XXXXII – Neměj strach

Vítězství si žádá oběti.

Takže tohle je ono? To, na co mě připravovali od dětství, na co jsem si jako malá hrála a po Vpádu naopak nevěřila, že toho vůbec kdy dosáhnu? Sedím za stolem, který překypuje hojností jídla a pití, všichni kolem se baví, nacpávají si břicha a prolévají hrdla a tváří se, jakoby tohle už bylo vítězství. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak sama. Koruna mě tlačí na čele, těžký vyšívaný plášť tíží na ramenou, v krku mi vyschlo. A vedle mě… Ne ten, kterého jsem milovala, po jehož boku bych se postavila třeba samotnému císaři. Se všemi si připíjí, celý brunátný, dohaduje se s otcem a hloučkem dalších šlechticů o vojenské taktice, huláká a bouchá pěstí do stolu. Algiz Eihwazsson Hrítningsgjörtur, můj manžel.

•••

„Na můj vkus moc lidí,“ prohodil Aldafir a přisedl si k Sigbjörnovi do tmavého koutu. Síň hučela neutuchajícím hovorem, ve světle lamp se leskly mastné brady stolovníků a hudebníci s Andafinem v čele je už poněkolikáté bavili halasnou pijáckou písní.

„Co mám říkat já,“ opáčil půlelf s úsměvem a zhluboka se napil. Nadechl se, jako by chtěl ještě něco dodat, ale při pohledu na Ydalir si to rozmyslel.

Aldafir si toho všiml. „Měl to být šťastný den. Mrzí mě, že to takhle dopadlo.“ Soucitně se zadíval na mladičkou jarlinn. Jídlo před ní leželo netknuté a duchem bloudila kdesi v dálce. „Ústy se směje, ale očima pláče,“ poznamenal s povzdechem.

„Vítězství si žádá oběti,“ namítl Sigbjörn. „Svazku s hraničářem by se dvůr vysmál.“

Aldafir se zamračil. „Teď mluvíš přesně jako tvůj otec,“ odsekl. „Myslím samozřejmě starého Oysteina,“ opravil se.

„Jarl Oystein nebyl můj otec,“ odvětil Sigbjörn smrtelně vážně, „zato Ydalir je moje sestra a já za ni cítím zodpovědnost, ačkoli už je dospělá. Udělám všechno pro to, aby žádné z jejích dětí nemuselo vyrůstat v tom, v čem jsem vyrůstal já: opovržení a pomluvách.“

Aldafir mlčel.

•••

Jako poslední předstoupil před trůn cáno Raina. „I já ti za náš lid přináším dar,“ pronesl s úklonou a položil na stolek před jarlinn perletí vykládanou truhličku z dubového dřeva. Ydalir ji nedočkavě otevřela a uvnitř se zablyštěl vzácný kov: zlatý pohár zdobený motivy mořských koníků, ryb a ptačích křídel a drobnými modrými drahokamy, které připomínaly mořské kapky. Když ho vyndala z tmavě zelené sametové podušky, přihlížející zalapali po dechu údivem.

Raina pokynul sloužícímu a ten pohár v Ydaliřiných rukou naplnil hustou a opojně voňavou medovinou z Lesa. Potom poklekl před trůnem a vzal pohár také do rukou, takže ho teď s Ydalir drželi společně a dívali se na sebe přes obláčky sladké páry.

„Za svůj lid připíjím na tvoje štěstí a na naše společné vítězství, jarlinn. Almiën, melda heri!

Když se oba napili, dodal ještě:

Áva sorya, Ydalir. Teď musíš být silná, ne smutná. Melin tirië hendutya sílalë yá lalat.“ Něžně ji pohladil po ruce a ještě jednou se s povzbudivým úsměvem uklonil.

•••

Ruce se mi pod jeho dotekem chvěly tak, že jsem pohár málem upustila. Odevzdanost konečně vyprchala. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tohle přece není konec světa. Naopak. To je teprve začátek.

•••

„Nechal jsem tam vytepat jedno vaše přísloví: Sá vinnur sitt mál, sem þráastur er. To mi poradil Sigbjörn.“

„Ve válce jenom ten vyhraje, čí palice dost tvrdá je,“ zarecitovala Ydalir a zasmála se. „Jak pravdivé.“

•••

Sari se Sigbjörnem to všechno pozorovali zpovzdálí. Při přípitku léčitel sykl: on jediný ze všech hostů uměl natolik dobře elfsky, aby rozuměl, co cáno říkal.

„Je to tak, jak si myslím?“ obrátil se k němu Sigbjörn.

Sari přikývl. „Ano. Teď už není cesty zpět.“

Pokračování: část XXXXIII – Špatné zprávy