XXIV – Zvláštní setkání

O mnoho let později utekl do lesa jeden malý chlapec.

Žádná tma není taková jako v noci uprostřed hlubokého lesa. Tma, kdy si nevidíte ani na špičky bot, ale doslova cítíte, jak je plná prapodivných zvuků, nepředvídatelných tvarů a živých bytostí.

Přesně takováhle tma teď panovala všude kolem. Sigbjörn si sedl zády k rozsochaté jedli, zachumlal se do pláště, k ruce si přichystal tesák a zavřel oči, aby se aspoň trochu prospal, než se znovu pokusí najít cestu zpátky.

Strachem se dvakrát netrápil. Ve svých jedenácti letech ani neměl proč; připadalo mu to celé jako náramné dobrodružství. Když si vzpomněl, jak zmateně pobíhali mezi stromy a volali jeho jméno – a otec, málem puknul vzteky! Při tom pomyšlení se škodolibě pousmál. Výprask ho čekal až zítra.

Jen co trochu zabral, probudilo ho hlasité šramocení. Rozechvělý zimou a přece jen i špetkou obav pevně sevřel jílec tesáku a pátravě se rozhlížel. Zvuky vzápětí ustaly a kolem se znovu rozhostilo ticho. Už už by nad tím mávl rukou, když se zapraskání ozvalo znovu, tentokrát z bezprostřední blízkosti. Tehdy Sigbjörna bodla u srdce vlastní hloupost: K čemu je ti zbraň ve tmě, kde není vidět ani na krok? Přece jen si měl rozdělat oheň. Ať už se na něj ale přišlo podívat cokoli, nezdálo se, že by mu to chtělo ublížit; vnímal spíš zvědavost než hrozbu. Vyčkával, a protože se pořád nic nedělo, začala ho přemáhat ospalost. V tu chvíli se vedle něj začal ozývat jemný, houpavý nápěv beze slov, čistý a uklidňující, a chlapci se proti jeho vůli klížily oči. Tesák mu zakrátko s cinknutím vypadl z ruky.

Probudilo ho teplo slunečních paprsků na tváři a bzukot včel. S trhnutím se posadil a zašátral po zbrani, když si všiml, že u něj kdosi sedí: chlapec v jeho věku, s dlouhými a zacuchanými vlasy plnými listí a větviček a hlubokýma, brčálově zelenýma očima. Usmíval se. Sigbjörnovi se ulevilo.

„Ehm, ahoj,“ pozdravil váhavě. Chlapec místo odpovědi zvědavě naklonil hlavu na stranu a dál si ho prohlížel.

„Říkají mi Sigbjörn. Jak tobě?“ Chlapcovo zatvrzelé mlčení ho znejistilo. Dospěl však k závěru, že nevypadá nebezpečně, a tak zasunul tesák do pochvy, vstal a začal si oprašovat svůj těžký vlněný a bohatě vyšívaný plášť. Jen tak mimochodem si při tom dál povídal, spíš sám pro sebe.

„Mám hrozný hlad. Musím domů. To zas bude průšvih.“ Po očku se podíval, jestli ho mlčenlivý společník poslouchá, a s překvapením zjistil, že zmizel. Vzápětí ho však spatřil, jak se vrací. V dlaních nesl plástev medu a hrst brusinek.

„Díky,“ zaradoval se Sigbjörn a s chutí všechno zhltl. Představa nasupeného otce mu hned dělala menší starosti. „Nevíš, kudy odsud?“ zkusil to ještě.

Zelenooký chlapec se znovu usmál a natáhl k Sigbjörnovi ruku. Ten ji po chvilce váhání přijal a nechal se chlapcem vést, byť zprvu trochu nedůvěřivě. Šli tak dlouho, slunce mezitím vystoupalo vysoko na oblohu a udělalo se teplo. Občas zastavovali, a zatímco Sigbjörn odpočíval, jeho průvodce odbíhal do lesa a nosil mu další hrsti lesního ovoce, medové plástve a chladivou vodu; cestou mu ukazoval zvířecí nory, ptačí hnízda, tajemné kamenné útvary a květy, jaké Sigbjörn v životě neviděl. Les, zpočátku hustý a těžko prostupný, postupně řídl.

Náhle je ovanul silný vítr, přinášející s sebou slanou vůni moře, a zakrátko stanuli na hranici stromů a v dálce spatřili rozbitá skaliska pobřeží. Chlapec se zastavil a pustil Sigbjörnovu ruku. Vypadal posmutněle. Sigbjörnovi se nechtělo odejít.

Přemýšlel, co by svému průvodci mohl dát na památku, a zatímco šmátral po kapsách, všiml si, že chlapec ukazuje kamsi do dálky. Upřel oči tím směrem; když napínal zrak dost dlouho, zdálo se mu, že vidí dvě drobné pohybující se tečky. Přibližovaly se a po chvilce rozeznal, že jsou to dva jezdci.

„To bude někdo z našich,“ otočil se k chlapci, aby se s ním rozloučil, ale ten už byl pryč.

Sigbjörn s povzdechem vyrazil vstříc jezdcům. Jak se k němu přibližovali, uvědomil si, že to není nikdo od dvora; jeli na šedivých, neosedlaných koních a nebyli ozbrojeni. Jeden z nich na sobě měl dlouhý, tmavě zelený plášť, ošumělé hnědozelené šaty a zablácené holínky – nebýt na koni, téměř by splynul s krajinou. Druhý jel dokonce bos a byl oblečený v jednoduchých bílých kalhotách a haleně pošité perlami, které se ve slunci leskly.

Zanedlouho se setkali. Sigbjörn vzdorovitě stál, ruku položenou na jílci tesáku, připravený rozkázat jim, aby ho odvezli na hradiště. Jenže ti dva nevypadali jako poslušní poddaní. Seskočili z koní, a teprve když došli k chlapci, muž v zeleném plášti se zlehka uklonil. „Buďte zdráv, pane. Jmenuji se Sari. Patřím k jarlovým hraničářům.“ Druhý jezdec mlčel.

Takže ví, kdo jsem, pomyslel si Sigbjörn. „Neznám tě,“ opáčil.

„Není divu, pane. Naposledy jsem vás viděl v kolébce.“ Usmál se a Sigbjörn si všiml, že má úplně stejně zvláštní oči jako ten chlapec v lese. „Ráno jsme se ale doslechli, že je po vás od včerejšího lovu sháňka. Hned mě napadlo, že vás najdu tady.“

Sigbjörnovi neuniklo, že při těch slovech zalétl pohledem ke stromům. „Ztratil jsem se,“ přiznal neochotně.

„Hlavně, že jste se zase našel,“ odvětil hraničář spiklenecky a pomohl chlapci na koně.

„Matka se o vás bála,“ poznamenal, když se posadil za něj.

„Hmm,“ zabručel Sigbjörn provinile.

„A jak vyváděl otec, to si asi dovedete představit,“ pokračoval hraničář a Sigbjörn by se byl vsadil, že to znělo potěšeně. Ušklíbl se.

Ve třech klusali po pláni, Sari se Sigbjörnem na jednom šedákovi a jejich záhadný společník na druhém, nikam nepospíchali a povídali si. Chlapec si pomyslel, že jeho noční dobrodružství zase tak špatně nedopadlo.

Když se den skláněl k večeru, spatřili před sebou známé kopce. Les, který objeli, se za nimi tmavě rýsoval a zakrýval jim výhled na moře. Zastavili.

Mlčenlivý jezdec v bílém se naposledy zadíval na Sigbjörna a s rukou na srdci se oběma poklonil na rozloučenou. „Namárië, onya,“ řekl a bez ohlédnutí odklusal pryč.

Sigbjörnovi to bylo kdovíproč líto. „Kdo to vlastně byl?“ zeptal se.

„Elf,“ odpověděl hraničář prostě a bylo vidět, že víc k tomu říkat nehodlá. „Tak pojeďme.“

•••

Hradiště Severní podhůří doslova praskalo ve švech. Jarlova družina se rozrostla o pěknou řádku čestných hostů a návštěvníků, kteří mu přicházeli poblahopřát k narození dalšího potomka, jarl si s nimi halasně připíjel a vyjížděl na lovy a jeho žena zatím odpočívala, opečovávána matčiným i vlastním služebnictvem. Sigbjörn jako by tady najednou byl tak trochu navíc – což mu naprosto vyhovovalo.

Sari otevřel dveře do ložnice a postrčil chlapce před sebe. „Tak tady ho máte, má paní,“ oznámil zvesela.

Jarlova žena Gunnlang zvedla hlavu. Oči měla červené a oteklé od pláče a Sigbjörn by se v tu chvíli nejradši propadl hanbou. Když ho ale hraničář významně dloubl do zad, rozběhl se a padl matce do náruče.

„Ztratil jsem se,“ hlásil omluvně, „ale tady Sari mě našel.“ Hraničář přikývl. Uzavřeli nepsanou dohodu: nic nerozmazávat.

Přesto měl Sigbjörn pocit, že aspoň něco ze svých zážitků by měl matce svěřit. „Viděl jsem elfa,“ řekl nakonec.

„Elfa?“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Nepovídej.“

Pokračování: část XXV – Snorri