XXXXIII – Špatné zprávy

Je nás víc, než by sis dokázal představit v těch nejhorších nočních můrách. Jsme všude: ve městech, na vsích, na moři i na souši, dokonce i ve tvém vlastním paláci.

Slunce malebně zářilo nad městem, mezi stěžni a svinutými plachtami v přístavu se vesele proháněli ptáci, na trhu hlasitě pokřikovali obchodníci a řemeslníci. Konečně zase jednou slibný den, pomyslel si Dordovir spokojeně a protáhl se. Honem přitom zaplašil nepříjemné tušení, že ty nejslibněji vyhlížející dny obvykle dopadnou nejhůř ze všech.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vzápětí dovnitř proklouzla služebná, s pohledem upřeným do země položila na stůl podnos se snídaní a vytratila se stejně nenápadně, jako se objevila. Nebýt slabounkého zacinkání nádobí, Dordovir by si jí ani nevšiml. Hladově se vrhl na snídani, ze které ho vyrušilo teprve zašustění šatů za jeho zády.

„Tak to nebyl sen,“ prohodil napůl pro sebe. Usmála se, přiložila si prst na ústa a zmizela za závěsem, který ukrýval dvířka k tajnému schodišti. Než se Dordovir znovu pustil do jídla, drahnou chvíli hleděl na nehybnou plochu gobelínu a doufal, že večer zase přijde.

Na slyšení k místodržícímu šel tentokrát s lehkou hlavou. V sále už na něj kromě Saxarachila čekal i jeho syn Zopyros, zdálo se však, že je myšlenkami jinde. Zdlouhavá jednání považoval za ztrátu času, což otci dával uctivě, přesto důrazně najevo – na rozdíl od Dordovira si to mohl dovolit – a obvykle, jakmile to bylo možné, pospíchal za svými vojáky. Skallagrímsson toho člověka v skrytu duše obdivoval a vážil si ho, ačkoli z něj měl zároveň trochu strach. Jiný strach než z místodržitele: tušil, že mladý Zopyros je ve skutečnosti mnohem, mnohem nebezpečnější než jeho otec.

Dokonce i Dordovirovi vlastní muži k harnenskému veliteli vzhlíželi a poslouchali ho na slovo. Byl to ten typ člověka, za nímž by se bez váhání vypravili třeba do nejtemnějších hlubin Helheimu a kterého bylo za každých okolností lepší mít na své straně. Dordovir se v duchu zasmál, když si jako jeho protivníka představil Algize Hrítningsgjötura. Nesaháš mu ani po kotníky, ušklíbl se.

Místodržící si odkašlal. „Jaký je vývoj? Nějaké novinky?“ obrátil se nejdřív na svého syna. To by ses divil, pomyslel si Dordovir, ale držel jazyk za zuby a dál se tvářil zaujatě.

„Situace se zklidnila,“ odpověděl Zopyros. „Ztráty máme velké, ale v posledních týdnech jako by se stáhli. Nejspíš sbírají síly, pokud vůbec ještě nějaké mají. Potyčky téměř ustaly a nedávají o sobě vědět.“

„To zní… Co to má znamenat, mermegaltas?“ rozkřikl se Saxarachilos, protože se ozvalo hlasité zaklepání a ve dveřích se objevil Skallagrímssonův sloužící. „Říkal jsem snad dost jasně, že nás nemá nikdo rušit!“

„Odpusťte, pane,“ uklonil se sloužící, „ale je to naléhavé.“ S těmi slovy se obrátil k Dordovirovi: „Pane, dorazil posel a dožaduje se okamžitého přijetí. Nedal se odbýt.“

Skallagrímssonovi přeběhl mráz po zádech. Tak už je to tady: slibný den právě skončil. „Posel? Čí?“

„Odmítá nám cokoli říct, pane. Ale na sponě má znak s dvěma hady a sekyrou.“

„Hrítningsgjörturové,“ ucedil Dordovir. „Pošlete ho sem.“

Posel dorazil za okamžik. Beze slova se Skallagrímssonovi uklonil a předal mu svinutý pergamen s velkou rudou pečetí. Oba Harnenské ignoroval, což místodržícímu samozřejmě neuniklo.

Dordovir svíral list v třesoucích se rukou a jako opařený hleděl na pečeť s erbem Drakonissů, drakem a lukem se třemi šípy. Doposud si hýčkal nepatrnou a bláhovou naději, že se věštba mohla splést, že žádná dědička nežije, že jsou to všechno jenom řeči. Svitek v jeho rukou mu tu naději během vteřiny s konečnou platností rozmetal.

„No tak, co zíráš?“ obořil se na něj Saxarachilos. „Mám to snad otevřít sám?“

Dordovir neodpověděl, ale rozlomil pečeť a začal číst.

Dordovire Ingevirssone Skallagrímssone,

rozhodl ses spojit s našimi odvěkými nepřáteli a zradil jsi tak svoji zemi. Okrádáte bezbranné, vraždíte nevinné a krutě týráte ty, kdo se nenechali zastrašit.

Jenže oni už nejsou bezbranní. Jsme tu my, Věrní, a je nás víc, než by sis dokázal představit v těch nejhorších nočních můrách. Jsme všude: ve městech, na vsích, na moři i na souši, dokonce i ve tvém vlastním paláci.

Chtěli jste krev? Máte ji mít. Ale bude to ta vaše.

Idunn Gunnlang Ydalir Øysteinsdóttir Drakonissä

jarlinn ostrova Hällristingaru a země Iss

Bledý vzteky předhodil dopis místodržícímu. Zopyros se otci díval přes rameno, a jakmile dočetl, zavrčel jen: „Plané žvásty,“ a znechuceně se odvrátil.

V tutéž chvíli si však uvědomili, že dosavadní čilý ranní ruch města, který se k nim nesl otevřenými okny, se změnil v chaos, řev a řinčení zbraní.

•••

„Bylo to o fous, ale za ten pohled na nasupeného Skallagrímssona to stálo,“ zakončil svoje vyprávění Örvi. „Gladsheimská posádka notně prořídla, výcvik nevýcvik. Velkou zásluhu na tom má Thorgar. Dostal jsem se odtamtud jen díky jeho lidem.“ Kývl uznale kapitánovým směrem a napil se.

„Nikdo tě nepoznal?“ zeptal se Aldafir.

Örvi zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. A i kdyby ano – co na tom? Beztak brzy zjistí, že se můj otec přidal k Věrným. Válka začala, nač se dál skrývat?“

Aldafir přikývl. „Máš částečně pravdu, přinejmenším pokud jde o tebe. My hraničáři přece jen ještě ukrytí zůstaneme.“ Zamyslel se a dodal: „Takže ten nový vojenský velitel je Saxarachilův syn?“

„Říká se to,“ potvrdil Örvi. „Místodržící ho nechal povolat až z Harnenu, připlul prý na lodi i se svou sestrou. Má cenu mnoha mužů: vládne mečem, jako by mu požehnal sám Týr, a vojáci ho poslouchají na slovo.“

„Což znamená, že bude potřeba se ho co nejrychleji zbavit,“ uzavřel hraničář.

Pokračování: část XXXXIV – Noční host