XXXVI – Sif

S novým velmistrem Zasvěcených čekají řád velké změny. Anebo ne?

„Nepřichází v úvahu, něco takového zkrátka nepřichází v úvahu!“ rozlítil se navzdory své slabosti velmistr Saemir, vzápětí ho však znovu opustily síly a zhroutil se zpátky na lůžko. Křeče se už několikátý den stupňovaly, chvílemi se mu zatmívalo před očima a ztrácel vědomí; v klášteře zavládlo ticho a chmurné mlčení. Sif si odkašlal.

„Odpusť, velmistře. Mám za to, že bychom se měli cizí nadvládě nad ostrovem vzepřít, nebo se proti ní alespoň vyslovit – přinejmenším z hlediska víry se přece také ocitáme v nepříznivém světle – ty však pravíš, že tomu tak být nesmí. Rozumím tvému zápalu pro neporušitelnou neutralitu řádu, nejsou však situace jako tato výjimečné?“ zeptal se trpělivě. Velmistr vzdychl.

„Harnenské naše víra neohrožuje. Chtějí nám krást dřevo, lodě, plody moře – ale bohy? Nezdá se, že by o ně jevili zájem.“

„Zatím,“ namítl Sif. „Co když začnou ničit svatyně, posvátné háje…“

„Kdyby bývali chtěli, už by s tím začali,“ vedl si Saemir svou. Sif se rozhodl nechat si pochybnosti raději pro sebe. Věděl, jak neústupný velmistr dokáže být, a kromě toho nechtěl kazit jeho nejspíš poslední hodiny hádkou. Nemocný jako by mezitím už zase zabloudil duchem do jiného světa. Když konečně znovu přišel k sobě, ztěžka dýchal.

„Slib mi, Saemire,“ zasípal, „slib mi, že neporušíš naše odvěké zásady,“ hlesl se zavřenýma očima a úporně při tom svíral tuku svého nástupce.

„Slibuji… slibuji, že pro řád učiním to nejlepší, co bude v mých silách,“ odvětil po krátkém zaváhání Sif. To už ale velmistr vydechl naposledy.

•••

V síni to zašumělo. Sif si ve velmistrovském křesle pořád připadal trochu nesvůj, tím spíš, že ho teď provrtávalo očima čtyřiadvacet představených klášterů, kteří do Bjarkö přicestovali na jeho pozvání. Nepředpokládal, že jeho návrh uvítají. A nepletl se.

„Troufáš si takto špinit odkaz svého předchůdce, jenž dbal na čistotu řádu jako nikdo jiný, sotva pár týdnů po jeho smrti?“ horlil Akureyri, zarputilý Zasvěcený magického směru s prošedivělými vousy a žilnatýma rukama, jimiž křečovitě svíral svou hůl.

„Sloužím bohům a řádu, v tomto pořadí, nikoli svým předchůdcům,“ namítl ledově Sif, „a také lidem této země. Nemůžeme se přece zamykat ve svých klášterech a předstírat, že se zhola nic neděje, jestliže umírají nevinní lidé a jsou ničeny jejich domovy. Nezajímá mě politika, ale osud mých bližních ano.“

„Já s tebou souhlasím,“ přihlásila se o slovo Fagridalur, drobná představená s uhlově černými vlasy a bledou pletí. Hrstka dalších souhlasně přikyvovala, jiní však pohoršeně vrtěli hlavami a zaklínali se jako před rouháním.

„Dosud váhám, velmistře,“ zapojil se do rozhovoru stařičký a vetchý Gundakar. „Záleží na tom, jak si tu pomoc představuješ?“

„Každý může za Věrné prosit při svých modlitbách,“ odpověděl Sif, „podle vlastního uvážení a svědomí. Nabízí se však i účinnější, ač o to nebezpečnější pomoc – léčení, jídlo, úkryt v případě nouze. Komukoli, kdo o to požádá; jak jsem se doslechl –“ střelil při tom zlostným pohledem po skupince představených kolem Akureyriho „– opakovaně byla hraničářům odepřena, jako prašivým psům. To nepřipouštím.“

„Poskytneme tak Harnenským pohodlnou záminku, aby nás mohli zničit,“ oponovala Kaunaz, léčitelka s vlasy zrzavými jako liška.

„Uvědomte si, jaká se věci na ostrově mají. Pakliže si Harnenští usmyslí, že nás vyhladí, žádnou záminku k tomu nebudou potřebovat. Nezapomínejme na jedno: Kentoc'h mervel eget bezañ saotret. Lepší smrt než potupa.“ Sif začínal pociťovat únavu a přemáhaly ho pochybnosti, jestli to celé byl dobrý nápad. Když se ale rozhlédl a zkoumal tváře zúčastněných podrobněji, uvědomil si, že většina z nich už se na něj nedívá nepřátelsky a podezřívavě, ba naopak, že přemítají a pomalu, byť váhavě přikyvují jeho slovům.

„Pro mě je zásadní jedno: za svého nástupce si tě zvolil Saemir sám, a ať už měl na tuhle záležitost jakýkoli názor, jistě věřil, že osud řádu předává do dobrých rukou,“ prohlásil nakonec Gundakar. „Říkáš-li tedy ,Pomůžeme‘, poslechnu tě,“ uzavřel.

„I já,“ přidala se Fagridalur. „Bezohlednost a neúcta Harnenských znamenají obrovské riziko – krev na Himinbjörgu. Všichni víme, co by to mohlo způsobit.“

Akureyri pohrdlivě vyprskl. „To už vám došly argumenty, že vytahujete zrovna tohle?“ dodal kousavě. „Ne, já nesouhlasím a nechci s tím mít nic společného. Klášter Hvězdy, dokud budu živ, se na tomhle podvracení podílet nebude,“ prohlásil rezolutně, vstal a bez úklony rázným krokem opustil síň. Několik dalších v čele s Kaunaz ho následovalo.

„Toho jsem se obával,“ vzdychl Sif při pohledu na poloprázdnou síň. „Ale na mám rozhodnutí to nic nemění.“

Pokračování: část XXXVII – Muinahópa