XXXII – Očekávání

Sigbjörn i Aldaris jeho bratři odešli, Ydalir osaměla a nemá stání. Lid Lesa mezitím čeká na příchod toho, který jej povolá k přísaze…

Ydalir neklidně přecházela po pokoji, tam a zase zpátky, zas a znovu. V paláci vládlo ticho, za okny hučel příboj a rackové se střemhlav vrhali do moře, aby se vmžiku vynořili s rybou v zobáku. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře.

„Ano?“ zavolala Ydalir nedočkavě. Snad to bylo jen tím, že celý den neměla stání a nečinnost ji ubíjela, snad na okamžik zadoufala, že se ve dveřích objeví on… nakrátko totiž pocítila zklamání, když dovnitř vstoupil Sari. S úsměvem přinášel podnos s poháry a desky se silným, neuspořádaným svazkem pergamenových svitků.

„Rozumím ti, Paní, že by sis přála vidět někoho jiného,“ prohodil mimochodem léčitel, jako by jí četl myšlenky. „Přišel jsem tě aspoň trochu rozptýlit. Tvůj bratr má před sebou velký úkol, ale brzy se vrátí a pak už nebude a zahálení čas. Ještě ráda si…“ Zarazil se a zamračeně se zadíval na velkého stříbrošedého racka, usazeného na okenním parapetu. Potřásl hlavou a pták křikl a odletěl.

Ydalir to vytrhlo ze zamyšlení, posadila se a pokynula léčiteli, aby učinil totéž. Sari už se zase usmíval, nalil oběma medovinu a navázal na nedokončenou větu.

„… ještě ráda si vzpomeneš na dobu, kdys neměla co na práci. Něco jsem ti přinesl.“

S těmi slovy rozvázal desky, rozprostřel po stole jednotlivé listy a zatížil je, aby neodlétly. Všechny byly hustě popsané runami a obsáhlé texty doprovázely pečlivé, detailní kresby různých osob, bytostí a tvorů. Ydalir se k nim sklonila blíž a některé z nich okamžitě poznala: jedna z kreseb zachycovala vážnou tvář artahera Lainadana, orámovanou bohatými prameny vlasů a ozdobenou korunou ze stříbra, perel a rybích šupin, z jiné se usmívala krásná Gunnlang, na další stál hraničářský velitel Aldafir, opřený o svůj dlouhý štíhlý luk. Některé postavy však byly Ydalir docela neznámé a nebyla si ani jista, zda to jsou vůbec lidé, elfové, anebo někdo jiný. Ukázala prstem na jednoho z nich, podsaditého muže se zvláštní vrásčitou kůží, vlasy plnými listí a větviček a hlubokýma očima.

„Kdo je to?“ zeptala se.

„Říká si Gwer Den,“ odpověděl Sari. „Už jsi o něm slyšela:Lainadan se s ním setkal. Nabídl nám pomoc, má totiž obavy o svůj lid.“

„Svůj lid?“

„První – první obyvatele tohoto ostrova. Jsou starší než lidé, protože se zrodili spolu se zemí samou a zůstávají její součástí. Lidem i elfům se vyhýbají. Většina z nich.“ Pohled mu přitom zalétl ke kresbě půvabného nahého mladíka, který seděl na kameni u jezera a hrál na housle. V hluboké tůni bledě prosvítalo vznášející se tělo utonulé dívky. Ten výjev působil děsivě a kouzelně zároveň.

„A tohle?“ vyzvídala Ydalir, jíž Sariho pohled neunikl.

„Nøkken,“ odvětil léčitel bezbarvě. „Přebývá u jezera a na svůj krásný zpěv a čarovnou hru láká mladé panny… a topí je.“

Ydalir se zachvěla. „S tím bych se setkat nechtěla,“ poznamenala.

Sari jen pokýval hlavou, a tak pokračovala v prohlížení. Obličeje, gesta, oděvy, šperky, lesní zákoutí i vrcholky hor, útesy a mořské vlny, to vše podané živě a věrně dovednou, lehkou rukou, s nepřeberným množstvím doprovodných poznámek a zápisků.

„Tohle všechno je tvoje dílo?“

Sari přitakal. „Aby se na nikoho nezapomnělo,“ dodal na vysvětlenou. „I ty tam budeš mít svoje místo. Ale počkám si, abych tě mohl zpodobnit korunovanou.“

Usmála se. „Věřme, že na to dojde. A pokud ne – pak by moje jméno ani nestálo za pamatování.“

Ještě chvíli mlčky usrkávali horkého nápoje a pak se Sari pomalu zvedl k odchodu.

„Nechám ti to tady. Ať ti lépe ubíhá čas.“

„Ani nevíš, jak ráda si to pročtu,“ odvětila Ydalir vděčně. „Děkuji ti, že jsi přišel.“

Hraničář se s úsměvem uklonil na rozloučenou a odešel. Ydalir se posadila zpátky ke stolu a v hromádce pergamenů vyhledala dva: drobného a štíhlého hraničáře ve vysokých botách a kožešinou lemovaném plášti, zachyceného, jak sedí u stolu a soustředěně cosi zapisuje do těžké knihy, a vysokého, šlachovitého elfa se světlými vlasy vlajícími ve větru, stojícího bosýma nohama na útesu nad mořem. Dlouho a zkoumavě na ně hleděla, dokud se palácem nerozezněly zvonky, znamení k večeři. Rackové za okny už ztichli, zato chodbami se nesl šum mnoha hlasů.

•••

Voda ze zmoklých větví Sigbjörnovi promáčela plášť a pod nohama mu čvachtalo mazlavé bláto. Od chvíle, kdy se rozloučil s Aldafirem a jeho bratry, bloudil bezcestím Lesa a doufal, že ty, které hledá, objeví dřív, než úplně ztratí pojem o čase a směru. Skoro se zdálo, že se mu to nemůže podařit – na nebi, prosvítajícím mezi větvemi, už se objevily první hvězdy.

Pak ale konečně zaslechl zvuk, na který čekal celý den, kroky v listí. Zastavil se a nutil se nemyslet na to, jak mu je v promoklém oblečení chladno. Zaťal drkotající zuby.

Ani nevěděl jak, a náhle se díval do hlubokých zelených očí ve tváři zbrázděné vráskami. Nezmohl se na slovo, jazyk jako by se mu přilepil k patru a celé tělo ztuhlo. Pak se ale muž usmál a divný pocit Sigbjörna opustil stejně znenadání, jako se objevil.

„Buď zdráv, Sigbjörne,“ řekl muž. „Čekali jsme tě.“

„Jak to, že znáš moje jméno?“ podivoval se půlelf. „A jak jste věděli, že přijdu?“

„Chtěl jsem, abys přišel, a proto jsem věděl, že se to stane,“ odpověděl muž. „A tvoje jméno znám už léta, sám ses mi představil.“

„Cože? Nevzpomínám si…“ začal, při tom se však znovu zadíval do těch zelených očí a uvědomil si, že je opravdu zná: vybavil si svůj útěk kdysi v dětství a záhadného společníka, který ho tehdy vyvedl z Lesa. A také jiné oči, které vídal poslední dobou často, oči svého přítele a rádce Sariho, stejně hluboké a se stejnou zelenou jiskrou.

„Jsem Gwer Den,“ pokračoval mezitím muž a pokynul Sigbjörnovi, aby ho následoval. Najednou se šlo pohodlně, jako by jim křoviny samy uhýbaly z cesty.

Gwer Den dál hovořil. „Setkal jsem se s tvým otcem a nabídl mu pomoc,“ připomněl. „Jenže pak se staly věci, kvůli nimž váhám. Nechci, aby se váš boj, který sám o sobě považuji za spravedlivý, zvrhl v krvelačné zabíjení. Nechci, aby umírali nevinní, protože pak by bylo jen otázkou času, kdy – třebas omylem – zahyne i někdo z mého lidu.“

Sigbjörn přikyvoval. „Chápu tě. Ani má sestra nehodlá svoji vládu pošpinit nespravedlností, věř mi ale, že ti dřevorubci nezabíjeli proto, že by je k tomu kdokoli podněcoval. Daří se jim špatně, hněvají se, cítí křivdu, a tak si svoji zlobu vybíjejí, jak dovedou. Pokud jim sami podáme pomocnou ruku a vysvětlíme, jak se věci mají… doufám a věřím, že k ničemu podobnému už docházet nebude.“

„Můžete se za to zaručit?“ otázal se Gwer Den.

Sigbjörn zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale to ti slíbit nemohu. Jsme pořád jenom lidé.“

Gwer Den přikývl. „Vidím, že tvá slova jsou míněna upřímně. Už se k tomu tedy nebudu vracet. Pověz mi ale – nepřišel jsi jen kvůli tomu, je to tak?“

Sigbjörn se usmál. „Mám dojem, že odpověď znáš. A že víš, proč přicházím zrovna já.“

V tu chvíli došli na kraj palouku, stromy se rozestoupily a návrší zalévalo bledé měsíční světlo.

Sigbjörn přivřel oči a opřel se o hůl, aby neztratil rovnováhu. Nečekaný příval Moci ho málem smetl.

Pokračování: část XXXIII – Přichází bouře