XVII – Prosebník

Tentokrát se vrátíme o trochu zpátky v čase. Sari přesvědčuje Sigbjörna a elfové se mezitím připravují na velký svátek yestarë...

„Já ale nemůžu… zkrátka a dobře nesmím, chápeš?“ Sigbjörn rozčileně rázoval místností sem a tam, krabatil čelo a kousal se do rtu. „Už tak jsem si dovolil dost, když jsem si odnesl tohle,“ kývl hlavou směrem ke své těžké a pevné holi z tmavého dřeva, opřené o křeslo.

„Troufalé od tebe bylo vůbec odejít,“ přitakal rozvážně Sari.

Sigbjörn se na něj zaraženě zadíval. „Tak vidíš. A to mi naznačuješ, abych…“

„Troufalé, ale hlavně statečné,“ přerušil ho léčitel. „Vím, že ti nedělá potíže riskovat. Klidně vlastní krk, když na to přijde. Nechybí ti nic, co je potřeba: vědění i jeho odznak, hůl, s jejíž pomocí navíc dokážeš čerpat sílu. Nikdo další takový tady není. Musíš to být ty.“

„Nezapomínej, že jsem z Bjarkö utekl jako zloděj uprostřed noci. Už nejsem jeden ze Zasvěcených, ale jen vyděděnec, odpadlík, vyvrhel. Snažit se v tomhle postavení využívat schopnosti, které jsem získal díky řádu, by bylo…“

Sari ho nenechal domluvit: „… troufalé, jistě. Přesto sám víš, že být ,Zasvěcenýʻ je pouhá nálepka. Řád může sice rozhodovat o tom, kdo se čemu naučí, ale nabyté poznání už ti vzít nemůže. Nemá kontrolu nad tím, jak s ním naložíš – jakmile se jednou vysvobodíš z jeho spárů. Takové, co se k tomu odhodlali, bys mohl spočítat na prstech jedné ruky, existují však. A kdyby nikdo jiný, ty si to můžeš dovolit.“

„Chceš tím říct, že větší vyvrhel už být ani nemůžu?“ odfrkl Sigbjörn. „Je pravda, že už jsem si pěkně dlouho nevyšel jen tak do hosp…“

„Teď není čas na žerty,“ skočil mu do řeči Sari. „Věc se má zkrátka tak, že potřebujeme oslovit První a požádat je o pomoc – a ty jako jediný z nás to můžeš udělat, jménem lidí i elfů. Jestli nám skutečně pomůžou, to nedokážu odhadnout, ale musíme to aspoň zkusit.“

Sigbjörn dál váhal, mračil se a usilovně přemýšlel. Najednou zvedl hlavu. „Proč za nimi vlastně nejdeš sám? Něco mi říká, že bys s nimi dokázal mluvit, snad dokonce líp než já.“

Sari na něj upřel svoje sytě zelené oči, polkl a opáčil: „Nemůžu se jít doprošovat pomoci od svých vlastních lidí. I já jsem totiž vyvrhel.“

•••

„No tak, Aldafire, nebuď takový mrzout,“ naléhal Raina se smíchem. Seděl s hraničářem u ohně a společnost jim dělal ještě velitelův nejmladší bratr. „Jen řekni, Andafine, že artaherovy hostiny stojí za trochu trmácení,“ dodal neodbytně.

„Už jsem Muinahópu jednou viděl a stačilo mi to,“ zabručel Aldafir. „V lesích je mi líp než v podzemí. A kromě toho tady nemůžou hraničáři zůstat bez velení.“

„Nezvu vás kvůli paláci. Slavíme yestarë. Začíná nový rok a přichází jaro. Je čas hodit starosti aspoň na chvíli za hlavu,“ namítl elf.

„Co to slyším? Hostina? A náš bratříček nechce jet?“ Ze stínu se vynořil rozespalý Aldaris a všichni se rozesmáli, dokonce i zakaboněný hraničářský velitel.

„Snorri se o Glitnir postará. Je klid, Harnenští i Skallagrímsson se nejspíš přehrabují ve zlatě,“ přemlouval bratra Aldaris a Andafin s Rainou horlivě přikyvovali.

Aldafir potřásl hlavou a ještě chvíli váhal, než se rozhodl. „Jak myslíte. Pojedeme. Stejně jsem z toho nesvůj. Taková lehkovážnost.“

Pokračování: část XVIII – Noční návštěva