XXXXI – Co čekat

Vždycky budu bojovat ve tvém jménu a jednoho dne ti položím k nohám svůj život, odpověděl s úklonou. Nato bez jediného ohlédnutí odešel.

„Možná dnes takhle spolu sedíme naposledy, má nejdražší,“ poznamenal Aldaris posmutněle a pohladil Ydalir po tváři. Trhla sebou.

„Naposledy? Proč?“

„Chystá se přece tvoje korunovace. A svatba. Copak jsi zapomněla?“ podivoval se.

„Ach tak,“ odfrkla. „Ale to přece nic neznamená. Všichni vědí, že můj sňatek s Algizem je čistě…“

Něžně ji umlčel a zavrtěl hlavou. „Ne, nejdražší. Žádný sňatek není formální. Pro mě ne. Už jsme se o tom koneckonců kdysi bavili.“

„Však jsem ti taky tehdy říkala, že si nikoho jiného než tebe nevezmu. Bývalo by stačilo, kdyby ses vyjádřil. Sigbjörn by přece určitě souhlasil, vždyť je to dobrý přítel Sariho i tvého bratra.“

„Synové našeho rodu vždycky bývali, jsou a budou hraničáři. Moje místo je v lesích. Ty na Glitniru navěky nezůstaneš – z celého srdce ti přeji vítězství a upřímně v něj věřím, i kvůli naší zemi – a až znovu usedneš na trůn na Drakkishaedu, naše cesty by se jednou provždy rozešly.“

Neodpověděla. Zkoumavě se na něj dívala a z jejího výrazu postupně vyprchávaly emoce. Po chvíli pustila Aldarisovu ruku, narovnala se a otřela si slzy, které jí proti její vůli stouply do očí.

„Jsem ráda, žes mě navštívil,“ pronesla nakonec bezbarvým, chraptivým hlasem. „Ale teď už prosím odejdi.“

„Vždycky budu bojovat ve tvém jménu a jednoho dne ti položím k nohám svůj život,“ odpověděl s úklonou Aldaris. Nato bez jediného ohlédnutí odešel.

Ydalir ještě chvíli nevěřícně hleděla na zavřené dveře a prázdný pokoj. Pak se s drásavým pláčem zhroutila.

•••

Když za nějaký čas vyšla ven, pobřeží bičovala vichřice a prudký příboj. Na okamžik zaváhala, ale nakonec se rozhodla pokračovat v cestě, opatrně překračovala pukliny a šplhala po svahu, dokud se neocitla na vrcholku útesu. Zachumlala se do kožešiny a pozorovala moře, nad kterým zářil obrovský stříbrný úplněk. Vítr jí osušil slzy a zchladil opuchlé oči, hladil ji po tváři a čechral dlouhé rozpuštěné vlasy. Na okamžik měla pocit, jako by na krku ucítila čísi dech, ale když se otočila, nebylo kolem ani živáčka – jen v proláklině mezi kameny se choulil osamělý racek.

•••

Aldafir ohromeně zíral na vesnického chlapce v seprané a mnohokrát záplatované vlněné haleně a starých děravých krbcích, který se před ním znenadání objevil na lesní pěšině. Tvář měl sice špinavou a pohublou a zimomřivě se choulil do ovčí kožešiny, ale stál zpříma a vypadal odhodlaně.

„Co tu pohledáváš?“ zeptal se ho hraničář nedůvěřivě.

„Chci se k vám přidat, pane.“

„Koho tím myslíš, ,k nám‘?“ Vždyť je to ještě děcko, bohové!

„K hraničářům, pane,“ odpověděl smrtelně vážně.

Aldaris se zamračil. „Nevím, jak ses o nás dozvěděl, a nechci to vědět. Zapomeň, žes mě kdy viděl, a upaluj domů. Hraj si radši někde na dvorku s kamarády. Jestli tě tu ještě někdy uvidím, příště už milosrdný nebudu.“ Nebo hloupý.

„Promiňte, pane, ale… já už žádné doma nemám, pane,“ opáčil chlapec a bylo znát, že má co dělat, aby přemohl pláč. „To oni… vypálil naši osadu a zabili… všechny zabili, lidi i zvířata. Já se schoval. Nikdo… nikdo jiný nezůstal.“

Aldafir vzdychl. Kéž bys byl jediný takový. „To je mi líto. Postaráme se o tebe, ale pak budeš muset…“

„Já nechci, abyste mi jen dali najíst a potom mě poslali pryč! Tolik se o vás vypráví. Starý Olvar povídal, že bojujete proti nim. Já budu taky bojovat!“ Zamával přitom sukovicí tak vehementně, až musel hraničář uskočit.

„Vypráví, říkáš? Tak to mi musíš ještě povědět, co všechno se o náš říká.“ Mám z toho mít radost? „Odvaha ti nechybí, zdá se. Tak pojď.“ S těmi slovy vzal chlapce kolem ramen a odvedl ho po neviditelné stezce do hloubi lesa.

•••

Gamlimu projela nohou prudká bolest. V duchu zaklel a ohmatal si kotník. Už otékal, ale na zlomeninu to nevypadalo. Hraničář se tedy párkrát zhluboka nadechl a vstal; jestli nedopajdá na Glitnir, v noci venku zmrzne. Nebo něco horšího. Občas míval pocit, jako by ho stromy pozorovaly.

„Měl byste si to ovázat, takhle daleko nedojdete,“ ozvalo se znenadání za jeho zády. Vylekaně se otočil a málem znovu upadl: mezi stromy stála malá, rusovlasá dívka. Za pasem měla meč, v ruce malovaný štít a vůbec to nevypadalo, že by se sem zatoulala náhodou.

Gamli rázem zapomněl na podvrtnutý kotník a automaticky sáhl po zbrani, dívka však netasila.

„To bych na vašem místě nedělala,“ poznamenala. „Nerada bych, aby se vám smáli, že jste prohrál s holkou.“

„Co tu chceš?“ zmohl se konečně na slovo hraničář. „A kdo vůbec jsi?“

„Á, pán taky mluví, a jak je dvorný! Neměl byste se dámě představit první? Přes ten šátek ani nevidím, jak vypadáte. Ale co, máme tu mimořádnou situaci. Jmenuju se Draga a hledám hraničáře – zdá se, že úspěšně. Tak si sedněte a ukažte mi tu nohu, uvidíme, co se s tím dá dělat.“

•••

„Přibývá jich tolik, že nám začínají docházet zbraně a výstroj,“ poznamenal ustaraně Aldafir.

„Však máme domluvenou další zásilku ze Skírnu,“ namítl Aldaris. „Už za týden.

„Opravdu? Výborně. Nějak ztrácím přehled.“

„Neztrácíš. Jenom nemůžeš být u všeho a na všechno osobně dohlížet a jsi z toho na nervy. Vždyť tě znám,“ zazubil se.

„Když to říkáš. A do toho všeho ještě ta sláva…“

Aldaris se zakabonil, ale mlčel. Bratr se na něj soucitně podíval. „Odpusť. Neměl jsem o tom začínat.“

„To nic,“ opáčil Aldaris a polkl. „Já tam stejně nepůjdu. Řekl jsem jí, že moje místo není u dvora, tak to dodržím.“

„Ty nepůjdeš na korunovaci? To přece…“

„Na korunovaci bych třeba i šel,“ přerušil ho Aldaris. „Ale dívat se na to, jak mi ji bere ten medvěd Algiz, nemusím.“

•••

„Začíná přituhovat,“ poznamenal Gamli. Seděl u ohniště a převazoval si dlouhou sečnou ránu na noze. Několik dalších hraničářů kolem souhlasně přikyvovalo. Sari v kotlíku zamíchal byliny a obrátil se k nim.

„Jak to myslíš? Přibývá jich?“

Mladík přitakal. „To taky. Ale hlavně jako by byli troufalejší a líp vycvičení. A čím dál tím častěji dojde i na meče – dřív jsme je kolikrát stačili vyřídit dřív, než se vůbec dostali blízko.“ Sari se tvářil zadumaně.

„Tak to abychom začali pořádně cvičit taky,“ nadhodil Hagal. „Máme spoustu nových lidí… a učit se zacházet se zbraní přímo v boji je sice možná efektivní, ale kolikrát pozdě.“

•••

Nádvořím gladsheimského paláce se neslo řinčení mečů. Dvojice, trojice i větší skupinky vojáků se cvičily v šermu, posilovaly a trénovaly lukostřelbu. Ze schodiště to spokojeně pozoroval Zopyros Kantakuzenos a občas sešel dolů, aby některému z vojáků poradil nebo mu předvedl správné kroky, držení a seky. V jeho rukou jako by zbraně ožívaly, blýskaly se a míhaly smrtonosnou rychlostí. Když se vrátil k otci, ani nebyl udýchaný.

„Nejsou nějak moc nalehko?“ divil se Saxarachilos.

„To schválně, otče,“ odpověděl uctivě Zopyros. „Ti hraničáři jsou proti nim ve výhodě: schovávají se v lese, kde to znají tisíckrát líp než my, ale hlavně se dokážou neuvěřitelně snadno a rychle přemisťovat, a když je potřeba, úplně vypařit. Naši chlapi po chvíli funí a na nějaké pronásledování nebo boj zblízka nemají ani pomyšlení. Kromě toho budeme potřebovat mnohem víc lučištníků.“

Místodržící uznale přikyvoval. „Vidím, že jsem udělal dobře, že jsem tě sem povolal,“ podotkl.

„Potěšení je na mé straně, otče,“ ušklíbl se Zopyros. „Už jsem se doma začínal nudit.“

•••

Zatímco se prořídlá harnenská jednotka blížila k okraji hvozdu, v údolí, kde ještě před chvílí svítilo slunce, začala padat studená mlha. Jako by se vařila mezi stromy a plazila se po zemi v úzkých cárech směrem k vojákům. Jejich odhodlání sláblo, ale jen do chvíle, než z mlžného příkrovu vyletěl první šíp a proťal jednomu z Harnenských krční tepnu. Během okamžiku se sputil ryk, šípy hvízdaly z obou stran, ozývaly se první rány čepelí. Aniž by si to uvědomovali, dostávali se útočníci do lesa čím dál tím hlouběji, až se rozptýlili a navzájem poztráceli.

Náhle, jako když utne, zavládlo ticho. Batzas, drobný černovlasý lukostřelec, se rozhlédl kolem a okamžitě pochopil, že tohle je konec. Vylekaně se otočil za hlasitým zapraskáním větví. Byla to opravdu ženská postava, co zahlédl mezi stromy? Váhal, jestli se vydat za ní, anebo upalovat pryč, když vtom zjistil, že má nohy spoutané šlahouny ostružin. Poslední, co na tomhle světě spatřil, byl pár velkých a nekonečně hlubokých zelených očí ve vrásčité tváři, rámované slámovými vlasy.

Pokračování: část XXXXII – Neměj strach