XX – Maiwiollo

Maiwiollo, Racčí útes. Vlny a vítr a ptáci si tu spolu povídají, přes den ho hladí sluneční paprsky a v noci se koupe v záři měsíce a hvězd.

Pláň porostlá nízkými keříky hlodaše a lišejníkem a posetá šedivými, rozpraskanými balvany se táhla do dálky a mírně se svažovala směrem k moři, nad jehož zpěněnou hladinou se náhle lámala v ostré hraně vysokého a nepřístupného útesu. Proháněl se tu neúnavný vítr a všude kolem kroužili rackové, desítky dalších posedávaly po kamenech. Ydalir jsem objevil teprve po chvíli usilovného mžourání v oslepujících paprscích slunce, drobounkou ztracenou postavičku daleko vzadu. Dlouhé rusé vlasy jí vlály a perlami a šupinami vyšívané elfské šaty se třpytily, až oči přecházely. Vydal jsem se za ní. Rackové s křikem vzlétali do vzduchu a připojovali se k vířícím hejnům.

Když mě spatřila, usmála se. Oči ale měla zarudlé a opuchlé od pláče.

•••

Stála jsem na tom útesu snad celé hodiny. Nevěděla jsem, proč mě to tam tolik táhne, a přesto, ať jsem zamířila kamkoli, kroky mě tam nakonec vždycky dovedly. Všude okolo poletovali rackové, slunce hřálo a vlny hluboko dole šuměly. Nechtělo se mi zpátky. Myslela jsem na matku a otce, které už nikdy nespatřím; i když jsem našla nové přátele a znovu se shledala s bratrem, pořád se mi stýskalo. Kéž by věci mohly být zase tak jako kdysi.

„Neruším tě?“ ozvalo se najednou vedle mě. Překvapeně jsem se otočila a uviděla Aldarise. Teprve teď jsem si uvědomila, jak hlasitě se rackové rozkřičeli a jak divoce tlučou křídly.

„Vůbec ne. Já… jsem ráda, žes přišel.“ Zrovna ty.

Otřel mi slzy a pohladil mě po tváři. „Neplač, má milá. Nejsi sama. Neopustíme tě. Všechno se obrátí k dobrému, uvidíš.“

„Kéž by,“ opáčila jsem. Ale smutno už mi nebylo. Opuštěný útes mi náhle připadal jako nejkrásnější místo na světě. „Jak probíhají přípravy?“ obrátila jsem list. Když jsem odcházela, elfský palác připomínal včelí úl. Oslavy yestarë se blížily.

„Musel jsem utéct,“ zasmál se. „Aldafir se taky nejspíš někde toulá. Jenom Andafin a Sari dokážou s elfy držet krok. A bez tebe…“ zarazil se a kousl se do rtu. Nemusel nic dalšího říkat. Vyčetla jsem to z jeho tváře.

•••

Do paláce se vraceli společně. Artaher Lainadan seděl na kamenné lavici u vchodu, obrácené k širému moři, a pozoroval jeho nekonečný tanec. Už zdálky si ale všiml, jak se vedou za ruce, a bezděčně se usmál. „Maiwiollo má zvláštní kouzlo,“ poznamenal, když došli až k němu. Ydalir se začervenala.

Maiwiollo?“ zeptal se Aldaris.

Maiwi-ollo. V naší řeči to znamená Racčí útes,“ vysvětlil mu Lainadan. „Je to nejkrásnější místo široko daleko. Vlny a vítr a ptáci si tam spolu povídají, přes den ho hladí sluneční paprsky a v noci se koupe v záři měsíce a hvězd. Neodvažujeme se tam ale příliš často chodit. Nepřátelské oči můžou být všude a pláň je až příliš dobře vidět z moře i z pevniny.“ Ydalir sebou polekaně trhla. „Neobávej se,“ uklidňoval ji elf. „Dnes byli široko daleko jenom rackové. Všude je klid.“ Na chvíli se odmlčel, bylo však znát, že má ještě něco na srdci. Pak se znovu obrátil k Ydalir. „Víš, na tom útesu jsem se poprvé setkal s tvou matkou. Na Maiwiollo se budu ve vzpomínkách vždycky vracet. Pořád ji tam vidím.“

Ydalir spatřila v jeho očích hluboký, neutišitelný smutek a pochopila, proč ji to místo tolik přitahovalo. Cítila to. „Je mi to líto. Kéž by se čas dal vrátit,“ povzdechla si.

„Jenže pak by se nestalo ani to dobré, co přišlo později,“ namítl Lainadan. Aldaris jí stiskl ruku.

•••

„Neseď v koutě, bratříčku!“ vybízel Aldafira se smíchem jeho nejmladší bratr. Obnošenou hraničářskou kazajku vyměnil za šedivou halenu z lehké šedé látky, jakou nosívali elfové, ve vlasech měl zapletený vřes a v ruce si nesl harfu. Sálem zněly hlasy, hudba i zpěv, hovor a taneční kroky. „Je čas se radovat!“

Aldafir se při pohledu na něj musel usmát. Kéž by tak dokázal být stejně bezstarostný. Krásné tváře a líbezná hudba jako by pro něj neexistovaly, vnímal je jenom zpola a ztrácel se při tom v mraku černých myšlenek. Neuměl starosti hodit za hlavu. Celou cestu do Muinahópy i teď ho pronásledovalo neblahé tušení. „Však se raduješ za nás oba,“ opáčil.

Andafin zvážněl, odložil nástroj a posadil se vedle něj. „Tak to není,“ namítl. „Nedokážu se veselit, když se tváříš takhle. Hraničáři se bez tebe přece chvíli obejdou. Velí jim Snorri. Těžko bys našel lepšího zástupce.“

„Nejde o to, že bych Snorrimu nedůvěřoval,“ ohradil se Aldafir. „Mám jen špatný pocit, že jsem odjel zrovna teď. Tuším potíže – v Gladsheimu se něco chystá. Kdoví, čeho se můžeme nadít. A já si tu mám jen tak popíjet a prozpěvovat?“

„Nejel jsi sem přece jenom kvůli yestarë.“

„Ovšemže ne. Jenom kvůli tomu bych sem nejel vůbec. Necítím se tu dobře. Pod zemí? Je mi líp v lese. Jsem tu cizí.“

„Ale no tak. Aspoň to zkus!“ Andafina už zase ovládla rozjařená nálada. „Připijme si na zdraví! A na zdraví Ydalir – a Aldarise!“ dodal a potutelně mrkl.

Aldafir zalétl pohledem ke svému druhému bratrovi, jak sedí na lavici po boku jarlovy dědičky. Vypadal opravdu šťastně. Přál mu to. Andafin má pravdu: je proč se radovat. Vstal a pozvedl svůj pohár s medovinou. „Tak tedy na zdraví,“ zvolal. Odpověděl mu celý sbor hlasů.

Pokračování: část XXI – Dřevorubci