XXXIV – I mrtví mohou mluvit

Ve Skírnu i v Gladsheimu vyplouvají na světlo překvapivé informace. Nad sklenkou pálenky – anebo v závoji dýmu.

Když se zaklepání na dveře Jarveho boudy ve Skírnu ozvalo znovu, v otevřených dveřích se Eihwaz Ehwazsson neobjevil sám. Jeho společník byl malého vzrůstu, podsaditý, vousatý a zamračený. „Tohle je Grimbur z Manzargilu, z jeskyní pod Trollbjörgem,“ představil ho staříkovi, který si trpaslíka prohlížel trochu nedůvěřivě, ale pozval oba dovnitř a na přivítanou jim nalil své pálenky.

Jen co se trochu zahřáli a odpočinuli si, Eihwaz se pustil do vysvětlování. „Grimbur tvrdí, že tady ve Skírnu ruda rozhodně nedošla. Že bude možné dál těžit, pokud se bude vědět, jak na to. A že nám s tím trpaslíci pomůžou – za jistých podmínek.“

„No a co to je za podmínky?“ nastražil uši Jarve. Vyhlídka na obnovení těžby se mu zdála lákavá. V duchu si hned začal malovat městečko plné života, opravené domy, výstavní ulice, obchodní ruch, vlastní pohodlný dům. Ale s pomocí trpaslíků? Tušil, že to nebude zadarmo.

„Prvních pět let nám zůstane všechno kromě železné rudy, co se vytěží,“ oznámil prostě Grimbur. „Za to vám pomůžeme se znovuotevřením, prohloubením a zabezpečením dolů, přivezeme nářadí, obnovíme techniku. Dodáme vám taky všechno, co je ke zpracování rudy a železa potřeba a co vám chybí. Tratit nebudete – ta vyhlášená ruda, co se tady těžila dřív, bude proti tomu, co se tu ještě najde, úplná hlína, za to ručím.“

„Mně se to nějak nezdá,“ pochyboval Jarve a při tom se obracel na Eihwaze. „To si za to všechno trpaslíci nechají akorát šutry? A nám zůstane ta úžasná ruda, co o ní mistr Grimbur tak básní?“

Grimbur se dal do smíchu. „,Akorát šutry,‘ cha, to bys mě pobavil. Ale co, třeba to vidíš jinak, rubíny si jeden na chleba nenamaže, že jo.“ Potměšile zamrkal na Jarveho, který nechápavě vrtěl hlavou.

„Snad mi nechcete tvrdit, že se tu vyskytujou i drahokamy? To bych o tom musel něco vědět…“ Trpaslík se rozchechtal tak, až mu začaly slzet oči.

•••

Vzduch v místnosti byl prosycený kouřem, dýmem z bylin a zápachem z bublajícího kotlíku, až se z toho Dordovirovi zvedal žaludek. Přidržoval si u úst šátek a snažil se nedumat nad tím, co se to ve vroucí tekutině nad ohněm vlastně vznáší. Julla se posměšně ušklíbla a zamíchala temně rudou směs dlouhou hůlkou s vyřezávanými runovými symboly, ohmatanou od letitého používání. Mladý Skallagrímsson sledoval její počínání se zjevnými pochybami. Kdykoli však otevřel ústa, aby to celé ukončil – a konečně mohl odejít na čerstvý vzduch – věnovala mu takový pohled, že na to zase radši rychle zapomněl.

Postupně upadl do netečného polobdění, při němž se mu před očima ztrácela hranice mezi skutečností a snem. Jullin pomalovaný obličej se proměňoval ve vraní zobák, cípy pláště v černá křídla a ruce v dravčí spáry, kouř nabýval prapodivných tvarů… Oklepal se a protřel si oči, aby se vzpamatoval, a vtom si uvědomil, že čarodějnice začala potichu a bručivě zpívat zvláštní melodii beze slov, která ho zakrátko strhla, až se nakonec společně pohupovali do jejího pomalého rytmu.

Píseň zesilovala, aby po chvíli náhle a prudce umlkla. Dordovir se s trhnutím přestal pohybovat a překvapeně si uvědomil, že měl celou dobu zavřené oči. Teď se mu doširoka otevřely údivem: celá místnost byla sice dál utopená v neproniknutelném dýmu, ale zřetelně v něm rozeznával několik postav. Postav, které dobře znal.

„Jak je tohle možné?“ hlesl.

Říkala jsem ti, že i mrtví mohou mluvit. I proti své vůli.

„A ty přeludy…“

To nejsou přeludy. Vidíš očima toho hraničáře.

Dordovir polkl. Vybavil si, jak si Julla vyžádala jeho mrtvolu, a radši nechtěl vědět, co s ní prováděla. Zadíval se na matné kouřové postavy: útlou dívku s rusými vlasy, vyhublého mnicha s oholenou hlavou, ostře řezanými rysy a velkýma šedýma očima, maskovaného lučištníka v dlouhém hnědém plášti s kápí a nenápadného muže neurčitého věku se svazkem bylin v ruce. O něčem spolu zaujatě hovořili, když je znenadání vyrušil čísi příchod a oni zvedli hlavy a zadívali se přímo na Dordovira. Polekaně sebou trhl. To už se ale postavy pomalu rozplývaly a měnily tvar: teď mohl pozorovat skupinku tří mužů, lučištníka z předchozího výjevu a dvou dalších, kteří se sobě navzájem podobali jako bratři, smáli se a zjevně si prvního dobírali. Veselí však vzápětí vystřídala hrůza – lučištník, celý zakrvácený, se opíral o strom a lapal po dechu, než naposledy zavřel oči a sesunul se na zem.

To se mi povedlo, usmívala se Julla zlomyslně. Dordovir konečně pochopil, jak se jí podařilo nebohého hraničáře nalákat, takže sám vběhl vojákům do rukou. Toho lučištníka kdysi viděl na vlastní oči u jarlova dvora… jak on se jen jmenoval? Aldamir?

Prozatím nad tím mávl rukou a soustředil se na první vidění. „Ta holka – to byla ona? A který z nich je ten její bratr?“

Julla mezitím u ohniště rozhodila hrstku kůstek. Chvíli je ve světle vyhasínajících plamenů rovnala a zkoumala, než konečně zvedla hlavu a přikývla.

Krev jarlů nevystydla. Ta dívka mi ale uniká. Obestírá ji zvláštní moc. Její bratr… ten mnich. Je nebezpečný.

„Nebezpečný? Vždyť se sám vzdal následnictví, to nemůže odvolat. A nakolik je známo, když se dal k Zasvěceným, pokračovatele rodu zplodí jen těžko –“

Mlč. Nemáš vůbec ponětí, o čem žvaníš. Copak myslíš, že Zasvěcení jen opisují knihy a vaří vesničanům lektvary?

„Víceméně…“ začal Dordovir, ale pod jejím pohledem toho raději nechal. Obrátil list. „Jsem ti nesmírně vděčný. Nezapomenu ti to.“

Na tvůj vděk nejsem zvědavá, odpověděla mu nazlobeně. Ty víš, co chci.

Pokračování: část XXXV – Dědička žije