XXXVII – Muinahópa

Bludiště skal na severozápadním pobřeží Hällristingaru skrývá jeskyně a chodby, horké prameny… a nejenom to. Elfové se možná ukážou být větší posilou, než se zpočátku zdálo.

Z bublajících bazénků stoupala oblaka horké páry a nevábný pach síry a neprostupnou mlhu jen občas protrhly ostré krápníky nebo paprsky slunce, které sem pronikaly úzkými puklinami ve skalních stěnách. Lalwendë se přesto s elfí lehkostí proplétala mezi nebezpečnými jezírky a půvabným tanečním krokem přeskakovala ostré kameny. Teprve na konci, u východu z podzemí, do čehosi vrazila a zavrávorala.

„Co tu děláš? Vždycky jsem si myslela, že dáváš přednost vlnám,“ vrtěla hlavou a sbírala ze země popadané šaty.

„Hledám inspiraci pro svoje písně,“ odvětil s vážnou tváří Raina. Pomohl sestře na nohy a chystal se doprovodit ji ven, jako by se nechumelilo, když vtom se ozvalo hlasité šplouchnutí a jeskyní zazvonil Ydaliřin smích. Oba sebou trhli. Lalwendë se zamračila.

„Copak, sestřičko? Připadám ti slabý?“ ušklíbl se. „Každý nemá tvou železnou vůli.“

„Pro náš lid vzešlo z takových svazků vždycky víc zlého než dobrého,“ opáčila tiše, jako by hovořila spíš sama se sebou.

„Ale no tak. Měla by sis už…“

„Mlč,“ zarazila ho, bledá jako stěna. „O tom ty nemůžeš nic vědět.“ Ohlédla se za rozjařenými hlasy, které se nesly z horkých koupelí. „A měl by sis pospíšit. Za chvíli půjdou pryč.“

•••

Ydalir se naposled slastně ponořila do teplé vody. Hlavou jí přitom problesklo, jak by bylo úlevné zůstat tady už napořád, schoulená v bezpečí pod zemí, ukrytá před starostmi i nebezpečím, a už nikdy nevylézt.

„Brzy by ti chyběl vítr a slunce,“ namítl Sigbjörn, jako by jí četl myšlenky. Stál k ní zády na okraji jezírka a sušil se. Vtom si Ydalir všimla, že má plece pokryté sítí drobných i větších jizev. Při bližším pohledu jejich obrys připomínal tvar košatého stromu s hustou spletí kořenů.

„Strom světů,“ poznamenal její bratr na vysvětlenou. „Symbol Zasvěcených a moje památka na klášter.“ Přejel si dlaní po holé hlavě. „Ne jediná.“

„Slíbils, že mi o tom někdy povíš víc,“ využila Ydalir příležitosti. „O Bjarkö… O tom, co ses tam naučil.“

Sigbjörn se zakabonil. „Na to se určitě najde vhodnější příležitost.“

Rozesmála se. „Tajnůstkáři! Vůbec ses nezměnil. Přesně takhle ses na mě šklebil, kdykoli jsem za tebou jako malá přišla, aby sis se mnou hrál nebo mi něco vyprávěl.“ Zvážněla. „A jak jsi to přitom uměl, když už jsem tě přemluvila. Stýskalo se mi.“

„Odpusť. Mrzí mě to. Ale nerad o tom mluvím. Vlastně bych vůbec neměl. Pořád… Pořád mám pocit, jako by někdo sledoval každý můj krok. Jako když tě v zátylku šimrá něčí pohled.“

•••

Při odchodu z jeskyní s prameny se Ydalir zdálo, jako by zaslechla tlukot ptačích křídel, nevěnovala tomu ale větší pozornost. Teprve když potkali artahera Lainadana, který na ně čekal v chodbě, osmělila se a zeptala se ho.

„Žijí v těch jeskyních rackové?“

„V tom horku?“ divil se elf a zadíval se tím směrem. Náhle se zarazil, jako by v chodbě cosi zahlédl. Přinutil se obrátit pohled zpátky k dědičce. „Kdepak,“ usmál se. „Mají tu spoustu lepších obydlí.“

Pak oslovil Sigbjörna. „Jestli Ydalir dovolí, musím ti něco důležitého ukázat. Pojďme. Raina dorazí za námi.“ Sigbjörn přikývl a vzápětí společně vyrazili dlouhou svažitou chodbou, osvětlenou stříbrnými lampami se studeným namodralým světlem. Ornamenty na stěnách se v jejich stínu mihotaly jako mořské hlubiny.

Ydalir se za nimi chvíli dívala a pak se s povzdechem vydala do svého pokoje. Z chodby se za okamžik vynořil cáno Raina a zamířil za artaherem a jeho synem.

•••

Sestupovali čím dál tím hlouběji. Chodba zatáčela, měnila směr a dovedně využívala přírodní pukliny. Náhle přestala klesat a zakrátko jim pod nohama zašustil písek. Posledních pár desítek metrů už lampy na stěnách svítily jen slabě a Sigbjörnovy oči tak postupně přivykly tmě. Zanedlouho vcelku snadno rozeznal obrys vysokých dveří.

To, co čekalo za nimi, si nedokázal představit ani ve snu. Vysoko nad hlavami tří společníků se klenul strop obrovitánské jeskyně a před nohama se jim rozprostíral skrytý mořský záliv, ohraničený prudkými kamenitými svahy. Hladina se třpytila v paprscích slunce, které sem dopadaly seshora úzkou puklinou ve skále, ale úbočí už tonula v šeru. Jen tu a tam svítily bílé věžičky a stěny opuštěných staveb se zejícími tmavými okny. Vlnky na břehu líně pleskaly o kýly štíhlých lodí a odevšad se ozýval hlasitý křik racků.

„To je… krása,“ hlesl ohromeně Sigbjörn.

„Krása?“ ozvalo se poblíž. „Mně to přijde spíš k pláči.“ Z malého domku u mola vyšel obzvlášť vysoký a ramenatý elf, oblečený jen do půl těla a s vlasy svázanými do těžkého uzlu. Venku na sebe navlékl jednoduchou, mnohokrát zašívanou halenu a uklonil se artaherovi.

Lainadan pokýval hlavou. „Máš pravdu, Raegbunde. Takové skvělé lodě, uvězněné u břehu jako neklidný kůň ve stáji! Ale krásné jsou pořád. Kéž bych tak mohl znovu stát na palubě, cítit vítr v plachtách…“

„Kvůli tomu tu přece jsme,“ vytrhl artahera ze snění jeho pobočník. Lainadan se na něj usmál.

„Ovšem,“ přitakal. Obrátil se k Sigbjörnovi. „Tohle je moje flotila, yondo. Naše flotila.“

Půlelf se zadíval na svého otce. Teprve pomalu si uvědomoval hodnotu daru, který měl před sebou. „Takže vy byste byli ochotni vyplout na moře? A třeba i bojovat?“

Artaher i cáno přikývli.

„Možná jsme to měli udělat už dávno,“ zabručel Raegbund.

Pokračování: část XXXVIII – Černé plachty