XXX – Loučení

Držel Ydalir za ruku, ale ona upírala nepřítomný pohled do dálky a v myšlenkách bloudila po ostrově. 

Seděli spolu v úžlabině skal na Maiwiollu, všude kolem se tak jako každý den třepotali rackové a tváře jim hladil vítr, dnes hřejivý a vlídný. Náhle jeden z ptáků hlasitě přistál na kamenné římse nad jejich hlavami. Trhla sebou a usmála se.

„Nejsem zrovna dobrá společnice,“ řekla omluvně. „To by se matce nelíbilo.“

„Mně stačí dívat se na tebe,“ odvětil Aldaris a pohladil ji po vlasech, zapletených do těžkého copu, který jí ozdobil drobnými kvítky. „Někdy se bojím, jak dlouho to ještě bude trvat, než…“

„Než co?“ zeptala se udiveně.

Vzdychl. „Než to všechno skončí,“ pokračoval nakonec. „Než odejdeš někam pryč, ke dvoru, nebo než nás vyslídí Harnenští a já skončím s černým šípem v těle.“

„Já ale nechci nikam ke dvoru,“ namítla chabě. „A navíc bys…“

„Nemohl,“ dořekl za ni. „Moje místo není ve městě. Trpěl bych tam stejně jako můj bratr tady. A kromě toho, jarlova dědička si nikdy nevezme hraničáře,“ dodal. „Nedovolí ti to.“

„Nebudu se přece ptát, koho si smím vzít!“ ohradila se.

„To si myslíš teď,“ opáčil Aldaris. „Ale to nevadí. Na tyhle chvíle, kdy jsem s tebou a můžu se ti dívat do očí, budu vzpomínat celý život. Jsi jarlinn, jarlinn tohohle ostrova i mého srdce, a já tě budu bránit až do posledního dechu.“

Objala ho, vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho. „Nemysleme teď na to. Nemysleme na to, co přijde pak.“

Racek nad nimi se načepýřil, křikl a nazlobeně odletěl.

•••

„Aldarisi, vyrážíme! Kde se ještě touláš? Aldarisi!“ neslo se prázdnou chodbou bez odpovědi. Aldafir zamračeně rázoval zpátky k bráně, když ve dveřích narazil na cána Rainu.

„Neviděl jsi Aldarise? Chtěli jsme už vyjet, ale není k nalezení…“

Raina pokynul hlavou směrem k boční chodbě. Zazubil se. Oba dobře věděli, ke kterým pokojům ta chodba vede.

Aldafir si povzdechl. „Už abychom byli pryč. Má z ní úplně popletenou hlavu.“

„Divíš se mu?“ opáčil elf.

Aldafir se zatvářil nechápavě. „Jak to myslíš?“

Jejich rozhovor přerušil Sari, přicházející od brány v doprovodu Rainovy sestry. „Měli bychom jet, pane,“ připomněl.

„Zajdu tam,“ dodala Lalwendë a rychlým krokem zamířila boční chodbou k Ydaliřiným dveřím.

„Váš velitel nepodléhá lehce ženským půvabům, že?“ nadhodil Raina směrem k Sarimu, zatímco se společně vraceli k bráně.

„Narozdíl od jiných,“ odvětil léčitel a významně se přitom na elfa zadíval.

Aldafir se zasmál. „Tak takhle to je,“ poznamenal. „V tom případě rozumím. Ale budeš se muset poohlédnout jinde.“

Na to Raina neřekl nic.

•••

Čtyři zeleně oděné postavičky na koních se zakrátko ztratily mezi kameny. Drobně mžilo a travnaté drny pod jejich nohama byly nasáklé vodou. Ydalir seděla na parapetu okna, choulila se do kožešiny a uplakanýma očima se dívala za nimi.

Vtom zaslechla tlukot křídel a vedle ní se usadil stříbrošedý racek. Jakmile ho spatřila, usmála se a natáhla k němu ruku. Chvíli jen seděl s nakloněnou hlavou a pozoroval ji, jak míval ve zvyku, ale zakrátko popošel blíž a lehounce ji klovl do prstu.

„Ach tak,“ pochopila okamžitě. „Odpusť. Zanedbávala jsem tě, viď.“ Racek znovu pohnul hlavou, jako by přitakával. Rozesmálo ji to.

„To musíme napravit,“ prohlásila vážně. Vstala, došla ke stolku se zbytky od snídaně a vrátila se k oknu s hrstí drobečků. Nasypala je na parapet a racek se do nich dychtivě pustil.

Když dojedl, neodletěl, ale popošel ještě kousek blíž a spokojeně se usadil těsně vedle ní. Pohladila ho po křídlech.

„Aspoň nebudu tak sama,“ špitla posmutněle.

Pokračování: část XXXI – V pasti