XXI – Dřevorubci

Mstít se na nevinných je často nebezpečně snadné.

„Neblázni, Bekki. Nechoď přece nikam. Vždyť už je hrozně pozdě,“ žadonila Ista, rukama lomila, ale marně.

„Nepleť se do toho, ženská,“ odstrčil ji nasupeně dřevorubec a zabouchl za sebou dveře od chalupy. Obešel dům, pod přístřeškem si vzal velkou sekyru a zamířil přímo do temného lesa za osadou, kde se k němu připojilo šest dalších nezřetelných, hřmotných postav. Nepadlo ani slůvko.

Na nevelké mýtině ozářené přibývajícím měsícem se mezitím objevili tři muži. Ačkoli byli statní a silní, únavou sotva klopýtali. Ošuntělé šaty měli po celodenním trmácení lesem potrhané a ušpiněné od smůly a bláta, vláčeli s sebou těžké nářadí a trýznil je hlad. Jakmile spatřili mýtinu, nejmladší – černovlasý, skoro ještě chlapec, s jemnými rysy a pichlavýma očima – zbědovaně padl na kolena a s tlumenými vzlyky složil hlavu do dlaní. Jeho dva druhové začali rychle a nesrozumitelně klít.

Mermegaltas, my se snad z toho zatracenýho lesa nevyhrabem!“ ulevil si jeden z nich, ramenatý a podsaditý chlapík s opálenou pleší. Pytel se železnými klíny, který nesl, se zařinčením odhodil na zem.

„Nesnáším to tady. Jak já celej tendle vostrov ne-ná-vi-dím! Proč já jen nezůstal doma?“ stěžoval si trpce třetí muž, vousatý a prošedivělý, opřený o velkou dvouruční pilu.

„Jako kdyby u nás nebylo dřeva taky dost. Ale to von si pan císař usmyslí, že to jinde bude mít lepší – zadarmo!“ přisadil si plešoun.

„Držte huby, voba dva, sami jste se sem hnali za snadnýma prachama,“ zvedl hlavu klečící a okřikl je. „Kdybyste aspoň tušili, kde jsme se to octli!“

„Že jseš tak chytrej, najednou! Co sem přivedlo tebe? Jseš snad nějakej misionář?“ odsekl plešoun, ale po chvíli mávl rukou. „Chlapi, pojďme tady přenocovat, dneska už cestu zpátky nenajdem. Sarmales, vždyť tu není vidět ani na nebe,“ dodal otráveně.

„Rozděláme si oheň a budem radši držet hlídky. Ráno za světla snad trefíme,“ navrhl nejstarší.

•••

Zář plamenů je přivolala jako můry. Co možná nejkratší cestou a zároveň co nejtišeji se blížili ke spícím dřevorubcům a v rukou pevně svírali podomácku vyrobené zbraně. Mladík na hlídce klimbal.

Smyčka se pomalu, ale neodvratně utahovala. Spáče zničehonic probudilo zašramocení křoví, nebo snad zapraskání zlomené větvičky; s leknutím se posadili a znepokojeně se rozhlíželi kolem. Ať však napínali zrak, jak chtěli, vidět nebylo nic.

Právě ve chvíli, kdy je únava začala znovu přemáhat a chystali se opět ulehnout, se u okraje mýtiny zaleskl měsíc na ostří velké dřevařské sekyry. Ze tmy mezi stromy vystoupilo sedm mužů, kteří si je výhrůžně měřili.

„Zloději,“ ucedil Bekki nenávistně. To slovo cizinci znali, slýchávali ho ve městě na svou adresu často. I když nerozuměli, dobře věděli, že to není žádná lichotka.

„My… nechtít sem… poslat… my muset,“ soukal ze sebe plešoun a vyděšeně vrtěl hlavou.

„Ztratit… domů, město, kudy?“ žadonil plačtivě mladíček a držel při tom ruce nad hlavou. Třetí, nejstarší, mlčel. Jako by chápal.

Hällristingarští dřevorubci se nedali obměkčit. Bekki na nejbližšího z cizinců plivl a jeho bratr se vzápětí rozmáchl k ráně. Sekyra se jenom blýskla a další ji vmžiku následovaly.

Opodál, ze stínu stromů, to všechno pozoroval Gwer Den. „Zbytečně prolitá krev. Umírají nevinní,“ mručel si pro sebe a chvěl se potlačovanou zlobou. „Vymyká se vám to z rukou, ostizidi. Smrt za smrt. Tím to začíná.“

Pokračování: část XXII – Místodržící