XXXX – Přísaha

My, kdo jsme zde, přísaháme, že budeme stát při sobě a pomáhat si, navždy spojeni poutem nerozdělitelného přátelství a věrnosti…

Na holém pahorku uprostřed Lesa byly vztyčeny nové kameny: vedle prastarého, větrem ošlehaného a ohlazeného obelisku stály teď po obou stranách dva další s jedním dlouhým plochým kamenem položeným napříč, takže to vypadalo, jako by k pilíři vedly dvě brány. Rozrytá zem ještě nestačila porůst travou. Šeřilo se, obloha byla bezmračná a mezi stromy lehounce povíval vítr. Náhle se k šumu listí připojil šepot mnoha hlasů. Začátek setkání se blížil.

Zástupy se seřadily do kruhu okolo kamenů a zvědavě se navzájem prohlížely. Tolik různých bytostí, a přece se ve všech očích stejně odrážely hvězdy a svit měsíce: lidem i elfům, vílám, trollům, skřítkům, stromovému lidu i mnoha dalším podivuhodným tvorům, pro něž ani Sigbjörn neměl jména. Rozmanitostí a různorodostí, kterou viděl všude kolem sebe, byl zcela ohromen a jeho přátelé se cítili stejně – až na Sariho.

Měsíc stoupal výš a výš a tichý hovor postupně umlkal. Vtom se řady rozestoupily a ke kamenům přicházeli zástupci všech, kdo se k setkání připojili. První kráčel Gwer Den, Zelený muž, vedle něj artaher Lainadan, za nimi Sigbjörna po jeho boku Ydalir, následovaní Aldafirem a Eihwazem. Na vrchu pahorku se zastavili a vytvořili kolem kamenů malý vnitřní kruh. Gwer Den čekal, až zavládne naprosté ticho, a pak promluvil.

„Sešli jsme se na tomto posvátném místě, abychom stvrdili vzájemné spojenectví a přísahy, které jsme dříve učinili. Moc, jež zde působí obzvlášť silně, je všudypřítomná, a dokáže ochránit sliby a potrestat ty, kdo by se je snad pokusili porušit.“ Na okamžik se odmlčel. „Já, Gwer Den, sem přicházím přijmout závazek jménem všech tvorů Lesa, všech Prvních obyvatel tohoto ostrova.“

„Já, artaher Lainadan Luimë, přicházím jménem elfů, těch z přístavu i těch přebývajících v Lese. Jménem těch, kdo žijí v ústraní a v skrytu.“

„Já, Sigbjörn Luitir, bych mohl být zástupcem elfů i lidí, neboť pocházím z obou. Jsem zde však hlavně za Zasvěcené, za lid víry, za ty, kdo ovládají Moc a přejí si, aby sloužila dobru.“

„Já, Idunn Gunnlang Ydalir z rodu Drakonissů, jsem byla již před vpádem nepřátel a smrtí hällristingarského jarla uznána jeho nástupkyní a dědičkou. Přicházím proto ve jménu svého lidu, který nyní trpí, neboť si nic nepřeji víc, než mu vrátit svobodu a mír.“

„Já, Aldafir Völungar, chci hovořit jménem hraničářů, v jejichž čele stojím. Proti uchvatitelům tohoto ostrova nebojujeme proto, že bychom si libovali v prolévání krve a v násilí. Nenávidíme však nespravedlnost, útisk, zlovůli a křivdu.“

„Já, Eihwaz Ehwazsson, jsem vzdáleným příbuzným dědičky a jedním z mála šlechticů, kteří přežili vraždění. Přicházím přijmout závazek jménem všech Věrných, kteří se doposud cítili bezmocní, ale nyní mají naději.“

Gwer Den udělal krok dopředu, pozvedl ruce a s pohledem upřeným na kameny chvíli pronášel sotva slyšitelná slova v neznámém jazyce. Kameny se rozzářily slabým, mihotavým, stříbřitým svitem. „Přistupte blíž,“ vyzval ostatní. Poslechli ho a každý z nich pak položil svou pravou dlaň na chladný, do noci zářící kámen.

„Toto je Brána smlouvy,“ prohlásil artaher Lainadan. „My, kdo jsme zde, přísaháme, že budeme stát při sobě a pomáhat si, navždy spojeni poutem nerozdělitelného přátelství a věrnosti. Přísaháme, že budeme sloužit dobru, že se vyvarujeme zbytečného násilí, msty a krveprolévání. Přísaháme, že uděláme, co bude v našich silách, aby mohli všichni tvorové na tomto ostrově žít společně v míru a svobodě. Přísaháme, že tomuto slibu zůstaneme věrní, vždy a všude.“

„To přísaháme,“ zaznělo jednohlasně.

•••

„Nezlobte se, to nemůžu sloužit. Pan Hrítningsgjörtur není doma.“

„Kdy se vrátí?“

„Netuším, pane. Nic neříkal.“

„Bývá pryč často?“

Pod upřeným pohledem vojáka v černém se sluha začal ošívat. „Ano.“

„Kam jezdí? Kde bych ho našel?“ nenechal se odbýt neznámý návštěvník.

„To nevím, pane. Nesvěřuje se mi. Ale panství je veliké…“

Jenže to už voják mezitím pobídl koně a beze slova rozloučení odklusal do šera.

„Zpotil jsem se až na zadku, pane,“ ulevil si mužík, jakmile za Harnenským zabouchla vrata a z boční chodbičky se vynořil Eihwaz.

„Nezapomenu ti to,“ odvětil šlechtic. „Doufal bych, že je tady dlouho znovu neuvidíme, ale obávám se, že to bude spíš naopak,“ dodal s povzdechem.

„Z toho si nic nedělejte, pane,“ uklidňoval ho sluha. „Radši bych jim vydal vlastní ženu než vás.“

„Až na to, že žádnou nemáš, ty mizero,“ ušklíbl se Eihwaz.

•••

„Nezastihl jsem ho, pane,“ oznámil Dordovirovi voják, uklonil se a odešel. Skallagrímsson chvíli rozčileně poklepával prsty o stůl a pak zazvonil. Za okamžik přispěchal sloužící a přivedl s sebou zavalitého muže, zahaleného v kápi.

„Říkals, že bude doma. A nebyl.“

„Nejspíš se nechává zapírat,“ namítl muž.

Dordovir se zamyslel. „Nesmíme ho vyplašit. Poslat do Breidabliku jednotku a obrátit to tam vzhůru nohama můžeme vždycky, ale stejně by nejspíš upláchl nějakou dírou. Počkáme a uvidíme. Ozvi se mu, jak jsme se domluvili. Však už budeš vědět, co dál.“

„Zajisté,“ přikývl muž. Když si s Dordovirem potřásli rukou, ve světle lamp se zablýskly masivní zlaté prsteny.

Jakmile byl pryč, Dordovir se šel podívat z okna na přístav. Všechno vypadalo tak malebně: mihotavá světélka v městských ulicích, moře táhnoucí se do dálky, lodě pohupující se na vlnách. I ve tmě matně rozeznával obrysy harnenské plachetnice. Párkrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a vydal se za místodržícím.

•••

Saxarachilos seděl u stolu se svým synem Zopyrem a zapáleně o čemsi diskutovali. Místodržící byl zjevně výborně naložený a hned Dordovira zval, aby si k nim přisedl, a nechal mu přinést víno. Skallagrímsson si s ním uctivě připil a ze zdvořilosti usrkával vzácný nápoj, který mu připadal nechutně kyselý. Nenápadně se přitom rozhlížel po Syagrii, ale nebyla nikde k vidění.

„Kdepak, můj poklad má na práci lepší věci než poslouchat řeči o vojácích,“ poznamenal místodržící. Dodrovir by se začervenal, kdyby to při jeho pobledlosti bylo možné.

„Nesu vám novinky,“ snažil se rychle změnit téma a dostat se tak na pevnější půdu.

Jakmile Harnenským vypověděl všechno o svém večerním hostovi a o Eihwazovi, Saxarachilos uznale pokýval hlavou. „Dobrá práce, mladíku,“ pochválil ho. „Vypadá to, že se konečně začínáš učit.“

Pokračování: část XXXXI – Co čekat