XXXVIII – Černé plachty

V Gladsheimu přistála tajemná loď a celý přístav je vzhůru nohama, ale ani Věrní nezahálejí.

Dokonce i ti, kdo Harnenské potají proklínali, kudy chodili, chovali v úctě jejich námořnické umění a obdivně si prohlíželi velkolepou plachetnici, která jednoho dne přistála v gladsheimském přístavu. Její vznosné boky z tmavého cizokrajného dřeva se doslova ježily vesly a ráhna s obrovskými svinutými černými plachtami se pohupovala v mírném větru mezi vrzajícími lany. Ne, tohle nebyla žádná obyčejná vojenská loď, ale exotická kráska z dalekých zemí, která nenechávala nikoho na pochybách o tom, že na její palubě pluje někdo, kdo si rozhodně potrpí na přepych a pohodlí.

Na lodi i kolem ní vládl ruch a shon. V ranním slunci se třpytily šperky, drahokamy a krumplované brokáty a proti obloze se rýsovalo krajkoví bohatě vyřezávaných zábradlí spolu s půvabnou mořskou pannou na přídi. Kolem už se stačil shluknout dav a stráže měly co dělat, aby tlačenici zvládli. Vzrušený hovor přehlušil i věčné pokřikování racků.

Námořníci na sebe volali pro ostrovany nesrozumitelným jazykem, služebnictvo pobíhalo sem a tam, nosiči vláčeli bedny a balíky. Najednou, jako na povel, se všichni postavili do pozoru a vytvořili uličku, která vedla od dveří z podpalubí přes široký můstek až na břeh.

Jako první z lodi sestoupil jezdec na koni, černém jako uhel, vysokém a bujném – takového na Hällristingaru ještě neviděli. Jezdcovo brnění odráželo oslepující odlesky a čumilové před ním vylekaně couvali. Za těžkooděncem následovala dvoje nosítka, jedna zdobená a barevná, druhá černá a jednoduchá. K nosítkům se pak připojilo početné služebnictvo a průvod uzavírala smíšená jednotka harnenských a místních vojáků. Zamířil rovnou ke Skallagrímssonově paláci.

•••

Nádvoří bylo zaplněné téměř do posledního místa, jakmile se však ozval klapot kopyt, dav se začal okamžitě uctivě rozestupovat. U brány paláce čekal šťastně rozzářený místodržící Saxarachilos a vedle něj o to pobledlejší Dordovir.

Když jezdec dojel až k nim, sesedl a uklonil se. Dordovir s nelibostí zaznamenal, že jako prvního pozdravil Saxarachila, a ne jeho, ale škrobeně mu pokynul.

Vzápětí se před nimi objevila obě nosítka, ztěžka dosedla na zem a dvířka, dosud zatažená tmavými závěsy, se otevřela.

Vystoupili z nich muž a žena. On vysoký, světlý s plavými vlasy a modrýma očima, ostrými rysy a vojenským držením těla, oblečený v černém sametovém kabátci vyšívaném stříbrnými nitěmi, ona naopak malá a útlá; v pestrobarevných šatech zářila jako cizokrajný pták, tvář jí rámoval složitý účes z hustých černých vlasů a zpod zlaté čelenky hleděly hluboké, mandlové oči.

Dordovir se při pohledu na ni zachvěl. Jako by to vycítila, otočila se k němu, ale neusmála se, jen si ho dlouze, vážně a zkoumavě prohlédla. Saxarachilos se mezitím objal s mladíkem a hned nato mladou ženu srdečně políbil na obě tváře a na čelo. Pak se hrdě obrátil k Dordovirovi.

„Tohle je Dordovir Skallagrímsson, náš hlavní zdejší… spojenec,“ představil ho. „Seznamte se – to je můj syn Zopyros a má dcera Syagrie.“ Dordovirovi úplně vyschlo v krku.

•••

„Díky, Eihwazi. Kdy příště?“ zašeptala ve tmě téměř neviditelná postava. Druhá, v dlouhém černém plášti s kápí, stejně tiše odvětila: „Příští novoluní. Ale tentokrát už ne tady.“

„U Thorova dubu?“

Chvilka mlčení.

„Dobře. A kolik? Zase dvacet?“

„Víc. Musíme vyzbrojit naše v Askja, Hverfellu, Drangsnes a Skrukkli. Taky nějaké hroty k šípům. A aspoň pár nožů – pro gladsheimské.“

„O ty nože bych se mohl postarat já,“ nabídl Eihwaz, ale druhý rozhodně zavrtěl hlavou. Šlechtic pokrčil rameny. „Jak myslíš. Zbytek bude. Ať bohové provází tvé kroky, Aldafire. Gipta hylli.“ S těmi slovy se obrátil a v mžiku se rozplynul ve tmě.

Aldafir a jeho tři druhové osaměli. Všichni na sobě měli nenápadné odění hraničářů a tváře zakryté šátky, takže i v občasném záblesku slabého měsíčního světla mezi stromy úplně splývali s listím. Tma jim nevadila, v tomhle lese znali každý kámen. Na zemi mezi kmeny se rýsovalo pět podlouhlých kožených vaků a jeden objemný plátěný pytel. Beze slova si náklad rozdělili a vydali se každý na jinou stranu, do divokých hor.

•••

Kap, kap, kap. Kapky pleskaly o listí a padaly na zem do velikánských louží a tůněk, plných mazlavého bláta, nahnilých větví a stop po zvířecích tlapkách. Kmeny stromů jen pár kroků od Andafina se rozplývaly v našedlé a studené mlze. Stál tam mlčky v promoklém plášti, promoklých šatech, promoklých botách a s mokrými vlasy, co se mu protivně lepily na obličej. Všude kolem panovalo – až na to neustálé krápání deště – přidušené ticho; zvířata měla dost rozumu na to, aby zůstala zalezlá ve svých norách nebo se choulila pod hustými křovinami a skalními převisy. Andafin dál ztrápeně sledoval okolí. Byla to rutina, hlídkovat, vyčkávat, postávat; už od dětství každý rok, den za dnem, pořád dokola. Vydržel stát bez pohnutí jako vytesaný z kamene třeba celé hodiny, když na to přišlo, až ho i lesní zvěř míjela takřka bez povšimnutí. Kéž by stejně tak dokázal znehybnit i svůj mozek. Z úporného přemáhání nepříjemných myšlenek ho rozbolela hlava.

Vtom se ozvalo prask, prask. Chvilička ticha. A pak znovu. Zamlaskala bota v blátě, zašustily větve. Zatraceně. Troubové. Jenže postava, která se vynořila z mlhy, nebyla tím, koho očekával.

Pokračování: část XXXIX – Spojenci a zrádci