XXIX – Trpasličí stezka

Putování horami je pomalé, úmorné a vyčerpávající, když bloudíte bezcestím mezi skalisky a do zad vás pálí slunce. Existují však i jiné možnosti…

Sotva si stihli trochu odpočinout a už se zase drápali do kamenitého srázu. Tady už nebyl ani náznak stezky, ale Grimbur je vedl najisto, svižným krokem, ani se při tom nezadýchal. Čas od času se ohlédl, a když viděl, jak všichni tři muži ztěžka funí, na tvářích se jim perlí pot a kolena se podlamují únavou, neváhal to uštěpačně komentovat, přesto vždycky trpělivě čekal, než zase popadnou dech.

Po pár hodinách konečně zastavili na malé skalní plošině. Z jedné strany ji chránila vysoká, hladká stěna a proti tmavé obloze se rýsoval ještě temnější obrys vysoké hory. Hagal, Thorgar i Eihwaz se sesunuli na zem, opření zády o chladný kámen. Klížila se jim víčka.

„Tohle je po vašem Trollbjörg,“ ukázal Grimbur na vrcholek nad jejich hlavami, „ale my na něj šplhat nebudeme.“ Ušklíbl se, když si všiml, jak se jim znatelně ulevilo. „Půjdeme pod ním, jakkoli je to ode mě troufalost, vzít cizince naší tajnou stezkou. Jednou jsem vám dal svoje slovo a to dodržím, musím vás však požádat o jednu věc: půjdete se zavázanýma očima.“ Eihwaz chtěl něco namítnout, ale trpaslík ho zarazil. „Nemusíte mít strach. Cesta je bezpečná, znám ji dobře a povedu vás opatrně.“

Muži se po sobě podívali. Nikomu z nich se jít poslepu nechtělo, jenže co jim koneckonců zbývalo? Beztak byli už nyní vydáni trpaslíkovi napospas. „Jak si přeješ,“ pokrčil nakonec rameny Eihwaz a druzí dva neochotně přikývli.

Grimbur spokojeně mlaskl. „Tak to bychom měli. Teď si můžete chvíli odpočinout, jsme tu brzy. Vzbudím vás, až bude čas.“

K tomu je nemusel pobízet dvakrát. Ještě než domluvil, Eihwaz i Thorgar pravidelně oddechovali. Hagal ještě chvilku seděl se zakloněnou hlavou a zpod přivřených víček pozoroval trpaslíka, jak přechází po rovince sem a tam a hlubokým, bručivým hlasem si prozpěvuje píseň v jakémsi nesrozumitelném jazyce. Pak spánek přemohl i jeho.

Probudilo ho, když s ním kdosi prudce zatřásl. Měl pocit, že sotva zavřel oči, ale měsíc už na ně shlížel zvysoka a všechno kolem se ponořilo do strašidelného ticha. Chvěl se zimou. Thorgar poskakoval na místě a třel si ruce a paže.

„Vyrazíme dovnitř,“ oznámil jim Grimbur. Muži se nechápavě rozhlíželi. Trpaslík se smíchem ukázal na hladkou skalní stěnu. „Tudy,“ dodal. „Ale nejdřív si zavažte oči.“

Poslechli ho. Neviděli tak, jak z váčku u pasu vytáhl drobný stříbrný klíček, přistoupil ke skále, přejel po ní rukou a cosi zamumlal. V kameni se objevil sotva znatelný obrys dveří a uprostřed něj složitý runový symbol – a pod ním klíčová dírka. Grimbur do ní zastrčil klíč, zámek cvakl a dveře se neslyšně, pod lehkým dotykem otevřely. Muži slyšeli jen tiché šramocení trpaslíkových kroků a po chvilce cítili, jak je postrkuje a řadí do zástupu s rukama na ramenou toho před sebou. Hagal, ze všech nejvyšší, šel poslední. Na Grimburův pokyn se dali do pohybu, pomalu a obezřetně, a zakrátko vnímali, že se ocitli v krytém prostoru, kam nedosáhl lezavý vítr. Znovu se zastavili a pak za sebou uslyšeli cvaknutí zámku. Na okamžik strnuli hrůzou, než se ze tmy opět ozval trpaslíkův hlas: „Tak pojďme. Jen doufám, že to zvládnete i rychleji.“

Cesta pod horami byla jedním z nejpodivnějších zážitků v Hagalově životě. Zprvu se sotva šourali, ale když přivykli slepotě a uvědomili si, že je chodba pohodlně široká a podlaha hladce opracovaná, získali jistotu a pokračovali docela slušným tempem, přesto je trpaslík čas od času netrpělivě popoháněl. Na začátku mnohokrát změnili směr a sešli několikero schodišť, potom však dlouho pokračovali stále týmž směrem a v jedné rovině. Pod zemí bylo teplo, jen sem tam na tváři ucítili lehký průvan z příčných chodeb. Vzduchem se nesl slabý, sotva slyšitelný hukot, přehlušený tu a tam ťukáním do kamene nebo zaduněním, které k nim ale přicházely z velké dálky, a jednou je naopak v bezprostřední blízkosti vylekalo burácení vodopádu a na tváře a ruce jim dopadla sprška studených kapek. To Hagalovi připomnělo, jak má ústa vyprahlá žízní.

Úplně ztratil orientaci v čase. Celou dobu šli mlčky a bez zastavení, takže neměl ponětí, kolik minut, hodin nebo snad dní uplynulo, než znovu narazili na schodiště a začali opět stoupat.

Zanedlouho zastavili, vzápětí se ozvalo cvaknutí a ovanul je studený vítr. Když vyšli ven a konečně si směli sundat šátky, nemohli uvěřit svým očím: horské svahy pod jejich nohama prudce klesaly do rozlehlého lesa hluboko dole, dosud ponořeného v mlze, a nad hlavami se jim tyčila dvojice ostrých vrcholků Tvíburar. Nebe růžovělo úsvitem.

„Děkujeme ti, Grimbure z Manzargilu,“ pronesl Eihwaz slavnostně. „Jsme ti nadosmrti zavázáni.“

„To zrovna ve vašem případě nemusí trvat kdovíjak dlouho,“ mávl rukou trpaslík. „Ty hlavně nezapomeň na naši dohodu.“

Eihwaz přikývl. „Bez obav. I já držím slovo. Sejdeme se ve Skírnu.“

Při vyslovení toho jména se Thorgar zamračil. Věhlasná skírnská ocel mu byla dobře známá, zbraně z ní bývaly leckdy cennější kořist než zlaté poháry, drahokamy nebo šperky. Ale kde byl skírnským dolům konec?

Trpaslík se mezitím uklonil a zmizel mezi skalami. Eihwaz se obrátil ke svým společníkům. „Musíme si pospíšit. Zkratka nás urychlila, přesto není času nazbyt, mají-li se věci tak, jak ti vypověděl hraničář. Musíme donést zprávu na Glitnir a varovat je.“

Hagal souhlasil. Už při cestě podzemím si v duchu opakoval popis zbývající cesty, z cesty na Tvíburar do Kamenitého žlabu, pak podél potoka k mohyle a odtamtud lesem přímo na západ ke křižovatce několika lesních pěšin u rozložitého, prastarého dubu…

„Ano, pojďme. Máme před sebou ještě dlouhou cestu.“

Pokračování: část XXX – Loučení