XV – Zelený muž

Sigbjörnovo volání bylo vyslyšeno, v Gladsheimu to znovu vře a artaher se svou družinou cestuje ztemnělým Lesem.

Zelený muž, nejvyšší a nejmohutnější z nich, mu vykročil vstříc. Lístky a lišejník na jeho těle i tvářích se chvěly. „Co chceš, ostiziad?“ zeptal se hrubým, dunivým, podzemním hlasem. Sigbjörn, rozechvělý vyčerpáním, se mu zadíval do brčálově zelených očí a – on, hrdý Zasvěcený, muž, který dosud nepoznal slabost ani pokoření – padl na kolena a rozplakal se. V slzách se z něj řinula všechna bolest, prožitá za poslední rok, smrt a ztráta, strach, věčné obavy, neustále potlačovaný pocit bezmoci.  „Pomoc, pane… nic víc… ani méně,“ vypravil ze sebe nakonec přerývaně. Snažil se zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Pak se Zelenému muži podíval do očí: „Pro nás i elfy. Pro tenhle ostrov.“

•••

Když gladsheimský přístav ovládl věčně zasmušilý a nasupený Dordovir Skallagrímsson, otevřených hostinců a krčem zůstalo jen málo. I díky tomu to za dlouhých večerů „U ďasa“ ožívalo ještě víc než za starých časů, kdy býval jen zaplivanou špeluňkou, v níž se scházela městská spodina všeho druhu. Teď hostinec prospíval, protože ho z nedostatku jiných možností začali kromě starých štamgastů pochybné a ještě horší pověsti navštěvovat i blahobytnější měšťané, kupci nebo cestující. Sál praskal ve švech, hostinský spokojeně tloustl a truhlice se mu plnila zlaťáky. Na první pohled nebylo v Gladsheimu nač si stěžovat. Nedostatkem tu netrpěli, obchody šly jako po másle, v zálivu kotvilo víc lodí než kdy dřív. Po náhlé smrti Ingevira Kladiva začali Skallagrímssonovci harnenské nájezdníky otevřeně podporovat, takže přístav nebyl vypleněn ani vypálen, ačkoli takový osud stihl většinu ostatních velkých měst, Hällristingar nevyjímaje.

Už na druhý pohled však nebylo městu co závidět. Dordovir Skallagrímsson se po prvotních nepokojích, nesčetných vzpourách a neúnavných potyčkách mezi ostrovany a Harnenskými rozhodl znovunastolit pořádek, ať to stojí, co to stojí, a v tom – kdyby v ničem jiném – šel ve stopách svého nenáviděného otce: špehováním, krutými výslechy, přísnými tresty a veřejnými popravami za poměrně krátký čas dosáhl toho, že se Thorgar se svými kumpány i další podobné bandy stáhli do ústraní a přestali cokoli podnikat. Přinejmenším naoko a prozatím.

Prvním náznakem, že ne všechno jde podle Dordovirových plánů, bylo to, když jedné noci několik špehů dorazilo do paláce s vyříznutým jazykem a hrůzou v očích. Netrvalo to dlouho a v ulicích znovu mizely harnenské hlídky i udavači a jejich mrtvoly se objevovaly pro výstrahu pověšené na hradbách nebo je na břeh přinášelo moře. Zdálo se, že povstalci zase získávají na síle, a mezi gladsheimskými se opět šířilo napětí a neklid.

•••

Elfí družina jela pomalu a zcela neslyšně. Koně našlapovali zlehka a tiše, houpavým krokem nesli své pány ztemnělým Lesem a nejistě pofrkávali. Náhle se artaherův kůň Rocco na místě zarazil a odmítl pokračovat v cestě. Cáno Raina se pátravě rozhlížel, ale bez výsledku. „Ne, nic ani nikoho není vidět,“ přitakal Lainadan, „ale věřím Roccovi, když se mu něco nelíbí.“

„Pošlete zvědy, ať se tu porozhlédnou,“ rozhodl Raina. Hned nato čtyři elfové seskočili z koní a rozplynuli se ve tmě.

Les, jakkoli tmavý a mimo cesty neprostupný, se zdál prázdný, klidný a na pohled bezpečný. „Kousek odsud je palouk se studánkou. Třeba tam zrovna bylo pít nějaké divoké zvíře a koně to vyplašilo,“ nadhodil kdosi. Artaher se však zatvářil pochybovačně. „Ne, to není obyčejné divoké zvíře. Začínám to vnímat i já: Moc. Nevím, zda je dobrá či špatná, ale pohybuje se někde blízko.“ Vyčkávali a přemýšleli, co dál – zvědové se pořád nevraceli a koně dál stáli jako přikovaní na místě. Vzduch jiskřil a v bezvětří se nepohnulo ani stéblo. Vtom Lesem zarachotil smích, jako když se ze svahu sype lavina drobných kamínků, a ze stromů vystoupila v šeru nezřetelná, nevysoká a podsaditá postava.

Artaher Lainadan se zlehka uklonil a zemitý smích se rozezvučel znovu. Bytost popošla o několik kroků blíž, ale od elfů si pořád udržovala odstup; ti si zaraženě prohlíželi rozpraskanou, vráskami rozbrázděnou tvář orámovanou hrubými vlasy, ze které na ně hleděly bystré a nepokojné zelené oči. Když Zelený muž promluvil, jako by si jen těžko vybavoval slova. „Moji řeč nejspíš neznáte a já zase neumím tu vaši – i když ji v Lese občas slýchám,“ dodal a v očích mu potměšile blýsklo. „Nezbývá nám tedy jiná možnost, než se domluvit tou třetí,“ povzdechl si. „Říká se mi tu Gwer Den. Ty jsi prý artaher všech zdejších elfů,“ obrátil se k Lainadanovi. Ten nedal nijak najevo své překvapení nad tím, že ho ten zvláštní muž zná a ví, kdo je, ba co víc, ví, jaký užívá titul; místo odpovědi pouze přikývl. Gwer tedy pokračoval: „Uvědomujete si snad, že elfové nebyli na tomto ostrově první. Třebaže vám to nikdy nikdo přímo neřekl, jsem si jistý, že jste to museli vytušit. Těm, kdo znali svět za starých věků, se možná ostrov nezdá velký, ale místa tu bylo vždy dost i pro nově příchozí, ať už jste to byli vy nebo lidé. Nazývali jsme vás ostizidi, hosté, a soucítili jsme s vámi, neboť vás přivedla nouze a neštěstí. Vy jste si nás nevšímali nebo o nás nevěděli. Ale teď je to jiné. Stromy padají k zemi pod údery tisíců seker, lesy hoří, prameny vysychají a mí lidé se nemají kam uchýlit. Máme strach.“ Zavládlo ticho.

„Potom to cítíme stejně, Gwer Dene,“ přitakal Lainadan.

Pokračování: část XVI – U Ďasa