XXII – Místodržící

Hraničář se nenechá zlomit. Za žádných okolností.

Bledý Dordovir si se zaťatými pěstmi prohlížel zbitého vězně. Ten před ním klečel na holé kamenné podlaze, ruce pevně svázané za zády, a třásl se. „Vstaň,“ zasyčel Dordovir. Zajatec pomalu a s obtížemi zvedl hlavu a pokusil se alespoň vkleče napřímit, jak jen to šlo. Tvář měl plnou podlitin a šrámů, kolem nosu i úst zaschlé pramínky krve, ale hleděl zpříma a odhodlaně. Ztěžka a chraptivě se nadechl – a plivl. Dordovir se vzteky neudržel a nakopl ho do obličeje. Vzápětí se na celou místnost rozječel: „Odveďte tu svini! Odveďte ho, do sklepení s ním! Mám toho dost!“

Snorriho sevřely železným stiskem silné ruce ozbrojenců a se škubnutím ho postavily na nohy. Kdyby ho stráže nepřidržovaly, nejspíš by okamžitě zase upadl, na to ale nebyl čas, musel se zařadit do zástupu a nechat se odvléct pryč, hluboko dolů do tmavých, vlhkých kobek Skallagrímssonovského paláce. Nasupený výraz nepříčetného, ale zcela bezmocného Dordovira ho přes to všechno naplňoval škodolibou radostí.

Neměl ponětí, kolik času uplynulo od chvíle, kdy se náhle probudil na tvrdé hrbolaté podlaze, ve tmě a zimě. Dny a noci se mu slévaly v neměnný, neskutečně pomalu plynoucí koloběh. Občas dostal trochu sušených ryb a pár kapek vody – tak málo, že to jeho žízeň spíš přiživovalo, než hasilo – a párkrát ho vytáhli do velkého sálu, kde se z něj Dordovir, obklopený cizokrajně vyhlížejícími muži v honosných černostříbrných oděvech, usilovně snažil vypáčit alespoň nějaké informace. Mžoural tam na ně, oslepený záplavou jasného denního světla, stráže ho při sebemenší zámince tloukly, ale nikdo z něj nevypáčil ani slovo a mladý Skallagrímsson byl z naprosto neúspěšných výslechů čím dál tím rozzuřenější.

•••

„Jak to myslíš, zmizeli? Chceš mi snad říct, že nedokážeš uhlídat ani vlastní palác, o městě a přístavu nemluvě?“

Dordovir Skallagrímsson se zachvěl. Harnenský místodržící, vyslaný samotným císařem, hovořil zdánlivě naprosto klidně, přesto bylo znát, že pohár jeho trpělivosti brzy přeteče, pokud nedostane uspokojivou odpověď.

„Proti nadpřirozeným mocnostem se lze těžko ubránit, pane…“ začal opatrně.

„Hodláš to svádět na nějaké čáry máry? Kapitán zamával kouzelnou hůlkou a byl fuč? Nedělej ze mě hlupáka,“ přerušil ho místodržící ledově.

„Promiňte, pane, ale při vší úctě je v tom všem až příliš mnoho prapodivných náhod. Mého otce před více než rokem kdosi otrávil a dodneška se nic bližšího nezjistilo. Zrovna v době, kdy jste ráčil dorazit a já sebral téměř všechny své muže, abychom vám zajistili bezpečnost, z mých nejhlubších a nejzapadlejších kobek záhadně zmizeli vzácní zajatci, a přitom zámky na mřížích zůstaly zcela nepoškozené a po uprchlících nezbyla jediná stopa. Nezlobte se, pane, jestli se mi to zdá nepřirozené. S takovými věcmi si neumím poradit ani já sám, ani nikdo z mého dvora.“ Místodržící propaloval Dordovira pátravým pohledem a mladý šlechtic musel napnout veškerou svou vůli k tomu, aby neuhnul. Přece nestáhnu ocas před takovým nafoukaným tlusťochem, pomyslel si.

„Pojď sem,“ pokynul mu místodržící a přešel k vysokému oknu, orámovanému bohatými, pestrobarevně malovanými a zlacenými řezbami. Štíhlé sloupky obrůstaly bujné popínavé rostliny a mezi jejich úponky se proplétali hadi a ještěrky, na větvičkách seděli ptáci a po kmíncích šplhali skřítci. Za oknem se rozléhalo veliké město s mnoha kamennými i dřevěnými domy, obehnané několikerými hradbami s mohutnými strážními věžemi. Slunce dosud zářilo, ale stíny vysokých hor na západní straně už se začínaly dloužit.

„Císař mě sem vyslal, abych tady zjednal pořádek. Proto ti rád pomohu se vším, na co ti nestačí síly,“ začal místodržící blahosklonně. Vzápětí však důrazným tónem dodal: „Žádám za to naprostou oddanost z tvé strany. Odměny se dočkáš jedině tehdy, budeš-li konat přesně podle mojí vůle a v zájmu císařství Harnen. Je to jasné?“ Veškerá blahovůle z jeho hlasu vymizela a zbyla pouze tvrdost. V Dordovirovi kypěl vztek a hořkost: takhle to tedy s otcem neplánovali. Hodlali se zbavit jarla a ve zmatku, jenž nastal po vpádu, to měli být Skallagrímssonovci, kdo se ujme trůnu a bude coby vazal Harnenu ovládat celý Hällristingar. Jenže císař ostrovanům zjevně nedůvěřoval a na nově dobyté území raději vysílal vlastní lidi. Proto z jarlova trůnu, který si Ingevir Kladivo přivezl z Drakkishaedu, namísto Dordovira shlížel místodržící Saxarachilos a potomkovi starého a váženého rodu nezbylo než mlčet a poslouchat, jestliže si chtěl uchovat aspoň nějaký vliv.

No tak?“ vybídl ho místodržící netrpělivě.

„Jistě, pane, děkuji vám, pane,“ odpověděl mu nepřítomně Dordovir s hlubokou úklonou. Jen si nemysli, nebudeš tady věčně, dědku.

•••

Po večeři se v hlavním sále paláce sešla početná rada. Saxarachilos se usadil v čele stolu a na Dordovira zbylo místo až daleko na druhém konci, takže sotva slyšel, o čem se mluví. Jednotliví poslové postupně přednášeli své zprávy.

„Povstalců přibývá a čím dál tím častěji napadají naše muže. Jsou dobře organizovaní, a co je ještě horší, začínají se vyzbrojovat vynikajícími – a drahými – zbraněmi. Musí je vést někdo schopný, dosud jsme ale neodhalili, kdo to je ani kde se skrývá,“ oznámil statný holobrádek s krátce střiženými, jako hřebík rovnými uhlově černými vlasy. Místodržící zadumaně přikyvoval.

„Mezi lidmi se vykládá o jarlově dědičce, prý přežila povstání. Třeba to je ona,“ připojil se další, stejně mladičký voják.

„To je nesmysl,“ skočil jim v tu chvíli do řeči Dordovir. Všechny obličeje se otočily jeho směrem a pohoršeně na něj zíraly, až se z toho zapotil. „Pro… promiňte,“ zakoktal se. „Ale opravdu, vždyť to byla malá holka,“ hájil se. Krev jarlů nevystydla, znělo mu v hlavě. Potvrzují to všechna znamení. „I kdyby byla ještě naživu, takový spratek přece nemůže dělat velitele povstalcům,“ vysvětloval omluvně.

„Copak vy nevíte, jestli byla při povstání tady v paláci?“ podivil se Saxarachilos. „Kdo to tu měl na starosti?“ zeptal se a rozhlížel se přitom pátravě po přítomných.

„Já,“ přihlásil se starý, vousatý a zachmuřený voják po jeho pravici. „Všechny mrtvoly se tehdy odnesly na hromadu za město a spálily. Žádné děti si ale nepamatuju,“ ohradil se.

„Tak to hleďte ověřit!“ zaburácel místodržící. Leknutím nikdo ani nepípl. „Kde je ta holka, ať už živá nebo mrtvá? Měl jarl ještě nějaké příbuzné? Co s nimi je? A kde ti povstalci berou zbraně a zásoby, kde se schovávají, kdo jim pomáhá? Mermegaltas, to snad nemyslíte vážně! Tady je bordel jako někde na konci světa!“

Harnenští i hällristingarští poslové, vojáci a šlechtici bez rozdílu snaživě a horečně přikyvovali, jen Dordovir místo toho usilovně přemýšlel. Počkal, až nastane ticho, a pak důležitě pronesl:

„Pane, odpusťte, ještě něco. Jarl měl syna, staršího než ta holka. V mládí ho ale vyhnal, takže přišel o následnictví a schovával se prý někde v klášteře. Celé roky o něm nikdo neslyšel, jako by vůbec neexistoval.“ Konečně cítil, že nabral správný směr. Saxarachilos se spokojeně ušklíbl.

Pokračování: část XXIII – Nokken