XIV – Glitnir

Hraničáři na útěku, zlé sny a špatné vzpomínky a mohyla v Lese.

Když Andafin dozpíval a odložil malou, stříbrem vykládanou harfu, nikomu se nechtělo prolomit nastalé ticho. Všichni pociťovali tíhu a smutek; pořád se ještě úplně nesmířili s tím, že museli tak narychlo opustit nejen svůj starý a bezpečný lesní tábor, ale i své nejdražší. Mnoho hraničářů přišlo při útěku do hor o život a další zahynuli v kruté zimě, která v onom nešťastném roce přišla nezvykle brzy.

Přesto však byli bohům vděční, protože nyní – rok po Povstání a Vpádu – už stály první příbytky nového, pečlivé ukrytého dvorce nedaleko vysokého Severního průsmyku. S jeho stavbou jim pomáhali elfové, vyslaní samotným artaherem na Aldafirovu prosbu. Díky jejich dovednostem a zkušenostem se dvorec rychle rozrůstal. Pojmenovali jej Glitnir podle polární záře, nad níž žasli první noc, kdy na místo dorazili. Věřili, že je to dobré znamení.

Důkladná dřevěná palisáda stála v širokém kruhu stromů, rostoucích v těsné blízkosti. Mezi jejich kmeny se pnuly růže s drobounkými bílými kvítky a dlouhými trny a lesklý, šťavnatý břečťan. Rostliny se vzájemně proplétaly a spolu s menšími stromky a trnitými keři vyplňovaly všechny mezery a volná místa, až vznikla takřka neproniknutelná, hustá a zároveň nenápadná zelená hradba. Tady se hraničáři neobávali prozrazení, i proto, že elfové rostliny naučili vycítit nepřátele: pokud by se kdokoli se zlými úmysly přece jen pokusil proniknout křovinami, ve chviličce by jej nemilosrdně spoutaly provazce trnitých šlahounů a dlouhých větví.

Andafin a jeho společníci dál zadumaně seděli kolem vyhasínajícího ohniště. Co přijde teď? Doposud stále prchali a skrývali se, jen občas se střetli s některou z malých skupinek Harnenských, kteří kvůli nim pročesávali hällristingarské lesy, k žádným rozsáhlejším bojům ale obvykle nedocházelo. Zatím.

•••

Meče řinčely a šípy hvízdaly; koně zbrocení krví a potem divoce ržáli, ranění řvali a sténali bolestí a všechen ten hluk se rozléhal táborem a nesl se mýtinou a dál okolními lesy, údolími a po jejich úbočích. Plameny z rozkopaných ohnišť se bezostyšně rozlézaly a drze pohlcovaly stany a přístřešky stejně jako mrtvá těla.

Aldaris se během kratičkého okamžiku oddechu rychle rozhlédl kolem sebe: ano, tamhle je Andafin se Sarim, jako vždy bok po boku, a na druhé straně paseky se malá skupinka hraničářů semkla kolem svého milovaného velitele Aldafira.

Vzápětí však musí přestat myslet, tady se hraje o život. Harnenští útočníci mají převahu a sil kvapem ubývá. Najednou zaslechne bratra, jak jasným a pevným hlasem volá: „Ústup, ústup!“ Hraničáři rozdávají poslední rány a postupně se vytrácejí do lesa, doufajíce, že stezkami a pěšinami, které znají jen oni a zvěř, se alespoň některým podaří uniknout. Aldaris zůstává na pasece poslední se samými nepřáteli.

•••

Probudil se zalitý ledovým potem v měkkém a pohodlném lůžku. Zase ten sen, co ho nepřestával trápit: doteď neměl potuchy, jak se tehdy z onoho strašného místa dostal, paměť mu úplně vypověděla službu. Jistě věděl jen to, že nad ním museli držet ochrannou ruku sami bohové. Svoje druhy našel podle stop o několik týdnů později vysoko v horách a oni tomu setkání zprvu vůbec nedokázali uvěřit, protože ho už oplakali. Zlé vzpomínky Aldarise od těch dnů pronásledovaly i tehdy, kdy byl v naprostém bezpečí – i tady, na Glitniru.

Noc byla neobvykle tmavá a bezhvězdná a mezi hustými stromy nebylo vidět na krok. Roztřesený chladem a špatnými sny se rozhodl projít, aby se zahřál. Tiše kráčel mezi roubenými přístřešky, když zaslechl známé hlasy: naléhavý šepot cána Rainy a obou svých bratrů.

•••

Na návrší, úplně holém a ověnčeném prastarými, pokroucenými a vrásčitými stromy fičel vítr. Lomcoval větvemi, honil otrhané listí i ulámané větve a opíral se do hladkého šedého kamene stojícího uprostřed. Obloha, ještě před chvílí jasná, ztemněla do černa a pak ji znenadání, s ohlušujícím prásknutím, proťal blesk. Sigbjörn viděl, že nastal čas.

Vyšel ze stínu stromů, a přestože ho vichřice vzápětí málem smetla, pevnými kroky zamířil přímo ke kameni. Když k němu došel, byl prochladlý na kost a bledý jako stěna. S vypětím všech sil se napřímil, rozpřáhl paže a s holí pozdviženou v pravé ruce zvolal, jak nejhlasitěji dokázal:

Tan, douar, dour, aer!

Oheň, země, voda, vzduch!“

Znovu uhodil hrom a přehlušil všechny ostatní zvuky, takže i potom, co dozněl, zdálo se být naprosté ticho. Sigbjörn se zachvěl, ale pokračoval:

Menez-tan, torgenn, gwag, awel!

Sopka, kopec, vlna, vítr!“

Teď mu připadalo, že se zastavil čas. Všechno ztuhlo a zamrzlo v napjatém očekávání bez sebemenšího pohybu. Hluboký nádech před skokem do rozbouřené vody. A do toho zazněl Sigbjörnův chraptivý křik:

Karantez, nerzh, buhez, frankiz!

Láska, síla, život, svoboda!“

Vichřice a bouře se vzepjaly k poslednímu, drtivému úderu. Burácení se rozléhalo, odráželo se od kmenů a vracelo se s nepolevující silou. Vítr strhl Sigbjörna na zem. Zaťal prsty do ledově studeného kamene a křečovitě se ho držel. Čekal.

Musí trpělivě čekat a oni přijdou.

Vichr postupně polevil, bouřka přešla a Les se uklidnil. Tehdy Sigbjörn otevřel oči a na kraji návrší, ještě ve stínu stromů, je konečně spatřil – matně, v náznacích, protože jejich hnědozelená kůže splývala s kůrou a mechem. Byl si však jistý. Vstal a vydal se za nimi.

Pokračování: část XV – Zelený muž