XIX – Skírnské doly

Zašlá sláva kdysi bohatého hornického městečka a nečekaný host.

Starý Jarve zívl a protáhl se. Počasí venku bylo mizerné, jako ostatně většinu času, ale v malé dřevěné boudě se u ohně sedělo dobře, i když vítr profukoval škvírami a lomcoval okenicemi. V místnosti bylo šero. V koutech se povalovaly zaprášené balíky a bedny a na policích nářadí, ne zrovna dvakrát pečlivě uklizené. Nezdálo se, že předák ve zdejších dolech by toho měl příliš na práci. Přilehlá vesnička Skírn, obývaná hlavně horníky, měla časy své největší slávy dávno za sebou. Když byla vytěžena poslední, kdysi vyhlášená železná ruda, pece vyhasly a zvonění kovadlin utichlo a místní se protloukali, jak se dalo. Odejít však nechtěli – světem zapomenutá, opuštěná osada vysoko v horách měla své kouzlo. Mohli si tu žít po svém a nikdo jim do toho nemluvil. Navíc se vyprávělo, že věhlas se Skírnu jednoho dne vrátí, a pár snílků, kteří pamatovali lepší časy, tomu dokonce věřilo. Jarve byl jedním z nich, a tak celá léta dál přebýval v otlučené boudě, kde hlídal vchody do dolů. Co kdyby, říkal si.

Zrovna uvažoval, že si půjde nachystat něco k snědku, když ho vylekalo zaklepání na dveře. Opatrně je pootevřel a spatřil mohutnou postavu v černém plášti s kápí staženou hluboko do obličeje. V ubývajícím světle se na ní zatřpytily stříbrné nitky. „Jen pojďte dál, velkomožný pane,“ drmolil Jarve úslužně. „Mizerný počasí, určitě jste úplně promoknul, pojďte se ohřát,“ zval ho a při tom se neustále klaněl, zaskočený návštěvou zjevně velmi bohatého a důležitého hosta. Ten beze slova přikývl, postavil se ke krbu a začal si mnout a nahřívat zkřehlé ruce. Z těžkého pláště se pomalu odpařovala vlhkost. Kápi si však nesundal. „Něco na zahřátí, pane, dáte si? Pití, mám tu taky nějaký sušený maso…“ nabízel nejistě stařík, ale návštěvník zavrtěl hlavou.

„Potřebuji si s tebou mluvit, Jarve,“ řekl nakonec rozvážně. Ten hlas zněl Jarvemu povědomě. „Jak znáte mý jméno, pane?“ divil se. Nato se muž v plášti otočil a stáhl si kápi: starý předák ohromeně zíral do tváře Eihwaze Ehwazssona Hrítningsgjörtura, s jehož otcem se v mládí dobře znal. Ačkoli ho naposledy viděl jako malého chlapce, ta podobnost ho nenechala na pochybách. Šlechtic se usmál.

„Pane, to jste měl dát vědět, že se sem chystáte, připravili bysme vám jinačí přivítání. I když to tady teď za moc nestojí, to je teda pravda, asi jste si ráčil všimnout sám. Bohové, jak já vás rád vidím!“

Ačkoli Eihwaze staříkovo dojetí potěšilo, vzápětí zase zvážněl. „Jarve, nechci, aby někdo věděl, že jsem tu byl, jasné? Aspoň zatím,“ žádal naléhavě. „Je to důležité. Nejdřív ze všeho mi prosím pověz, co vy a Harnenští,“ zeptal se.

„Harnenský? No nic zvláštního. Něco jsme se doslechli od lidí, co jezdívají dolů do města, ale jináč nám můžou bejt celkem ukradený. A my jim, co by tu taky hledali, že jo. Dříví mají jinde lepší, zvěře tu není dost ani pro nás a kdo by staral o holý skály.“

„Takže žádné hlídky? Vojáci? Špiclové?“

„Vždyť vám to povídám, pane, co by dělali. Jo dřív, když jsme ještě bejvali bohatý město, ale dneska…“

Eihwaz přikyvoval a tvářil se spokojeně, jako by mu starý předák vyprávěl spíš o tom, že Skírn roste a vzkvétá. „A místní? Je na ně spoleh? Kdo tady rozhoduje?“

„No, abych pravdu řek, tak něco jako starosta jsem tady asi já,“ soukal ze sebe Jarve rozpačitě. „Moc do ničeho nemluvím, ale co řeknu, to se udělá, že jo. Spolehnout se na sebe musíme navzájem všichni, jinak bysme tu už dávno vychcípali.“

„Tak to jsem k vám nejel nadarmo,“ řekl Eihwaz a zpod pláště vytáhl naditý měšec z krásné, jemné červené kůže. Jarve nechápavě vyvalil oči. „Něco od vás budu potřebovat a nebude to snadné ani bezpečné, ale třeba se díky tomu Skírn zase trochu pozvedne,“ vysvětloval šlechtic a s těmi slovy položil měšec na stůl. „Sedneme si na to. A napijeme se.“ Jarve hbitě přinesl láhev s pálenkou a malé plechové kalíšky.

„Abych ti to vysvětlil – snažíme se proti Harnenským bojovat a znepříjemňovat jim život, jak jen to jde. Nebudu ti říkat kdo, pro všechny případy pro tebe bude lepší to nevědět. Ale co nám zoufale chybí, to jsou zbraně. Je čím dál tím těžší nějaké nakoupit, natožpak vyrobit: obsadili všechny doly a na obchodování se surovinami i hotovými věcmi přísně dohlížejí. Tak jsem si vzpomněl na vás.“

„Hm, když to bude těžký, pane. Ne teda, že bych se bál vám pomáhat, chraňte bohové, to teda ne. Zbraně – no, možná by se tu nějaký zbytky našly, co se neprodaly nebo si je už nikdo nevyzvedl. Prvotřídní, samozřejmě, ale sotva víc než pár kousků. Ale jak vyrobit nový? Vždyť už není z čeho.“

„Vážně ne? Slyšel jsem nějaké povídačky, že by se možná ještě něco našlo, hluboko dole…“

„No jo, povídačky a nic jinýho. Tam vám půjdou kopat leda trpajzlíci, s prominutím, pane. Na pár místech to nejdřív vypadalo nadějně, ale pak se to sesypalo a lidi mi tam nevlezou. Taky už nemáme techniku, podpěry jsou zchátralý, nářadí rezavý a vůbec,“ mávl rukou Jarve.

„Trpaslíci, hm? Uvidíme,“ zamyslel se Eihwaz nahlas.

Pokračování: část XX – Maiwiollo