XXV – Snorri

Snorri se vydává po stopách zajatců… a v Kamenitém žlabu, u cesty na Tvíburar, čeká nepřítel.

Další zdánlivě nekonečná, ubíjející hlídka. Všude kolem klid, zatažená obloha, vlhký a lezavý chlad. Snorri zívl a promnul si oči. Bojoval s nutkáním jít vzbudit dalšího – nejen proto, že ve dvou by čas ubíhal o poznání rychleji, ale hlavně kvůli nepříjemnému tušení, které v něm od rána narůstalo. Přitáhl si plášť k tělu, zívl a dál upíral zrak do černočerné tmy lesa.

Náhle doslova zkameněl leknutím. Pár kroků od něj stál Aldafir; ve tváři byl bílý jako křída, šaty potrhané a plné skvrn od zaschlé krve a v levé paži zela hluboká, otevřená rána. Ruka mu bezvládně visela podél těla, v pravé svíral ztupený a zubatý meč. Teprve po pár bezdechých okamžicích se Snorri konečně zmohl ke slovu.

„Pane, co se stalo?“ zeptal se rozechvěle. „A kde jste se tu vzal? Vůbec jsem vás neslyšel přicházet.“

„Přepadli nás,“ odvětil velitel hraničářů bezbarvým hlasem a odmlčel se.

„Kdo? A kde? Jsou někde poblíž? Co máme dělat?“ vyptával se Snorri netrpělivě, jako v horečce. Aldafir mu připadal jako vyměněný: jindy tak rozhodný a nezlomný, dokázal vždy velet a bít se až do posledního dechu. Teď tu odevzdaně stál a zíral do prázdna. Co strašného se asi muselo přihodit?

„V Kamenitém žlabu, u cesty na Tvíburar. Všechny zajali a vlečou je do Gladsheimu,“ pokračoval zničehonic Aldafir. „Vezmi své lidi. Musíte je zachránit. Vyrazte hned. Třeba je dostihnete, ještě než…“ Zapotácel se. „… než dojdou do města.“

„A ty?“

„O mě se nestarej. Nezdržujte se.“

Snorri zaváhal. Bál se, že pokud tu svého velitele nechá bez pomoci, bude to pro něj znamenat jistou smrt. „Neměl by tu s vámi aspoň někdo zůstat? Jsme tu čtyři. Jeden by snad mohl…“

„Nepřichází v úvahu. I tak na vás budou v přesile. Běž už.“ Ztěžka oddechoval a opíral se o meč.

Otočit se a odejít Snorrimu málem utrhlo srdce. Modlil se, aby to nebylo naposled, co Aldafira vidí živého. Nakonec přikývl a vyrazil pro své druhy. Koutkem oka ještě zahlédl, jak se velitel hraničářů sesunul na zem. Na okamžik zaváhal, ale nevrátil se.

•••

Čtyři hraničáři se kradmo, ale přesto velkou rychlostí ubírali na sever, k místu, kde podle Aldafira mělo dojít k přepadení. Odtamtud chtěl Snorri zajatce stopovat; v horských průsmycích se vyznal jako málokdo, proto věřil, že by se jim skutečně mohlo podařit únosce dostihnout a na příhodném místě zajaté osvobodit.

Jenže vtom zaslechl řinčení železa a pochopil, že padli do léčky. Všude kolem se to hemžilo postavami v černém. Dva z jeho mužů vzápětí leželi na zemi. Jak je tohle možné? Aldafir by nás přece nikdy nezradil! pomyslel si zoufale, když se na něj sesypali, vyrazili mu zbraň z ruky a začali ho svazovat. Poslední, co mu ještě stačilo prolétnout hlavou, než ho tupá rána připravila o vědomí, byla vzpomínka na hraničářského velitele: ne na toho zbídačelého, odevzdaného chudáka, kterého zanechal v lese, ale na statečného a moudrého muže, který před dvěma dny odjížděl se svými bratry a kladl Snorrimu na srdce, ať se má na pozoru. „Nepřítel přichází, když to čekáš nejméně,“ byla jeho poslední slova. Snorri si s děsem uvědomil, že měl tehdy na sobě úplně jiné oblečení a místo meče si bral luk a šípy…

•••

S trhnutím se probral z černých myšlenek. V zámku těžkých dveří, které uzavíraly chodbu ke kobkám, cvakl klíč.

Přes neproniknutelnou tmu vycítil, že se kdosi blíží. Podle dechu poznal, že se zastavil přímo u jeho mříže. Strnul, když zaslechl šepot.

„Sss… ty jsi ten hraničář?“

Snorrimu poskočilo srdce, bál se však další zrady, proto raději mlčel. Třásl se.

„Neměj strach,“ chlácholil ho hlas. „Jsem vaším dlužníkem. Zachránili jste mě po masakru na Drakkishaedu. Nebýt vašeho léčitele – Sari se jmenuje, jestli si dobře vzpomínám – už bych tu nebyl.“

„Hagale! U všech bohů, jak je tohle možné?“ vyhrkl překvapeně Snorri.

„To je na dlouhé vysvětlování. Teď jde spíš o tebe, příteli. Musíme tě odsud dostat… ale ještě chvíli budeš muset vydržet. Byl jsi už na výslechu?“

Snorrimu se vybavil vzteklý Dordovir, kopance a rány, bolest. Hlesl však jen: „Ano. Víckrát.“ Po chvilce váhání pokračoval: „Vyptával se na dědičku a jejího bratra. Něco ví nebo tuší. Mám velké obavy. Hagale… já selhal. Aldafir mi věřil a já…“ Polkl. „Zapomeň na mě. Musíš je varovat.“

Pokračování: část XXVI – Nezradím