XXVI – Nezradím

Sigbjörn, Sari i Lainadan si uvědomují, že je třeba spojenectví. Snorriho mezitím v Dordovirově paláci čeká další mučení, hraničář je však odhodlán nezradit…

Seděli v prázdném sále. Stoly byly plné prázdných mis a talířů, ohořelých svic a vypitých pohárů. Za oknem šuměl vytrvalý déšť a racci se choulili v prohlubních skal. V paláci vládlo ticho.

„Kdybych tehdy býval věděl, že ten, kdo mnou tak pohrdá, vlastně není můj skutečný otec… Těžko říci. Třeba bych to snášel lépe? I když… Vždycky mně bylo líto hlavně jí. Jako by si na nás potají všichni pořád ukazovali, špitali si, posmívali se – a on jim v tom nijak nebránil. Pak přišla Ydalir… a my jako bychom přestali existovat, i pro otce. Najednou jsme nikoho nezajímali. Mně se ulevilo. Sari nade mnou držel ochrannou ruku. To on mi byl rádcem i opatrovníkem, starším bratrem, věrným přítelem. Doutnal ve mně hněv, ale on mě naučil odpuštění. Nebýt jeho…“

„Vím. Jsem mu za to navždy zavázán. Ale tobě svůj dluh nikdy nebudu moci splatit, synu. Ani jí.“

„Tak jsem to nemyslel! Vyčítat ti…“

„Měl bys na to plné právo,“ zarazil ho Lainadan. „Věděl jsem už od narození o každičkém tvém krůčku. Stačilo tak málo…“

„Nebyl bych to dopustil,“ vložil se do rozhovoru Sari, který do té doby mlčky postával u okna. „Musel dozrát čas. Musel jsem čekat.“

Sigbjörn vzdychl. Věděl, že na všechna kdyby už je pozdě.

„Měli bychom co nejdříve spojit síly s Prvními,“ obrátil list Sari. „Dokud je čas.“

„Jak to myslíš, spojit síly? Vždyť už nám Gwer Den sám přislíbil pomoc. Copak od něj můžeme chtít víc?“ opáčil Lainadan.

„Přislíbit pomoc a zavázat se přísahou jsou dvě různé věci. A navíc, žádáme-li o pomoc, musíme i my nabídnout něco na oplátku. Sám jsi viděl, jak Gwer Dena pohněvala krvavá slepá msta těch dřevorubců na nevinných lidech. Ani my si nic takového nepřejeme, s tím souhlasím. Pokud zajistíme, aby k ničemu podobnému nedocházelo – aby lidé svůj hněv neobraceli proti těm, kdo za nic nemohou – získáme si jeho přátelství a přízeň, ba co víc, důvěru. Pak bude naše spojenectví skutečně nerozdělitelné.“

„Ale jak chceš něco takového dokázat? Museli bychom zahájit organizovaný odpor, vytvořit sítě… na to máme příliš málo lidí,“ namítl Sigbjörn.

„Možná je málo těch, o kterých víš. Věrných, těch, kdo stojí na straně dědičky, málo není. Ne všichni šlechtici podlehli Skallagrímssonům. Oslovme je – čekají na to,“ navrhl Sari.

„To by znamenalo vystoupit z utajení. Není na to příliš brzy?“ zapochyboval Sigbjörn. „Ydalir je přece jen ještě…“

„Ne, není,“ zarazil ho Sari. „Ydalir už není malé dítě. Je téměř dospělá – a nadto nestojí sama. Korunujme ji. Vyzvěme Věrné. Svažme spojenectví lidí, elfů a Prvních neporušitelnou přísahou. A jednoho dne společně osvobodíme ostrov z havraních spárů.“ V Sariho očích blýskal zelený plamen.

„Spojenectví, jaké tu ještě nebylo. Dva synové dvojí krve… Co už může být nerozlučnějšího?“ pokyvoval hlavou Lainadan a usmíval se. „Sari má pravdu.“

Sigbjörn přikývl, ale mlčel.

•••

Znovu, snad už posté. Vláčení po schodech, prudké oslepující světlo v sále, surové bití, Dordovirův nepříčetný řev. Pořád dokola ty samé otázky: kde je Sigbjörn, kde je dědička, jak se jim podařilo zmizet, kde se skrývají hraničáři, kdo jim pomáhá. Snorri to všechno vnímal v mlze, chvílemi se propadal do bezvědomí a vzápětí se z něj probouzel, aby zjistil, že to není jen zlý sen, ale holá, neměnná, krutá skutečnost. Uvědomoval si, že už dlouho nevydrží. Náhle svým zastřeným zrakem v sále zaznamenal cosi nového: u okna stála rozložitá postava v bohatém, vyšívaném a pestrém oděvu. Okno bylo otevřené dokořán; jak k němu Snorri natočil tvář, ucítil lehké pohlazení chladivého vánku. Neznámý v cizokrajném rouchu pokynul a dva ozbrojenci popadli klečícího Snorriho za paže a přivlekli ho blíž.

Neznámý si Snorriho pátravě prohlížel a vlídně se usmíval, ale pohled měl pichlavý a záštiplný. Jakmile se hraničářovy oči s tím pohledem střetly, vzedmula se v něm vlna odporu. Nedopustím, abyste jí ublížili. Mně nedostanete. Pomaličku, s nesmírnou námahou se pokusil postavit. Ozbrojenci ho chtěli srazit zpátky na zem, ale Saxarachilos je mávnutím ruky zastavil. Stáli tak proti sobě, zbitý hraničář a pyšný místodržící, a hleděli si navzájem do tváře. Čím déle to trvalo, tím více v Saxarachilově tváři převládaly pochyby, zatímco hraničář stál hrdě a vzpřímeně. Nenávidíme vás. Nikdy se vám nepoddáme.

Vtom se ozvalo zakašlání. Dordovir netrpělivě přešlapoval. „Pane, to nemá…“

Nestačil však větu dokončit. Saxarachilos se k němu obrátil a Snorri vycítil příležitost. Teď, nebo nikdy.

Dordovir zkameněl úlekem. Stráže vyrazily, příliš pomalu. Místodržící marně natáhl ruku po hraničářově plášti, který vzápětí zmizel v okně. Když se vyklonil, u rozbitého krvácejícího těla hluboko dole pod věží už se sbíhali lidé.

Pokračování: část XXVII – Grimbur