XVI – U Ďasa

Konspirace nejde s pitím přes míru dohromady, to je stará známá věc.

Thorgar se na tajnou schůzku povstalců vypravil pozdě, ale přestože tam ještě k tomu všemu dorazil notně posílený pivem a kořalkou, nikdo se neodvážil mu to mít za zlé. Zvěsti o tom, jak se svou znovuobnovenou posádkou a ukradenou pašeráckou lodí potopil jeden z velkých harnenských korábů, se městem rozlévaly jako tichá povodeň. Kapitán Thorgar se tak stal všeobecně váženým hrdinou dne – a někdo takový si přece přípitky rozhodně zaslouží.

„Jen co se vobjevila naše Dračí hlava, ty připosranci už skákali do moře,“ vykládal snad už posté svou verzi toho, jak se přepadení odehrálo. „Hrůzou zbělela i ta jejich vrána na vlajce, to mně věřte!“ Posluchači řvali smíchy, bezstarostně objednávali Thorgarovi (i sobě) další a další plné poháry a tvářili se, jako by se jim vzdal sám vládce celé Harnenské říše.

Hagal nervózně pozoroval všeobecné veselí a nemohl se dočkat, až odvede namol opilého Thorgara domů. Radost z vítězství samozřejmě sdílel, ocenil by ale, kdyby ho oslavovali někde jinde; leckteré pohledy hostů v sále se mu ani trochu nelíbily. Kolikrát Thorgarovi radil, aby na Ďasa zapomněl. Jenže se mu tam mohlo nelíbit sebevíc, mohl stokrát tvrdit, že schůzky na jednom místě prostě nejde udržet tak dlouho v tajnosti – kapitán měl vlastní hlavu, a pořádně tvrdou. „Hele, já tomu rozumim, utajení a tohle všecko, ale tohle je něco jinýho. Hostinskýmu bych svěřil vlastní krk, držíme spolu vod dětství a vim, že je na něj spoleh. Kdyby se mělo něco dít, zavčasu mě varuje,“ omílal pořád dokola.

Bývalý jarlův strážný seděl jako na jehlách. S nedostatečnou obezřetností měl příliš špatné zkušenosti, aby se nechal tak snadno uchlácholit, jenže nakonec mu nezbývalo nic jiného než se spolehnout na boží přízeň a doufat, že Thorgar mluví pravdu.

Náhle si uvědomil, že se atmosféra v hostinci změnila. Rádoby utajení povstalci byli teď jediní, kdo dál halasil, smál se a prozpěvoval. Ačkoli jejich rámus zněl najednou zvláštně nepatřičně, nevěnovali tomu žádnou pozornost. Vzduch jako by zhoustl, ostatní hosté zmlkli. Hagala vzápětí zarazilo, že místo hostinského najednou obsluhuje jeho starší syn Hafni, který se jindy motal spíš kolem kuchyně. Byl to pobledlý, kostnatý mladík se slámovými vlasy. Hagal se s ním už docela dobře znal, snad i díky tomu, že byli podobně staří. Tentokrát mu ale připadal ještě pobledlejší než obvykle. Mávl na něj, a když Hafni – poněkud váhavě – konečně přišel, Hagal vybafl: „Kde máš tátu?“ Snažil se při tom překřičet přisprostlou námořnickou odrhovačku, kterou zrovna Thorgar a jeho kumpáni hulákali na celé kolo. Hostinského synek polkl, až mu poskočil ohryzek. Chvilku zavrtával pohled do země, nejistě přešlapoval na místě a muchlal v ruce hadr; po dalším rozmýšlení se kradmo rozhlédl po sále a nakonec Hagalovi nenápadně pokynul, aby šel za ním do kuchyně.

Bohové museli mít Hagala ve zvlášť velké oblibě. Sotva Hafni zavřel vrzající dveře a odložil tác s prázdnými poháry na špinavý a mastný stůl, ze sálu se ozvaly hlasité rány, následované řinčením železa, ostrými rozkazy a vyplašeným křikem: do hostince vtrhli Harnenští. Hafni i Hagal na okamžik úplně zkameněli; vzápětí se Hagal vrhl zpátky ke dveřím, ale mladý hostinský ho zadržel. „Stůj, to nemá cenu,“ šeptal naléhavě, až mu přeskakoval hlas, a ze všech sil táhl vzpouzejícího se Hagala za paži. „Pojď radši tudy,“ vedl ho k malým dvířkům na opačné straně místnosti. „Přes sklepy se dostaneš dolů do přístavu,“ vysvětloval ještě, zatímco rozklepanou rukou odemykal.

„Přece je tam nemůžu nechat,“ odporoval Hagal zbědovaně, ale do sálu už se nehrnul.

„Co tam sám zmůžeš?“ zasyčel Hafni netrpělivě. „Zachraň se a varuj ostatní!“ Hagal beze slova přikývl a vkročil do tmavé chodby.

Pokračování: část XVII - Prosebník