XXXIII – Přichází bouře

Blížící se bouře přináší na svých křídlech do Muinahópy povzbudivé i chmurné zprávy.

„Bohové,“ zvolala polekaně Ydalir, jakmile spatřila potácející se špinavou postavu v roztrhaném rouchu, která mířila ke vchodu do jeskynního paláce. Seběhla ze schodů a vyrazila jí naproti. Když však bratra objala a vzala jeho obličej do dlaní, viděla, že má sice propadlé tváře a strhané rysy umazané mechem a blátem, ale usmívá se.

„Dokázal jsem to,“ vypravil ze sebe bez bližšího vysvětlení. Ydalir se nevyptávala, věděla, že k tomu bude ještě dost vhodnějších příležitostí. Místo toho bratra podepřela a doprovodila ho dovnitř, kde už na ně čekal Sari. Hned za vchodem se Sigbjörn vysílením zhroutil. Sari zavolal Rainu a společně ho odnesli na lůžko.

„Dokázal jsem to,“ zopakoval půlelf zastřeným hlasem, jakmile znovu přišel k sobě.

„Já vím,“ odpověděl Sari. „Jinak bys tu nebyl.“

•••

Hagal se s trhnutím probudil a okamžitě sáhl po zbrani. Teprve když ji nenahmatal a místo toho hrábl rukou do hromady kožešin, uvědomil si, kde je a jak se tam ocitl.

„To je dost,“ ozval se opodál chraplavý hlas. „Už jsme se sázeli, jestli prochrníš další den.“

„Líný vši jako ty totiž spát nepotřebujou, to je mi jasný,“ opáčil rozespale Hagal.

„Jenom když se vožerou,“ zachechtal se Thorgar a vyklopil do sebe další pohár. Hagal jen zavrtěl hlavou. Mezitím se u nich objevil Aldafir a Hagal rychle vyskočil, aby se mu mohl poklonit.

„Odpusť, pane,“ řekl omluvně s pohledem na Thorgara, který se dál věnoval svému životabudiči. Velitel jen mávl rukou.

„Klidně seď,“ odvětil, „na to my tady stejně moc nehrajeme. Jsi statečný člověk, Hagale, to jsem ti přišel říct. Málem jsi zaplatil životem, ale tvoje zpráva nejspíš zachránila spousty dalších.“

Hagalovi se ulevilo, přesto zapochyboval. „Já… popravdě mi úplně nedochází, co se stalo. Poslední dny mám v úplné mlze.“

„Poslední dny, než jsme vás objevili, myslíš,“ zasmál se Aldafir. „Tvůj přítel měl pravdu. Prospal jsi týden v kuse.“

„Cože?“ nemohl Hagal uvěřit.

„Bylo to náramně zábavné,“ vložil se do jejich rozhovoru Andafin. „Postavil ses tady před bratříčka, jako bys mu měl podat vojenské hlášení, všechno jsi ze sebe vychrlil – o Snorriho zajetí, o Dordovirovi a místodržícím, o vašem útěku, o té trpasličí stezce – a pak jsi usnul ve stoje, jako kámen, až jsme se báli, že je po tobě,“ vyprávěl a velitel přikyvoval.

„Kdyby tví Eihwaz s Thorgarem tvoje slova nepotvrdili, býval bych se bál, jestli nemluvíš z cesty,“ doplnil Aldafir. „Hned poté jsme však rozhodli, že musíme varovat dědičku a elfy. Aldaris okamžitě vyrazil, vzal si koně. Většina ostatních hraničářů už bude na Glitniru. Postupně se tam shromáždíme. Čekali jsme jenom, až se probudíš.“

„Co si počneme?“ zeptal se Hagal bezradně. „Co když nás Dordovir nebo Harnenští vyslídí…“

„Nevyslídí,“ zarazil ho velitel. „Ne všechny. Hlavní je chránit dědičku – to, kde se skrývá, ví jen hrstka lidí, a ti všichni by raději zemřeli, než aby ji prozradili. A všichni hraničáři by položili život za to, aby ochránili členy jarlovy rodiny. Jednoho dne se Ydalir beztak bude muset s Harnenskými střetnout. Jestli se teď roznese, že žije… třeba se to nakonec ukáže být ku prospěchu.“

•••

Uřícený kůň začínal klopýtat, zpomaloval a od huby mu odletovala pěna. Když konečně dojeli na kraj útesu, Aldaris ještě v běhu seskočil a pospíchal na stezku. Kůň ho loudavě následoval. Hraničář se snažil zklidnit, aby si na skalách nezlámal vaz. Moc se mu to sice nedařilo, ale netrvalo dlouho a ucítil pod nohama jistější půdu v místě, kde se stezka ke vchodu do jeskyní začínala konečně rozšiřovat.

Než se stačil zamyslet nad tím, jak se dostane dovnitř, ve dveřích se objevilo světélko lampy a spolu s ním léčitel Sari.

„Co tady u všech bohů děláš? Co se stalo?“ neudržel se při pohledu na svého zchváceného přítele.

„Jsou tady Ydalir a Sigbjörn?“ odpověděl Aldaris otázkou.

„Ovšemže,“ přisvědčil nechápavě léčitel. „Ale proč…“

„Dordovir má Snorriho a už – kdovíjak – vytušil, že dědička i její bratr přežili Povstání. Přicházím je varovat.“

Sari zbledl. „Pojďme dovnitř,“ vybídl hraničáře. „To je krutá novina.“

Pokračování: část XXXIV – I mrtví mohou mluvit