XVIII – Noční návštěva

Gladsheim, palác Skallagrímssonů. Větrná noc. Každý stín v sobě ukrývá tajemství.

Úzkou boční uličkou pospíchala shrbená postava v plášti s kápí, staženou hluboko do obličeje, co chvíli se ale zastavovala a pokradmu ohlížela. Potemnělá ulice byla liduprázdná, a přeci ne: za každou okenicí, za každou škvírou ve dveřích se mohly ukrývat nepřátelské oči. Jakmile za zatáčkou konečně problesklo třepotavé světlo, ještě přidala do kroku.

Na posledním rohu se pro jistotu ještě jednou rozhlédla a vešla do kruhu slabě ozářeného pochodní, připevněnou na hradební zdi u malých kovaných dvířek. Vedle stál voják na stráži. Návštěvníka si jen letmo prohlédl, beze slova ho vpustil dovnitř a zase pečlivě zamkl. Po zachřestění klíčů se ulicí znovu rozhostilo zlověstné ticho.

Na nebi se honila mračna. Strážný podupával, aby se zahřál, a přemáhal ospalost a kručení v břiše. Pomyšlení na misku kaše se slaninou, která na něj měla čekat po skončení služby, ale bylo to poslední, co mu ještě stačilo blesknout hlavou; pak se pod ním podlomila kolena a s chroptivým zabubláním se sesunul na zem. Po dláždění se pomalu rozlévala kaluž krve.

Druhý noční host se zamaskovanou tváří zastrčil do pochvy u pasu krátkou černou dýku. Odtáhl mrtvého pryč ze světla, obrátil ho na záda a prohrábl mu kapsy. To, co potřeboval, nemusel hledat dlouho. Zakrátko i za ním cvakla vrátka.

•••

V krbu praskal oheň a mihotavé světlo jeho plamenů se odráželo od bohatého zlacení a pestrobarevných smaltů na Dordovirově poháru. Nebylo to tak dávno, co patřil jarlovi, ale teď měl své místo – stejně jako spousta dalších cenností – v gladsheimském paláci. Bereme si zpátky,o co nás okradli, prohlásil Ingevir Kladivo, když s ním poprvé pyšně připíjel.

Dordovir nepříjemnou vzpomínku na svého otce rychle zaplašil. Tenhle problém už je vyřešený. Zato se objevily nové, mnohem horší.

Svými bledými pavoučími prsty nervózně poklepával o stůl. Mám jí věřit? ptal se v duchu sám sebe při pohledu na drobnou ženu v ošuntělém dlouhém plášti a nuzných šatech, která trpělivě stála u okna a zarytě se dívala do země. Jako by mu však dokázala číst myšlenky, náhle zvedla tvář a zadívala se mu do očí: Věř, víš dobře, že já ti nelžu. Já ne. Slyšel v hlavě její hlas, přestože rty se jí ani nepohnuly. Už jen tahle schopnost hovořit beze slov naznačovala, že není tak obyčejná a neškodná, jak se na první pohled jeví. Těma svýma očima by dokázala člověka probodnout, napadlo ještě Dordovira. Otřásl se.

„Takže ty mi chceš tvrdit, že nejsou všichni mrtví? Nemožné. Hällristingar, Bjarkö, Thrymheim – naši lidé byli všude. Nemohli vyklouznout.“

Věštba to říká. Krev jarlů nevystydla. Tak to je.

„Neumím si vysvětlit, jak…“

To není moje věc. Dordovira bodlo ve spáncích. Krev jarlů nevystydla. Potvrzují to všechna znamení. Runy. Ptáci. Stromy. A tys to tušil. Přiznej si to. Nenáviděl ji za to, že měla zase pravdu. Jeho strach byl však větší.

„K ďasu! Co teď, zatraceně? Měli jsme je mít už dávno z krku, a místo toho… Nedokážeš mi aspoň říct, o koho z nich jde? O kterého z těch červů, abych ho mohl zašlápnout?“

Dokážu. Ale nejdřív naše domluva. Řada je na tobě.

„Je dole. Nechceš se s ním zajít rozloučit?“ uchechtl se a naznačil přitom, jako by si otíral slzy.

Není chvíle na žerty. Zase ta bolest. Rozloučím se s ním na šibenici. Až mu necháš vyříznout jazyk, aby cítil, co jsem cítila já. Aby trpěl. Pak mu přijdu plivnout do ksichtu.

„Dobrá, dobrá, nechme toho.“ Slepá pomstychtivosti z ní přímo sálala. „Vím, zač ti dlužím.“ Ať jsi jakákoli, bezpochyby jsi užitečná. Zamračila se.

„Za dva dny. Zítra přijde místodržící. Zkusíme z něj ještě něco vyrazit.“

Nezabijte ho. Nezaslouží si to.

„Ovšem. A teď už běž.“ Mávl rukou ke dveřím.

Tím, že odejdu, mě ze svojí hlavy nevyženeš. Pouta mezi námi se nezbavíš. Naposledy po něm střelila pohledem a vzápětí byla pryč.

Dordovir si oddechl.

•••

Maskovaná postava v černém se protáhla oknem a obratně jako kočka se během okamžiku ukryla ve stinném výklenku. Na chodbě nebylo nikoho vidět a skomíraly tu poslední dvě louče, které ještě nestačily dohořet. Tajemný návštěvník se pomalu chystal vyrazit, když vtom zaslechl slabý šelest látky a zpoza rohu se vynořila drobná postava v dlouhém plášti. Nebylo jí vidět do tváře. Přitiskl se ke zdi a čekal. Prošla kolem něj bez povšimnutí.

Ten krok znám, uvědomil si s úlekem.

•••

Žena v plášti došla k vrátkům v hradební zdi a zaklepala smluvené znamení. Nic se nestalo. Na druhé straně panovalo tvrdošíjné mlčení. Tak sebou pohni. Zaklepala znovu, ostřeji. Pořád nic. Ani do třetice.

Rozhlédla se po temném průchodu mezi dvěma sousedními vysokými budovami, kterým přišla. Bylo tu pusto a prázdno, jen odkudsi ze vzdáleného konce hradu se neslo slabé řinčení železa. Nesvítilo se ani v žádném z oken. Měsíc zašel za mraky.

Nahrbila se a vyskočila. Velká netopýří křídla ji snadno vynesla na vrchol hradby, odkud spatřila bezvládné tělo zabitého strážného. Zlehka se snesla vedle něj.

Ještě pár okamžiků vyčkávala, a jakmile se ujistila, že je vzduch čistý, vyrazila zpátky do města.

•••

Palácem se celé odpoledne rozléhalo řinčení zbrojí a dupot mnoha nohou, rozkazy a volání velitelů. Hluk chvílemi doléhal až do vězeňských kobek. Hluk však postupně utichl a zajatci úplně osaměli – všechny stráže odběhly kamsi nahoru a odnesly s sebou i lampy a louče. Thorgarovi to při vší bídě a beznaději připadalo jako dobré znamení. Usilovně si lámal hlavu, jak nastalé situace využít. Kolem se zprvu opatrně a zakrátko už docela bez zábran rozproudil hovor, ale nikdo z vojáků nepřišel zajatce okřiknout. Třeba nás tu teď prostě nechají pochcípat, pomyslel si Thorgar zachmuřeně.

Náhle se ve tmě roztančil drobounký plamínek a pomalu se přibližoval, ale nebylo vůbec poznat, kdo jej nese. Černý stín našlapoval téměř neslyšně a co chvíli se zastavoval a naslouchal. Hovor umlkl, jako když utne.

Jakmile se však ozvalo polohlasné zavolání: „Thorgare! Jsi tu?“, všem vězňům poskočilo srdce radostí: ten hlas znali a pochopili, že jim konečně vysvitla naděje na záchranu.

„Hagale! Tady!“ zavolal kapitán v odpověď a světlo zamířilo přímo za ním. Zachřestily paklíče, cvakl zámek, vrzla mříž – a byl venku. Když mu Hagal odemkl i pouta, masíroval si odřená a rozbolavělá zápěstí. „Tumáš, napij se,“ podal mu lahvici s pivem a Thorgar si v tu chvíli pomyslel, že už asi z hladu blouzní. „Kde se tu bereš? A co se děje nahoře?“ začal se hned vyptávat, jen co se občerstvil. „Šel jsem náhodou zrovna kolem,“ odsekl Hagal. „V paláci není ani noha, všichni Dordovirovi muži jsou ve městě. Proč, to ti vysvětlím později. Ale teď sebou hněte, musíme vypadnout.“ S těmi slovy se vydal do tmy a postupně odemkl ostatní kobky, osvobodil zbylé zajatce z pout a dal jim napít. Skupinka se rozrostla a povstalci byli zvědaví, jak se dostanou pryč, aniž by je někdo chytil. „Bez obav,“ zarazil jejich pochybnosti Hagal a zavelel k odchodu. Tentokrát se s ním Thorgar nepřel.

Pokračování: část XIX – Skírnské doly