XXVIII – Ískaldurdreki

Sigbjörn se ještě jako mladý mnich seznamuje v klášteře v Bjarkö s temnou sudbou ostrova Hällristingaru.

Při pohledu na velkolepý výjev Sigbjörn oněměl úžasem. Mihotavé světlo louče v rukou představeného ho zavedlo do prostorného sálu v samém jádru paláce. Aby dohlédl až na vysokánský strop s přebohatými, pestře malovanými a zlacenými řezbami, musel úplně zaklonit hlavu. Dvěma řadami úzkých oken po obou stranách pronikaly dovnitř zářivé prsty slunečních paprsků, ale dole zůstávalo šero. Přímo před očima ohromeného mnicha, na dokonale hladké kamenné stěně, se skvěl největší div kláštera v Bjarkö: malovaný výjev zachycující zápas orla s drakem. Námět byl nejen jemu dobře známý, ale tak živé a působivé ztvárnění dosud nespatřil. Oči obou tvorů žhnuly, peří a šupiny se leskly, zaťaté spáry zanechávaly v soupeřově těle krvavé šrámy a svaly a šlachy se napínaly, jako by zvířata měla z obrazu každým okamžikem vyletět. Představený klidně stál a vyčkával. Sigbjörn mlčel.

„Víš, co ten výjev představuje?“ zeptal se představený po chvíli.

„Ovšemže,“ pousmál se Sigbjörn nad jednoduchostí té otázky. „Symbolicky zachycuje, jak můj…“ Zarazil se, představený mu totiž věnoval ne zrovna vlídný pohled. „… jak Haakon Sigurdsson zabil v ledové zemi Iss draka. Na počest toho skutku si jarlův rod začal říkat Drakonissové a…“

Představený ho mávnutím ruky umlčel. „Haakon Sigurdsson měl leda tak nebetyčnou drzost přisvojit si cizí vítězství. Orel? Spíš vypelichaný vrabec,“ ušklíbl se a dodal: „Tak či onak, nebyl to tvůj příbuzný. Nemáš rodinu. Jsi Zasvěcený. Nezapomínej na to.“

Sigbjörn pokorně přikývl. „Čí tedy bylo to vítězství, když ne jeho?“ osmělil se po chvilce.

„Náleželo tomu, koho vidíš před sebou,“ odvětil představený. „Ten obraz není symbolický. Zachycuje skutečnost: poslední zápas velkého Gullörna s ledovým drakem Ískaldurdrekim. To až lidové báchorky z nich udělaly obyčejného námořníka s ptákem na štítě a nějakou pitomou ještěrku.“

Na úsvitu věků, když byl náš svět ještě mladý, se za zemí Iss rozprostírala už jen nehostinná mořská pustina. Rozbité, krami a balvany poseté pobřeží bičovaly vlny a pod šedou oblohou, kam slunce nedosvítilo, se proháněl vražedně studený vítr. Nikde ani živáčka. Jediným tvorem v téhle poušti byl Ískaldurdreki, ledový drak, nezměřitelně obrovský, vždy bdělý, krutý a nelítostný vládce.

Jednoho dne se však jeho říše ocitla v ohrožení: mraky se znenadání protrhaly a mrazivé země se poprvé letmo dotkly sluneční paprsky, které Ískaldurdrekiho nakrátko oslepily. Ve své zuřivosti zařval: zvedla se ohlušující vichřice, burácela a bouřila celým krajem, až byl vzduch plný kamenných střepin, ledové tříště a droboučkých kapek mořské vody. Pod tím náporem se však oblaka rozestoupila ještě víc a náhle se mezi nimi zjevil Gullörn, zlatý orel, jeden z poslů boha Baldra. Mávání jeho křídel také probouzelo vítr, ale ten byl mírný a hřejivý a hladil zkroušenou zemi jako hojivá ruka.

Ískaldurdreki běsnil. Přikrčil se a prudce vyrazil, v letu se vrhl na Gullörna a srazil jej k zemi. Tam, kam dopadli, se lámala a prohýbala země a vznikaly hory, dračí dech všechno pokrýval námrazou, tlukotem křídel se zvedaly další a další nápory vichru.

Orel však byl drakovi rovnocenným protivníkem. Zanedlouho se mu podařilo vyprostit se ze smrtícího sevření a vyletět do vzduchu; drak jej okamžitě následoval. Teď spolu zápasili na obloze, stín a záře, dokud moře neztmavlo krví z jejich ran. Gullörn cítil, že slábne. V posledním vzepětí, jakmile na kratičký okamžik získal navrch, proto do Ískaldurdrekiho zaťal spáry, vší silou zamával křídly a zřítil se spolu s ním do moře.

Zmítání dračího ocasu rozbouřilo vlny, takže to vypadalo, jako by se oba tvorové společně ocitli v jednom obrovském vroucím kotli. Voda ale nevřela doopravdy: byla mrazivě ledová a její vražedný chlad pronikal až do morku kostí. Gullörn přesto své sevření nepovolil a dál draka držel pod hladinou, dokud neucítil, že jeho vzepjetí povolilo. Ve stejný okamžik, kdy si s úlevou uvědomil, že mu jeho krutý soupeř podlehl, však i jeho opustily poslední zbytky sil.

Tlukot křídel ustal a severními zeměmi se rozhostilo ticho, přerušované jen šploucháním vln a sykotem větru mezi kameny. Nedaleko pobřeží se v moři tyčil nevelký ostrov. Na vrcholcích jeho hor se třpytil sníh, který v paprscích slunce pomalu tál a ve stříbrných řekách stékal do údolí. Na svazích začala rašit tráva, holé koruny stromů obrůstaly listím a ve větvích se probouzeli první práci. Slunce zvítězilo nad zimou.

„Teprve o mnoho, mnoho let později dorazili ke břehům ostrova první lidé, přisvojili si ho a dali mu jméno Hällristingar. A příběh o orlu a drakovi postupně upadal do zapomnění a vytrácel se, dokud z něj nezbyly jen útržky.“

Sigbjörn zkoumal výjev na stěně novýma očima a přemýšlel. „Co se s nimi vlastně stalo?“ zeptal se nakonec. „Opravdu zahynuli?“

Představený si mladičkého mnicha chvíli zkoumavě prohlížel. „Uvažuješ dobře,“ pochválil ho pak. „Ne, nezemřeli. Napůl božské bytosti jako oni doopravdy zemřít nemohou. Spí pod hladinou, zaklesnutí ve svém zápasu, a zůstanou tak, dokud…“ Zaváhal.

„Dokud co?“

Představený vzdychl. „To je právě to. Tady se věštby a vidění rozcházejí, jsou nejasné, některé si protiřečí. Jedny říkají, že se tak stane, až dva synové dvojí krve společně padnou bok po boku v boji proti temnotě. Podle jiných k tomu dojde až o samém Ragnaröku, až se probudí mocnosti zla a zaútočí na náš svět. Některé však – a tomu věřím já i většina Zasvěcených – varují, že ten okamžik může nastat mnohem dřív. Srdce ledového draka je totiž ukryto v hoře Himinbjörgu. Proto je posvátná, proto tam nikdo nesmí, jen Zasvěcení a jedině v nejkrajnější nouzi. A v okamžiku, kdy na horu a na dračí srdce dopadne byť i jediná kapka ještě teplé krve, krve prolité z horoucí nenávisti, Ískaldurdreki se probudí, rozpoutá zkázu a zima se vrátí. Nikdo neunikne.“

Sigbjörnovi vyvstalo před očima strašlivé vidění: mrazivý vichr, oslepující sněhová vánice, tříšť ledových úlomků, rozbouřené vlny, vše prostupující chlad. Doprovázela ho neodbytná předtucha, že věštba hovoří pravdu a že on, Sigbjörn, v tom všem sehraje svou roli. Zavřel oči a poslepu se vypotácel ze sálu.

Pokračování: část XXIX – Trpasličí stezka