Vždyť je to dezertér!“

Hraničáři při těch slovech úplně zkameněli. Zároveň teprve teď začínali tušit, koho mají před sebou.

„To já jsem místodržitelův syn! Já jsem Zopyros Kantakuzenos!“ zvolal a znovu se rozmáchl mečem. V tom okamžiku jako by pominulo kouzlo a začala krvavá řež.

ŸŸŸ

Ydalir zbledla. „Jak to dopadlo?“

„Jak myslíš, paní? Stál bych tady snad? Zopyros je mrtvý, stejně jako všichni jeho muži.“

„Co Aldafir?“ naléhala. „A Aldaris?“ dodala po krátkém zaváhání.

„Oba budou v pořádku,“ odpověděl Sari se zvláštním pohledem. „Našli jsme je s Andafinem hned následující den. Nakonec přežilo docela dost mužů, i když mají těžká zranění.“

„Díky bohům,“ oddechla si Ydalir. Teprve pak jako by si pomalu začala uvědomovat význam toho, co se stalo. Tvář se jí rozjasnila. „Měli bychom oslavovat!“ zvolala vesele.

„To ano,“ souhlasil Sari. „Pro místodržitele to bude velká rána. Jen se bojím, že Dordovir z toho bude mít radost stejně jako my.“

„Proč?“ podivil se Sigbjörn, který doposud jen mlčky poslouchal.

„V Harnenu se úřady dědí a Saxarachilos měl jen jednoho syna a jednu dceru. Ať se propadnu do země, jestli do měsíce nebude svatba,“ odpověděl s povzdechem Sari.

„Dordovir a místodržící?“ ujišťoval se nevěřícně Sigbjörn.

„Zatím jenom místodržící,“ opáčila bezbarvě Ydalir.

Pokračování: část L – Althing