XXXIX – Spojenci a zrádci

Komu mohou Věrní důvěřovat, když hledají spojence? Na koho se můžou obrátit? Některé svazky vydrží navěky, jiné už jsou dávno zpřetrhané…

„Jste blázni, blázni! Za dnešní situace? Radši tu holku honem rychle odvezte někam hodně daleko. A toho jejího bratra taky, jestli se pokusí schovat v nějakém klášteře, zakrátko budou drancovat i ty – a ještě vám za tu příhodnou záminku poděkují! Co tě to posedlo, Eihwazi? Vždyť můžeš být rád, že sis vůbec zachránil kůži, a ještě na sebe takhle upozorňuješ. Nemluvě o tom, kdo tě mohl sledovat až sem…“

„Nerad bych tě dostal do problémů, Örvare, ale neměl jsem…“

„Kdybys mlčel, hlavo jedna skopová paličatá! Jen ať přijdou, trollsynir,“ mávl rukou zrzavý vousáč Eihwazova věku. Ruce i tváře měl poznamenané jizvami z mnoha bitev a vráskami z bezpočtu starostí, ale v jediném průzračně modrém oku mu blýskalo. „Jako bys mě neznal, copak bych se zrovna já k tobě obrátil zády? Vlastně bych se skoro urazil, kdybych nebyl první, za kým půjdeš.“

•••

„Ano, abych byl upřímný, něco se ke mně doneslo,“ odvětil rozvážně nevýrazný, pohublý šlechtic se slámovými vlasy, když mu Eihwaz Ehwazsson podrobně vylíčil situaci. „Takže dědička žije? A kde teď přebývá?“

„Odpusť, Fjólare, ale to ti nemohu prozradit. Je v dobrých rukou.“

„Jak mám vědět, že to nejsou jen nějaké báchorky, nebo tvoje vlastní pletky?“

„Musíš mi věřit. Prozatím.“

„A nebojíš se, že tě vydám Dordovirovi? Koneckonců je to můj příbuzný.“

Eihwaz se mu zadíval do očí neurčité barvy a zaváhal. „Nebojím se ničeho,“ řekl nakonec.

•••

„Buď zdráv, bratránku! Jak rád tě vidím!“ přivítal Eihwaze halasně mohutný muž v bohatě vyšívaném plášti, srdečně ho objal a vzápětí ho postrkoval ke stolu plnému medoviny, piva a masa.

„I já tebe, Grettire. Těší mě, že se ti nedaří špatně.“

„Ále, co člověku dneska zbývá, než si pořádně nacpat břicho, že?“

„Měl jsi nějaké potíže? Se Skallagrímssonem? Nebo s Harnenskými?“

Grettir se zasmál a mávl rukou. „To nestojí za řeč. Pusťme je aspoň na chvíli z hlavy a radši si připijme!“

Eihwaz pozvedl svůj pohár k přípitku, ale neuniklo mu, že bratrancův úsměv působí trochu strojeně.

•••

Sigbjörn zaslechl šramot, otočil se a znenadání se díval to ostře řezané tváře Zasvěceného jen o málo staršího, než byl on sám. Stromy v Lese zlověstně vrzaly a v jejich korunách šuměl vítr, ale neznámý mávl rukou a vše kolem ztichlo. Pak udeřil holí do země a obklopila je tma, jako by zničehonic padla noc. Sigbjörn však bez váhání poklekl a během okamžiku se mu v dlaních rozsvítila jiskřička zlatavého světla. Nejprve mu ozařovala jen ruce, ale postupně rostla a nabývala na síle a zakrátko se chvěla mezi nimi jako zlaté pulzující srdce.

„Nezeptáš se, jak jsem tě našel?“ promluvil Zasvěcený.

„Myslím, že víš o každém mém kroku. Vnímal jsem to, ale doufal jsem, že…“

„… že už nám na tobě nezáleží? Ano, Saemir tě odepsal. Ale já ne. Vždycky jsem tě svým způsobem obdivoval, a když jsem se dozvěděl, co se stalo, mrzelo mě to. Bratře.“ Uklonil se. „Jmenuji se Sif a jsem nový velmistr řádu.“

I Sigbjörn se uklonil a na okamžik zaváhal. „Při vší úctě, bratře,“ odpověděl nakonec, „vážím si tvých slov, ale pokud jsi za mnou přišel proto, abys mě přesvědčil k návratu do Bjarkö, obávám se, že ti nebudu moci vyhovět.“

„Právě naopak, Sigbjörne. To já přišel za tebou, abych ti nabídl pomoc.“

•••

Za kopci svítalo a ve studeném ranním vzduchu šla Eihwazovu koni od nozder pára. Malé zablácené nádvoří dosud zelo prázdnotou.

Gipta hylli, Eihwazi,“ rozloučil se s nočním hostem zrzavý vousáč. „Doufám, že tě nevidím naposledy.“

Gipta hylli,“ odvětil šlechtic a nasedl. „A díky za všechno, Örvare.“

•••

Diskusí s Fjólarem strávil mnoho hodin a cítil se úplně vyčerpaný. „Jako na mučidlech,“ zamumlal bezděčně. Když ho jeho hostitel vyprovodil ven a Eihwaz se na zádech svého vytrvalého koně vydal do sychravé noci, měl problém si vybavit, jak ten člověk¨vlastně vypadá.

•••

„Však tu s námi ještě zůstaň! Kam bys pospíchal?“ naléhal přiopilý Grettir. Eiwhaz zdvořile, ale rozhodně odmítl.

„Mám mnoho důvodů, proč nezůstávat delší dobu na jednom místě,“ omlouval se. „A ani tobě by to neprospělo, to mi věř.“

„Jsi samé tajemství, bratránku! Jestlipak ty potají nenavštěvuješ nějaké nešťastně ovdovělé a osiřelé šlechtičny?“ dodal rádoby laškovně.

„Kdo ví,“ odvětil Eihwaz upjatě.

Pokračování: část XXXX – Přísaha