XXXXIV – Noční host

Válka začala.

„Jak to vypadá ve skírnských dolech?“ obrátila se Ydalir na Eihwaze. „Můžeme se spolehnout na další dodávky?“

„Čekal jsem tvou otázku, paní,“ odvětil šlechtic uctivě. „K jejímu zodpovězení tu však mám někoho povolanějšího, pokud dovolíš.“

„Ovšemže,“ přikývla a na Eihwazův pokyn se ze dveří vynořil trpaslík v naleštěné kroužkové zbroji, tmavomodrém sametovém plášti a s dlouhým, pečlivě zapleteným plnovousem zastrčeným za opasek. Na čele se mu třpytil umně vybroušený safír.

„Dovol, abych ti představil Grimbura z Manzargilu,“ uvedl ho Eihwaz a trpaslík jarlinn věnoval hlubokou úklonu. Opodál sedící cáno Raina se nespokojeně zavrtěl a Grimbur po něm šlehl pohledem, ale ani jeden nic neřekl.

„Nuže?“ vybídla ho Ydalir. „Prý jsi ten nejpovolanější k tomu, abys nám pověděl, jaká je situace ve Skírnu. Dokážete vyzbrojit další jednotky?“

Trpaslík se uchechtl. „Další jednotky? Zvládli bychom vyzbrojit ostrov do posledního děcka, a ještě by zbylo pro jejich vnoučata,“ odpověděl. „Zásoby skírnské rudy jsou obrovské. Tedy nejen rudy,“ podotkl a ukázal přitom významně na svou čelenku. „Dřeme dnem i nocí, a pokud můžu mluvit za svoje lidi, bohatě se nám to vyplatí…“ To rozhodně, pomyslel si Raina. „… takže s naší pomocí můžete počítat. Spíš je otázka, co přesně byste potřebovali? Doposud jsme vyráběli hlavně menší věci: hroty k šípům, nože, tesáky. S tím přece nemůžete vystačit.“

Ydalir přelétla pohledem shromážděné Věrné. Kromě Eihwaze Ehwazssona a cána Rainy zastupujícího elfy tu seděli Örvar Hjortholt se synem Örvim a Fjólar Ragnarsson s dvěma dcerami v plné zbroji. Úplně vzadu, kam pro nedostatek světla už skoro nebylo vidět, se schovávala skupinka maskovaných hraničářů; mezi nimi, jak věděla, byl i Aldaris, který z ní nespouštěl oči. Algiz cvičil s vojáky v Breidabliku.

„Eihwaz se ti už nejspíš zmínil, že se situace poněkud změnila,“ obrátila se jarlinn zpátky ke Grimburovi a ten přikývl. „Vyhlásili jsme válku. Někteří budou sice dál bojovat v lesích, ale většina se bude s nepřítelem od nynějška střetávat v otevřeném poli. Proto budou potřeba pořádné zbraně: meče, sekyry, kopí. A také zbroje, přilby a štíty. Podrobnosti dohodnete později s Eihwazem. Zvládnete to?“

„Konečně pořádná práce,“ zamnul si ruce trpaslík, „s radostí.“ Ještě jednou se Ydalir dvorně uklonil a spokojeně odkráčel.

Jakmile zmizel za dveřmi, ozval se Raina. „Nezdá se mi moudré spoléhat tolik na trpaslíky,“ namítl. „Jen se na naší situaci snaží vydělat.“

„Špatně se jim nedaří, to je očividné,“ souhlasila Ydalir, „ale nebýt jich, skírnské doly by zely prázdnotou, tamní surovina by ležela ladem a moji lidé by se mohli bránit leda klacky. Přenechat jim za to třeba celou horu drahokamů se mi nezdá jako špatná cena.“

•••

„Myslel sis, že se jen tak vypaříš?“ zastoupila mu s úsměvem cestu Ydalir. „Tentokrát ti to neprojde.“

Aldaris se zarazil a křečovitě zaťal ruce v pěst. Několik nekonečných vteřin váhal, než promluvil. „Nemuč mě,“ zachraptěl. „Nech mě prosím odejít.“

„Ale já nechci, abys odcházel,“ namítla a pohladila ho po tváři. „Ani nemusíš. Algiz je pryč.“

Hraničář ztuhl. „K tomu už jsem ti minule řekl své poslední slovo,“ odsekl. „A to pořád platí.“

Ydalir nakonec neochotně udělala krok stranou. „Jak chceš,“ hlesla. „Tedy sbohem.“

„Sbohem,“ zašeptal za ní Aldaris, když odcházela. Ani se neohlédla.

•••

Glitnir už dávno utichl, jen Ydalir se v prázdném pokoji nepokojně převalovala. Otevřeným oknem pronikala dovnitř vůně jedlí a borovic spolu s nočními zvuky lesních obyvatel. Někde blízko zašustila křídly sova. Nakonec snahu usnout vzdala, odhodila přikrývku a došla k oknu. Opřela se o parapet a pozorovala jasně zářící hvězdy a neproniknutelnou čerň mezi stromy. V bezvětří se nepohnul ani lísteček.

Náhle sebou trhla: znovu, jako už tolikrát, ucítila něčí upřený pohled. „Je tu někdo?“ zeptala se roztřeseně do tmy a opatrně zamířila k lůžku, vedle kterého nechala postavenou lampu. Vzápětí jí došlo, že ji nejspíš nemá čím zapálit, a v duchu zaklela. Vtom se zarazila, protože uslyšela zavrzat podlahu.

Takže se jí to nezdálo! V místnosti opravdu někdo byl. Co teď? Má křičet? Utéct oknem? Nebo se pokusit bránit? Než se stačila rozmyslet, ucítila dotek dlaní na bocích a měkký polibek na šíji. Polilo ji slastné horko, když ji kdosi zezadu něžně objal a přitiskl jí rty k uchu. „Přišel jsem za tebou, melda heri,“ zašeptal hlas. „Přišel jsem za tebou, abych tě rozveselil.“

Pokračování: část XXXXV – Klášter