XXVII – Grimbur

Hagal s Thorgarem na útěku z Gladsheimu nacházejí nečekanou pomoc.

„Hoď sebou, zatraceně, ty mořská kryso,“ sykl Hagal a zatřásl s rozespalým Thorgarem. Ten jen zaúpěl a otočil se na druhý bok. Hagal obrátil oči v sloup, s proudem nadávek si posbíral věci, a když Thorgar stále nejevil chuť vstávat, nemilosrdně ho nakopl do žeber. „Netahal jsem tě z vězení, aby nás Harnenský nebo Dordovir pár dní nato vyčmuchali v lese.“

„Však ses nemusel zdržovat s tím mizerným hraničářem,“ odsekl Thorgar, ale přesto vstal a protáhl se. „Jako bys píchnul do vosího hnízda.“

„Dobře, že jsem to udělal, i když vím, jak riskantní to bylo. Jak dlouho myslíš, že bychom se dokázali potloukat se po přístavu, než by nás chytili? Podruhé už by ses ven nedostal, přestože máš víc štěstí než rozumu. Aspoň víme, kam jít.“ Máme před sebou úkol, který můžeme splnit. Vyrovnat dluh.

„Akorát zabloudíme v zatracený divočině a chcípneme hlady,“ ušklíbl se Thorgar. Opustit Gladsheim a nechat tam za sebou celý svůj život, své muže, svou loď, ji... a nejspíš se už nikdy nevrátit... nejraději by tu směsici výčitek svědomí, smutku a vzteku utopil v kořalce. Nebo ve vlnách.

Hagal se na něj zadíval a vyčetl mu to z tváře. Přes hrubá slova s tím mužem soucítil. Od chvíle, kdy mu pověděl, kdo je zradil – nechtěl mu to říkat, ale musel, protože Thorgar pořád tvrdohlavě trval na tom, že chce Jullu aspoň vidět – jako by se v kapitánovi něco zlomilo. Sice Hagala následoval na útěku z města, ale všechno bylo špatně, špatné plány, špatná cesta a ještě horší vyhlídky. Hagal doufal, že ho to přejde. Neustálé handrkování kvůli každé maličkosti ho začínalo unavovat.

Konečně byli oba připraveni k odchodu. Kromě polehané trávy po nich nezůstala ani stopa.

Terén už od včerejška pozvolna stoupal. Mířili podle Snorriho pokynů k průsmyku Legarsystir. Přestože zdejší kraj neznali, díky popisu nacházeli cestu snadno. Aspoň zatím. Tu nejtěžší část měli teprve před sebou.

Kolem poledne už se drápali do prudkého srázu, sotva popadali dech a pot se z nich jen řinul. Za krkem je pálilo slunce, před kterým se mezi omšelými balvany nebylo kam schovat. Poslední stromy dávno ustoupily nízkým porostům prořídlé kleče a vřesu. Stezka se vytrácela a znovu vynořovala, ale nemuseli se bát, jejich směr byl víc než zjevný: pořád nahoru, do úmorného stoupání k rozeklanému průsmyku Legarsystir, který se tyčil vysoko nad jejich hlavami. Brzy pochopili, že bude lepší se tam nedívat. Místo toho se soustředili na vlastní dech, na každý krok, na nekonečnou cestu před sebou.

Když se Hagal po dlouhé době odhodlal zvednout zrak, málem se rozplakal úlevou. Průsmyk se náhle zdál na dosah ruky – dva, tři dlouhé skoky a jsou tam. Obrátil se k Thorgarovi, aby se o to zjištění mohl podělit, když vtom zaslechl zachřestění kamínků z nečekaného směru; jeho přítel to nebyl, ten se zastavil a stejně jako on si vychutnával pocit vítězství po zdolaném výstupu.

Navzdory únavě Hagal ztuhl, vytasil zbraň a stáhl Thorgara do úzké prolákliny mezi skalisky. Vyčkával. Bylo ticho, jenže Hagal už toho zažil příliš, aby tak snadno polevil v ostražitosti. Zničehonic se ozvalo další zachřestění, o něco blíž, ale jen co se za zvukem otočil, přímo před očima mu blýsklo ostří masivní obouruční sekyry. Sekyry, kterou svíral statný, zrzavý a vousatý rozzuřený trpaslík.

Od té chvíle už se Hagal nechal vést instinktem, zkušenostmi a dokonale nacvičenými bojovými reakcemi. Jeho ruce i nohy jako by samy věděly, co dělat, jako by je vědomě neřídil. Jenže Thorgar takovou průpravu neměl a únava také dělala svoje. Brzy měli plné ruce práce, aby ve dvou vůbec dokázali odrážet trpaslíkovy rány, když se objevil další nepřítel: mohutný muž v černém plášti a s těžkým obouručním mečem. Hagal zaúpěl.

Ještě chvíli vydrželi klást odpor, ale netrvalo to dlouho a oba cítili, že sotva zvedají ruku k další ráně. Pod Hagalem se podlomila kolena. Muž ho okamžitě chytil pod krkem, přitáhl si jeho tvář k sobě a zblízka se mu zadíval do očí. Na hrdle Hagala zastudil kov. Zamrkal… a zaostřil. Ten obličej znám… prolétlo mu hlavou. Kde by se tady vzal? oponoval sám sobě, jenže ta myšlenka se nedala odbýt. U všech bohů… „U všech bohů, pane, nezabíjejte mě! Při jarlově památce, nezabíjejte…“ vypravil ze sebe ještě, než se zhroutil vysílením u nohou překvapeného Eihwaze Ehwazssona.

•••

„Je zázrak, že jsme vás tu našli,“ uzavřel Eihwaz, když si od Hagala vyslechl jeho příběh a Snorriho varování. „Blíží se bouřka. Kdoví, jak byste nahoře v průsmyku dopadli.“ V dálce slabě zahřmělo. Trpaslík přiložil klestí na oheň a plameny se ve větru divoce roztančily.

„My ale musíme dál, pane,“ namítl Hagal. „Máme naspěch. Zdrželi jsme se. Každá ztracená hodina…“

„Ty mi nerozumíš,“ zarazil ho Eihwaz. „Copak nechápeš, po tom všem, co jsem ti vyprávěl? Jsme na jedné lodi. Budu hraničářům nápomocný, jak jen bude v mých silách.“

„Ano, pane, tomu rozumím, vážím si tvojí nabídky a hraničáři za ni budou jistě vděční. Ale teď potřebujeme hlavně rychlost, a pokud nedovedeš zařídit, aby mi narostla křídla…“

„Tak to opravdu neumím,“ zasmál se Eihwaz. „Což neznamená, že ti nedokážu pomoci. Grimbure?“

Trpaslík se na něj tázavě zadíval. Eihwaz přikývl.

„Tam, kam potřebujete, vede ještě jiná cesta než přes hory. Pod nimi. Trpasličí stezka. Rychlá, zato temná. Ukážu vám ji.“

„Co za to budeš chtít?“ zeptal se Hagal opatrně. Nepředpokládal, že by jim trpaslík prozrazoval tajemství svého lidu pro nic za nic.

„Že by trpaslík udělal něco jen tak, z čistýho srdce, tomu bys nevěřil, co?“ ušklíbl se Grimbur. „Máme tady s Eihwazem pár nevyřízených účtů. Poprosil mě o to.“

„Odpusť, nechtěl jsem tě urazit, já…“ začal se Hagal omlouvat. Grimbur jen mávl rukou.

„Nechme to být. Až se najíte, můžeme vyrazit. Vchod je nedaleko. Nejdéle pozítří uvidíte slunce vycházet na úpatí Tvíburar.“

Pokračování: část XXVIII – Ískaldurdreki