XXIII – Nøkken

Návrat zpátky v čase, hluboko do minulosti, do jedné zapadlé vísky u lesa, kterým v noci zní zvláštní zpěv…

Nad nepočetným pohřebním průvodem se vznášely kvílivé vzlyky, dunění bubnu doprovázel chraptivý monotónní zpěv a v korunách stromů šuměl vítr. Sytě oranžové slunce, které se pomalu propadalo do nafialovělého oparu mraků, jako by do sebe vpíjelo všechnu barvu z mrazem zkřehlé krajiny. Zatímco ptáci umlkali, chřupání sněhu pod nohama připadalo Loftrún čím dál tím hlasitější. Protože nehodlala jaksepatří hystericky vzlykat a trhat si vlasy, vysloužila si opovržlivé pohledy sousedů i příbuzných. Radši se tedy loudala úplně vzadu, pár kroků za ostatními, a tvrdohlavě si v duchu opakovala, že si to ten parchant na márách zasloužil.

Všichni o tom přece věděli; všichni o tom věděli, ale zavírali oči, protože jim naháněl strach. Loftrún nedokázala zahnat vzpomínky na jeho mastné pracky a smradlavý dech, když za ní v noci přilezl, většinou opilý tak, že se sotva držel na nohou. Před očima jí vyvstával matčin věčně utrápený výraz a modřiny po ranách, pro které nikdy nešel daleko. A už vůbec nesvedla pořád nemyslet na tu noc, kdy vpadl do chalupy, brunátný ve tváři, párkrát zahekal a s chroptěním se skácel k zemi. Stála tam tehdy nad ním, zatímco sestry i matka tvrdě spaly, a s úlevou sledovala, jak z něj vyprchává život, jak ten jeho náhle vyděšený ksicht pomalu tuhne. Bohové mě vyslyšeli. Proč bych teď měla předstírat, že je mi to líto? Vlastně se jí chtělo radostí tancovat. Jen ať si všichni ti pokrytci lomí rukama, jestli je to baví.

Najednou ji z úvah vytrhlo zapraskání větví a Loftrún si s leknutím si uvědomila, že na zasněžené stezce osaměla. Zešeřilo se a po průvodu nebylo ani vidu, ani slechu. Zachumlala se do kožešiny a přidala do kroku, ale ať pospíchala sebevíc, světla pochodní se jí dohnat nedařilo.

Vtom ze tmy lesa zazněl sladký tón, jemný a tichý na samé hranici slyšitelnosti. Jak polehoučku a rozechvěle sílil, vábil dívku k sobě, až zapomněla na cestu a bez váhání si to namířila rovnou mezi stromy. Zakrátko se bořila do závějí, nejdřív po kolena, pak téměř po pás, ale nezadrželo ji to a plahočila se tvrdošíjně dál, dokud nedorazila na místo, odkud ta snově krásná hudba přicházela.

Stála na břehu rozlehlého jezera, jehož temně modrá, dokonale hladce zamrzlá hladina posetá hvězdami se táhla daleko do lesní černoty. U břehu z vody vyčnívalo několik omletých balvanů a v místě, kde se do jezera vlévala bystrá říčka, na jednom z nich kdosi seděl. Loftrún po pár dalších, znejistělých krůčcích zřetelně spatřila nahého mladého muže s dlouhými plavými vlasy, jak se zavřenýma očima hraje na housle a slabě si při tom pobrukuje čarovnou melodii.

Zprvu si dívky zdánlivě nevšímal, jen zasněně hrál. Loftrún však cítila, jak ji jeho hudba volá, mámí a spoutává, až se jí chtělo tančit, plakat i smát se zároveň. Dalším krokem už se ocitla na samém břehu. V tu chvíli muž přestal hrát, zvedl hlavu a zadíval se jí přímo do očí.

Jestli si Loftrún dosud zachovávala aspoň špetku opatrnosti, v tom okamžiku ji veškerou pozbyla. Bez rozmyslu sestoupila ze břehu na led a zvolna kráčela vpřed, jako v mátohách kladla jednu nohu před druhou a přihlouple se usmívala. Když došla dost blízko, natáhla ruku; muž ji chytil, přitáhl si dívku k sobě a políbil ji, dlouze a studeně.

Náhle ucítila, jak průzračný led pod jejíma nohama praská a vlastní tíha ji stahuje do mrazivé vodní tříště – pomaličku, zato s nezvratnou jistotou. Celou tu dobu si zároveň uvědomovala pevný stisk mužovy ruky, sladkou chuť polibku a upřený pohled jeho zelených očí, ale i když jí prolétlo hlavou Já tu nechci umřít, nevzepřela se ani neodvrátila, dokud nezmizela pod hladinou.

Nøkken se skláněl nad vodou, hleděl do dívčiny bezkrevné tváře a pozoroval drobné bublinky, které jí vycházely z promodralých rtů. Nedokázal se přimět, aby pustil její nehybnou ruku. Hvězdy na jezeře se třpytily, les šuměl, nad jeho stíny se vyšplhal bledý měsíc a dívka k němu vzhlížela svýma prázdnýma očima. Když se konečně odhodlal a s povzdechem sevření povolil, ledově studená ruka v tomtéž okamžiku náhle stiskla a Loftrún se s vypětím sil vydrápala nad hladinu, prskala a kašlala a plivala vodu. Aniž by si nøkken uvědomoval, co dělá, natáhl se pro ni a pomohl jí ven. Jen co se ocitla v bezpečí na suchu, znovu se políbili a jejich těla se propletla v horečném objetí.

Do konce života se Loftrún nedozvěděla, jak se tehdy ocitla zpátky ve vsi. Už během zběsilého úprku lesem ji zachvacovala horečka, a jen co nad ránem z posledních sil zabušila na dveře chalupy, zhroutila se v bezvědomí na práh.

Probrala se teprve po dlouhých týdnech blouznění, zimničných křečí a nesouvislých výkřiků. „Maminko,“ zašeptala chabým a unaveným hlasem, jakmile nad sebou rozpoznala známou tvář. Matka však odvrátila zrak, mlčky jí strčila do ruky pohár s vodou a odešla pryč. Loftrún se za ní nechápavě dívala. „Pro nás všechny by bývalo bylo lepší, kdybys umřela,“ ozvalo se vedle lůžka a Loftrún spatřila svou nejmladší sestru, které si prve nevšimla. Než se jí stačila zeptat, co tím u všech bohů myslí, i ona zmizela a zabouchla za sebou dveře.

Loftrún se schoulená do klubíčka zalykala pláčem, dokud se úplně nevysílila. Pak už jen ležela a přemítala, co se vlastně stalo – a tehdy si pomalu začala vybavovat otcův pohřeb, mámivou hudbu, cestu potemnělým lesem a polibky na břehu zamrzlého jezera.

Tehdy si sáhla na vystouplé břicho a uvědomila si, že čeká dítě.

•••

„Vypadni z mýho domu, ty děvko, a už se nikdy nevracej!“

Vzteklý řev zburcoval půl vsi. V oknech a pootevřených dveřích se začaly objevovat znechucené a nepřátelské obličeje, pohrdání sousedů však nebylo to nejhorší. Nejbolestnější byl pohled na matku, jak stojí vedle svého nového manžela, rty má stažené do úzké čárky a uhýbá očima před Loftrúninými němými prosbami. Dívka pomalu a neochotně couvala pryč z vesnice a naposledy si vrývala do paměti každičkou podrobnost, dokud na ni nepoštvali psy. Teprve pak sevřela dítě v náručí, otočila se k domovu jednou provždy zády a rozběhla se do lesa.

Zanedlouho musela zastavit. Celá uřícená trhaně oddechovala a zoufale se rozhlížela kolem, zatímco plavovlasé dítě klidně spalo, pobrukovalo si a šťastně se usmívalo. Po chvíli se znovu vydala na cestu a nahodile křižovala lesem sem a tam, dokud úplně neztratila pojem o čase a o směru. Přestože se jí s ubývajícím světlem začala zmocňovat nezvladatelná únava, bloudila dál, až se znenadání ocitla na místě, které pro ni tolik znamenalo: mezi dlouhými stíny stromů se zrcadlila nehybná jezerní hladina.

Když došla k balvanům na břehu, dlouho bez hnutí stála a prohlížela si to opuštěné, bezútěšné místo. Potom si sundala vlněný šátek s dítětem, pečlivě ho zabalila a položila na ohlazený kámen. „Sbohem, synáčku,“ špitla a vykročila do vody.

•••

Už z dálky se nesl tichý zpěv. Vzápětí zašustilo listí a mezi křovinami na břehu se objevil nøkken. Polekaně sebou trhl, když zaslechl dětský pláč. Zvědavě se sklonil, aby si ten plavovlasý uzlíček se zelenýma očima prohlédl, a koutkem oka při tom ve vodě postřehl bledý odlesk. Stačilo mu pár kroků, aby zjistil, co to je: pod hladinou se vznášelo bezvládné tělo utonulé dívky.

Té dívky, díky níž poprvé poznal lásku. Teď ho zaplavil soucit. Se slzami v očích vytáhl mrtvou Loftrún na břeh a položil jí hlavu mezi kapradí, uhladil vlasy a ozdobil čelo drobnými žlutými kvítky lomikamene.

S dítětem v klíně se pak posadil na svůj kámen, vzal do ruky housle a začal hrát tesklivou, žalostnou píseň.

Pokračování: část XXIV – Zvláštní setkání