XXXV – Dědička žije

Šeptem šířené zprávy jsou jako lesní požár: na první pohled nemusí být na povrchu vidět, ale šíří se a doutná mezi kořeny, a nikdo netuší, kdy se rozhoří naplno.

„No vždyť říkám, čarodějnice,“ zopakoval voják s dordovirským rackem vyšitým na obnošeném kabátci, lokl si piva a otřel si ze rtů pěnu. Jeho společník, rovněž voják, pochybovačně vrtěl hlavou.

„Kdo ví, cos viděl. Čarodějnice a bylinkářky – za těma chodívají leda ženský, když potřebujou zbavit nechtěnýho outěžku nebo ulovit mužskýho…“

„No a, ať si domů vodí třeba čarodějnice, co na tom?“ vložil se do debaty třetí. „Lidi mívají všelijaký libůstky, a pánové zrovna tak,“ přisadil si a doprovodil svá slova náležitě výmluvným gestem, aby bylo každému jasné, jaké záliby měl na mysli. Spolustolovníci, tři vojáci a několik kupců, rybářů a řemeslníků, se hlasitě rozchechtali.

„O tomhle samosebou nemám zrovna přesný informace,“ uznal se smíchem první z vojáků. „Nakonec to ale nebylo to nejzajímavější, co jsem…“

„Co eště? Měl tam taky tu novou vobdařenou kuchařku?“ skočil mu do řeči druhý a vyvolal tak u svých společníků další výbuch hurónského řehotu.

„Nebo snad vílu?“

„Ovci?“

„Trpaslici?!“ začali se předhánět ostatní, až se jejich řevem otřásal celý hostinec a z očí jim tekly slzy.

„Vy mizerný trollsynir, kdybyste radši chvíli drželi huby,“ snažil se voják znovu získat jejich pozornost, i když se samozřejmě bavil s nimi. „Sami byste si měli do hampejzu zajít, abyste dokázali myslet taky na něco jinýho,“ plísnil je naoko přísně a vrátil se k vyprávění. „Čarodějnici vezmi ďas, ale to, co říkala…“ Udělal významnou pauzu a odkašlal si. „Že prej jarlova dcera není mrtvá – a ten její bratr, pamatujete se ještě na něho? Taky prej ne. A že hraničáři nejspíš něco chystaj.“

V sále, ještě před chvílí tak hlučném, zavládlo tísnivé ticho. Všichni zmlkli jako zařezaní, vrhali na vojáka znepokojené pohledy nebo si radši upřeně prohlíželi dna prázdných pohárů, zbytky jídla na talířích nebo strop plný pavučin, jen aby to nevypadalo, že je jeho řeči snad – nedejte bohové – zajímají. Hafniho, syna hostinského, který v tu chvíli zrovna roznášel pivo, polilo horko. Rychle se ale vzpamatoval a silou vůle se přiměl rádoby bezstarostně pokračovat v práci. Jakmile o desku stolu cinkl první pohár, začala se znovu vzdouvat vlna hovoru a rámusu. Všichni si však dávali zatracený pozor, aby o dědičce nebo hraničářích nepadla ani sebemenší zmínka.

„Radši bys měl sám držet jazyk za zuby,“ usadil nejstarší z vojáků svého prostořekého společníka, hodil na stůl drobné a zvedl se k odchodu. Ten, který měl celou nepříjemnost na svědomí, mlčky dopil pivo, zaplatil a vydal se v jeho stopách.

Nedošel daleko, když na rameni ucítil těžkou ruku v rukavici se stříbrnými cvočky.

„Ty půjdeš s námi,“ zavelel těžkooděnec v černé zbroji, kterému rukavice patřila.

•••

Ať už byl vojákův další osud jakýkoli, onoho večera bylo v sále Mořskýho ďasa příliš mnoho lidí a příliš mnoho uší, aby jeho slova zapadla bez povšimnutí. To, co se doslechli, jim nepřestávalo vrtat hlavou a novinka se šeptandou nesla nejprve po přístavu, pak ve městě a zanedlouho po celém ostrově – jako lesní požár, který sice není na první pohled vidět, ale šíří se a doutná mezi kořeny, a nikdo netuší, kdy propukne naplno a plameny vyšlehnou na povrch.

•••

„Pane Aldafire, mohli bychom s tebou mluvit?“

Velitel hraničářů zvedl hlavu od ohniště, u nějž cosi zaujatě rozebíral s veliteli jednotlivých hlídek, a spatřil Hagala s Thorgarem. Nejistě přešlapovali a kapitán si upřeně prohlížel špičky bot.

„Odpusť, jestli vyrušujeme…“ začal se hned omlouvat Hagal, ale Aldafir ho zarazil.

„To je v pořádku,“ řekl vlídně, kývl na ostatní hraničáře a vstal. „Co máte na srdci? Zdá se, že je to důležité. Jen doufám, Hagale, že se nehodláš zase vypařit,“ dodal s úsměvem.

Hagal rozhodně zavrtěl hlavou. „Právě naopak, pane. Já… mrzí mě, že jsem tehdy chtěl jednat na vlastní pěst. Vztek mě zaslepil. Neuvědomil jsem si, kolik škody jsem mohl napáchat…“

„Nakonec to ale dobře dopadlo. A nebýt tvého setkání s Thorgarem… To vaší společnou zásluhou teď Dordovira jeho vlastní město nenávidí,“ opáčil Aldafir.

„Děkujeme ti za tvoje slova, pane,“ odpověděl Hagal. Thorgar se konečně odhodlal zvednout hlavu.

„Já to sice nedovedu říct tak pěkně,“ vložil se do jejich rozhovoru, „ale podle mýho bojujete vy hraničáři na správný straně a nevzdáváte to, i když se to zdá beznadějný, a to se mi zamlouvá. Akorát…“ zaváhal a Aldafir udiveně zdvihl obočí.

„Ano?“ zeptal se opatrně.

„Akorát škoda, že jste takový suchozemský krysy,“ zachechtal se bývalý kapitán. Hagal se ušklíbl a znovu se ujal slova.

„Abych to uzavřel, pane, přáli bychom si, aby se pro nás mezi hraničáři našlo místo.“

•••

Dordovir pomalu kráčel chodbou a ze všech sil se snažil vypadat důstojně, ačkoli měl stažený žaludek a ze setkání s místodržícím ho předem obcházely mrákoty. Hlavně se nepřetrhnout. Už tak si o sobě myslí kdovíco – ale ve vlastním paláci jsem pořád pánem já, honilo se mu hlavou.

Bytelné, zdobně kované dveře do síně mu otevřela dvojice strážných, jeden Harnenský a jeden z jeho vlastních mužů. A hned za nimi čekal nasupený Saxarachilos.

„Co ti tak dlouho trvalo?“ obořil se na Dordovira.

„Omluvte mé zdržení, pane,“ odvětil mladý Skallagrímsson chladně a bez dalšího vysvětlování. Místodržící mu nabručeně pokynul, aby se posadil.

„Tak kolik vězňů ti upláchlo tentokrát?“ začal jízlivě. „Připomíná to tady potápějící se děravou loď, ze které horem dolem utíkají krysy. Hodláš s tím konečně něco dělat?“

„Na můj příkaz se už začalo s výstavbou a opravami, pane. Zvýší se hradby a nabírám další muže, abychom mohli posílit hlídky.“

Saxarachilos cosi zamumlal, zřejmě spokojeně. „A co ti vaši hraničáři, jak jim říkáte? A ty jarlovy děti?“

Dordovir věděl, že ta nepříjemná otázka musí padnout, ale žádnou kloudnou odpověď se mu vymyslet nepodařilo.

„S hraničáři je to složité, pane,“ začal váhavě, „znají místní kraj příliš dobře, v lese jsou jako stíny, nedají se snadno polapit…“

„Pár jste jich snad už pochytali, ne?“ skočil mu místodržící netrpělivě do řeči. „Bohužel jen jednoho živého,“ utrousil ještě sarkasticky.

„Ovšem, pane, ale to byla spíš souhra náhod, a nemůžeme očekávat, že by se totéž podařilo i příště, na to jsou příliš vychytralí. Když už jsme u toho, ta holka a její bratr se podle všeho schovávají právě u nich.“

„A to mi říkáš jen tak? Na co čekáš, mermegaltas?“ rozlítil se Saxarachilos. „Chci konečně vidět nějaké výsledky, tohle má přece prvořadou důležitost! Měl by ses začít zatraceně snažit, aby si to císař náhodou nechtěl vykládat špatně…“

Dordovir, viditelně pobledlý, mlčel.

„Ledaže…“ navázal místodržící zamyšleně, jakmile trochu ochladl, a Skallagrímsson nervózně polkl.

„Ano, pane?“ Snažil se ze všech sil, aby se mu netřásl hlas.

„Ledaže bych si osobně vyžádal na pomoc jisté obzvlášť schopné posily. A troufám si hádat, že mi budou ochotně přiděleny: koneckonců jim velí můj vlastní syn.“

Pokračování: část XXXVI – Sif