XXXI – V pasti

Zdlouhavé a úmorné putování Eihwaze a jeho společníků se konečně blíží ke svému cíli – ale k jakému?

Klopýtali zešeřelým lesem, bez chvíle oddechu, bez zastavení. Hagal se jako první prodíral podrostem, sveřepě, ale s rostoucími obavami. Eihwaz ho mlčky následoval. Thorgar se vlekl jako poslední.

„Kdoví, jestli vůbec jdeme správně,“ brblal si pod vousy, ale dost hlasitě na to, aby ho bylo slyšet. „Jak tady v té tmě poznáš, kde leží západ, to je mi záhada.“

„Jdu přímo za nosem,“ odsekl Hagal. „Klidně se můžeš vrátit. Stačí chvíli posedět v Kamenitém žlabu a Harnenští se o tebe už postarají.“

„No tak,“ mírnil je Eihwaz. „Jsme zkrátka pomalejší než hraničáři, to se dalo čekat. Snad už to nebude daleko, myslím, že…“

„Tamhle!“ přerušil ho Hagal radostným výkřikem. Mezi stromy se matně rýsovalo světlejší prostranství s velikánským, rozložitým dubem. Na koncích dlouhých vrásčitých větví mu zbývaly jen chomáče listí a ve kmeni zely černé pukliny, ale palouk lemovaly zástupy jeho potomků. Mezi nimi vedly do lesa na různé strany čtyři cesty.

„Asi máš hraničářskej nos,“ poznamenal Thorgar s úlevou. Hagal se uchechtl.

„Kudy teď?“ zeptal se Eihwaz.

„Tamhle,“ ukázal Hagal po chvilce rozmýšlení na nejmenší z cest, uzounkou pěšinu, téměř ztracenou v křovinách. V místě, kde opouštěla prostranství, na sobě ležely dva velké ploché kameny, porostlé lišejníkem.

Chvilku ještě vyčkávali, ale všude kolem panovalo naprosté ticho. Poslední zbytky světla se vytratily, padla noc a lesem se rozhostil klid.

„Tak pojďme,“ zavelel Hagal. „Chovejte se obezřetně a tiše. Na hraničáře už tu můžeme narazit na každém kroku,“ dodal s varovným pohledem na Thorgara a vykročil.

Jakmile přešel kameny a vstoupil na pěšinu, ucítil škubnutí za kotníky, něco mu podtrhlo nohy a vzápětí už visel hlavou dolů ze stromu, mimo dosah svých společníků. Thorgar hlasitě zaklel, ale než s Eihwazem stačili začít přemýšlet, jak ho z pasti vysvobodit, strnuli leknutím: obklopovalo je na tucet maskovaných mužů v kápích a zelenohnědých šatech a mezi stromy se objevovali další. Na trojici zajatců ze všech stran mířily šípy.

Eihwaz zvedl ruce nad hlavu. „Kde je váš velitel?“ zeptal se a rozhlížel se při tom kolem. Hraničáři se ani nepohnuli.

„Jsem Eihwaz Ehwazsson z rodu Hrítningsgjörturů, věrný této zemi, jarlovi i jeho dědičce. Máme pro ni důležitou zprávu. Chci mluvit s Aldafirem Völungarem, velitelem hraničářů a kdysi i mým přítelem.“

„Tvým přítelem je stále,“ ozvalo se kousek od něj a z hloučku se oddělila jedna z postav. „Odložte zbraně, bratři, a rozvažte toho nahoře,“ zavelel muž a na přivítanou se s Eihwazem objal. „Obávali jsme se nejhoršího,“ poznamenal na vysvětlenou. „Ale máloco mi v poslední době udělalo takovou radost jako vidět tě.“

„… živého,“ doplnil Eihwaz. „Kdepak, na mě Harnenští ani Dordovir ještě těmi svými špinavými prackami nedosáhli.“

Mezitím se ozvalo žuchnutí a hraničáři začali hbitě rozvazovat pouta lapenému Hagalovi. Jakmile ho Aldafir poznal, vytřeštil oči. „Ty?“ nevěřícně kroutil hlavou. „Nečekal jsem, že tě ještě někdy potkám,“ řekl. „Tak to je další radostná novina. Vítej zpátky.“ Vzápětí ale zase zvážněl. „Jen mě mrzí, že já pro tebe dobré zprávy mít nebudu. Snorri – pamatuješ se na něj? Tvůj zachránce, našel tě polomrtvého na Drakkishaedu…“ Hagal mlčky přikývl. „… ztratil se i se svojí družinou. Naposledy víme, že měli v těchto místech hlídku, jenže…“ Hagalův upřený pohled ho zarazil. „… proto jsme měli strach, že…“ pokusil se ještě dokončit myšlenku, ale uvědomil si, že to není třeba. „Ty… vy něco víte?“ zeptal se naléhavě.

„Jsem nejspíš poslední, kdo viděl Snorriho živého,“ odpověděl Hagal. „Právě proto jsme tady.“

Pokračování:  část XXXII – Očekávání