XIII – Vzepřít se

Čas se vleče a Aldaris pokradmu píše dopis, artaher si zve hosty a svolává spojence a v Gladsheimu běsní živly.

Oslepující blesky a provazce deště už hodiny bez ustání šlehaly celý přístav. I ti nejotrlejší mořeplavci raději zalezli jako krysy hluboko do podpalubí nebo potemnělých přístavních hostinců. Bohové zuřili a rozhodli se to dát obyvatelům celého ostrova patřičně najevo: vichr rval plachty, lámal stěžně a strhával střechy. Někteří hällristingarští si přesto ve své pýše bláhově mysleli, že to je jenom mizerné počasí; jedním z takových byl Ingevir Kladivo Skallagrímsson, který všechno pozoroval z bezpečí svého bytelného kamenného paláce a doufal jen, že na lodích nebudou moc velké škody. Po chvíli okno zavřel a usadil se do kožešinami bohatě vystlaného, širokého křesla.

Bouře venku nepřestávala burácet. Oheň v krbu pomalu vyhasínal a do Ingevira se dala zima, a tak vstal a do prázdné chodby zařval, aby mu někdo přinesl horkou medovinu a přišel mu zatopit. Čekal neobvykle dlouho. Teprve když se ho začínal zmocňovat vztek, ozvalo se tiché zaklepání a vešla služka. Kohosi mu připomínala, ale na tom mu koneckonců pramálo záleželo; než se nad tím stačil zamyslet, rozfoukala oheň, postavila pohár na stůl a beze slova, se sklopenýma očima se zase vytratila.

Ingevir se znovu pohodlně uvelebil, zhluboka se napil a začal uvažovat, jak se bez úhony vyvléct z té ošemetné záležitosti s pobitými Harnenskými. Náhle mu útrobami pronikla ostrá, pichlavá bolest, za okamžik další a pak zas a znovu, až se bodání změnilo v nepolevující křeče. Ingevir lapal po dechu, na celém těle mu vyrazil ledový pot, prsty zatínal do kožešiny; bolesti a křeče neustávaly. Nakonec se mu zatmělo před očima, ztratil vědomí a zhroutil se z křesla na zem. Nikdo nic neslyšel – chodba byla prázdná a venku pořád kvílela vichřice.

•••

Přestože už nepršelo, vítr z vysokých jedlí dál setřásal kapky vody. Aldaris se vsedě choulil v nízkém plátěném přístřešku, který se neustále vzdouval; malá olejová lampička mu co chvíli zhasla a tmavý les hlasitě šuměl, hraničář však trpělivě a soustředěně plnil knihu na svém klíně drobnými, hustými řádky. Po nějaké době svazek zavřel a z desek vytáhl malý kousek pergamenu. Rozložil si jej na knihu a znovu začal psát.

„Moje milá Ydalir, zdá se to tak dlouho, co jste odjeli, a přitom ještě neuplynul ani měsíc. Všechno tady je opět při starém, jen Aldafir je čím dál tím znepokojenější, protože stále častěji narážíme na stopy cizích lidí. Všichni máme obavy, že tu zanedlouho přestane být bezpečno a že se budeme muset přesunout výš do hor. A tak jsem nakonec rád, že jsi daleko odsud a že o Tebe nemusím mít strach, i když…“ Na okamžik zaváhal. „… i když se mi stýská. Pořád na Tebe myslím.“

Počkal, až zaschne inkoust, a lístek opatrně svinul a převázal. Ani si nevšiml, že vytrvalý a silný vítr mezitím ustal a v lese se rozhostilo ticho.

•••

Rozlehlou kruhovou síní s vysokou klenbou, podpíranou zdvojenými sloupy s hlavicemi fantastických tvarů, se nesly vzrušené hlasy. Kulatý stůl uprostřed osvětlovaly svou bledou září stříbrné lampy a okolo společně seděli elfové a lidé. Z vyvýšených křesel na ně s vážným, slavnostním výrazem ve tváři shlíželi artaher Lainadan Luimë a jeho syn Sigbjörn Luitir, ustrojení v bílých, perlami a rybími šupinami vyšívaných oděvech a těžkých, světle šedých brokátových pláštích. Jakmile dal artaher rukou znamení, hosté utichli.

Aiya, přátelé a spojenci! Je to dávno, co tato síň naposled viděla pohromadě tolik hrdých, věrných a udatných mužů a žen. Vážím si toho, že jste přijali mé pozvání.“ S těmi slovy se lehce uklonil na levou i pravou stranu a přitom se rozhlédl. Seděli zde všichni, kdo slíbili dorazit a které toužil vidět: velitel hraničářů Aldafir s oběma svými bratry, Aldarisem a Andafinem, léčitel Sari i hlavní posel a zvěd hraničářů Snorri; mladá dědička Ydalir v doprovodu elfky jménem Lalwendë, sestry cána Rainy. Ani ten samozřejmě nechyběl, stejně jako několik elfů z přístavu a z Lesa, mezi nimiž zaujal čestné místo vrchní kapitán artaherova loďstva Raegbund a vedle něj zasmušilý Idhrenion, vyslanec elfů žijících v Lese nedaleko pobřeží. Všichni napjatě naslouchali.

„Svolal jsem vás s trojím záměrem. V první řadě chci těm, kdo ještě neměli tu čest, představit svého syna Sigbjörna, jenž se od tohoto dne stává mým spoluvládcem.“ Sálem zašumělo, někteří elfové totiž o existenci Lainadanova potomka neměli tušení, především je ale zarazilo jeho neelfské jméno a zvláštní vzezření. Dobře si to uvědomoval a cítil se poněkud rozpačitě, jen Ydalir se na něj povzbudivě usmála. Ani artaherovi tázavé pohledy neunikly, a proto pokračoval: „Sigbjörn Luitir je potomkem mým a Gunnlang Rusovlasé z rodu hällristingarských lidí. Dlouhá léta žil jako člen mnišského řádu Zasvěcených. Nyní nebudu říkat více, neboť je to pro mě věc doposud příliš bolestná. Nezmiňoval bych ani to, kdyby tato záležitost – svazek mezi elfy a lidmi – neměla další, velmi důležitý význam.

Tak se dostávám k druhému důvodu svého pozvání: ostrov, kde jsme všichni až do dnešních dnů žili v míru, byť třeba skryti, napadli nepřátelé. Ovšemže bychom si my elfové ve svém přístavu – a nejen my,“ dodal při pohledu na Sariho – „mohli myslet, že se nás to netýká. Vždyť o nás kromě pár hraničářů nikdo neví, a zachováme-li utajení, ani vědět nebude. Jak ale mohu klidně přihlížet, když cizí nájezdníci vraždí příbuzné mého vlastního syna? Jak mohu předstírat, že nevidím rabování nádherných, hlubokých lesů, zabíjení nevinných a nesmyslné ničení? A jak si můžeme my sami být jisti, že Harnenští jednoho dne náhodou či zásahem zlého osudu nenarazí na naše vlastní obydlí? Plenění a vraždění ohrožuje i nás, nás všechny.“ Odmlčel se a vyčkával.

Jako první vyslovil své pochyby Idhrenion: „Chápu tě, můj pane. Naznačuješ-li však, že bychom se měli spojit a lidem pomoci, jak si takovou pomoc představuješ? Máme se snad odhalit a nabídnout ostrovanům své lodě nebo meče? Nebo jim naopak chceš pomoci nepřátelům uniknout, ať to bude kamkoli?“

Lainadan přikývl. „Sám jsi mě přivedl k poslední, třetí záležitosti, již vám je třeba objasnit. Situace hällristingarských lidí je totiž složitější a v mnohém souvisí právě se Sigbjörnem a jeho sestrou Ydalir, která je zde dnes také s námi.“ Potom vyzval Sariho, aby elfům vysvětlil okolnosti Povstání a Vpádu. Snorri jej doplnil, když byla řeč o vypálení hlavního města a masakru na jarlově dvoře, a nakonec vyprávěl Sigbjörn o svém útěku z kláštera, záchraně sestry a o tom, jak se společně uchýlili k hraničářům a posléze přijali artaherovo pozvání. Elfové užasle naslouchali.

Jako poslední promluvil Aldafir: „Naše nesnáze jsou vskutku veliké a artaherova nabídka pomoci je nanejvýš vítaná. Nicméně věříme, že naše šance spočívá v tajném, nikoli otevřeném boji, alespoň prozatím. Především musíme uchránit dědičku a upevnit její postavení mezi těmi šlechtici, kteří přežili, a také mezi obyvatelstvem; v tuto chvíli nikdo kromě nás neví, že je vůbec ještě naživu. Nájezdníci obsadili celý ostrov, ke břehům dennodenně připlouvají další lodě a Věrných je příliš málo. Do doby, než Ydalir dospěje a bude moci stanout v čele svého lidu, do doby, než proti Harnenským vystoupíme otevřeně, chceme spíš pomáhat. Zajistit lidem z vydrancovaných vsí jídlo a střechu nad hlavou před blížící se zimou, vybavit je vším nezbytným a chránit je před bezprostředním nebezpečím – a zároveň si tak budovat síť přátel a spojenců a dodávat jim odvahu a víru. Jednoho dne se totiž chopíme zbraní a tento ostrov osvobodíme.“ Velitel hraničářů hovořil klidně, avšak přesvědčivě. Když se posadil, opět navázal artaher Lainadan: „Jedná se tedy o ochranu, nikoli pomstu; o potravu a přístřeší, nikoli zbraně; o uzdravování, nikoli ničení – vždyť především v tom spočívá naše síla a náš um. Naléhavě prosím všechny z vás, abyste můj návrh pečlivě zvážili. Nerozdělují nás totiž vzájemné spory či neshody, nýbrž dosavadní nezájem a lhostejnost o osud těch druhých. S tím je třeba skončit.“

•••

Starý Árni si znechuceně odplivl – právě totiž procházel vylidněným náměstím kolem šibenice, na níž se od včerejšího odpoledne pohupovala další zohavená těla. Oběšenci, rozsudky, pranýřování a mučení na denním pořádku… To je teda hnus, pomyslel si. Zlatej Ingevir, a jaká to byla svině. „Kurvy harnenský,“ zaklel ještě potichu, když pochmurné místo opouštěl.

Stačil se došourat sotva pár kroků, když se z příšeří u vchodu jednoho z domů vynořili dva strážní s černě opeřenými helmami. Železná tlapa na rameni pajdavého staříka přiměla, aby zastavil. „Zopakuj mi, ty špíno, co jsi zrovna říkal,“ zasyčel ozbrojenec. Děda se ale napřímil a v očích mu blýsklo. „Táhněte zpátky k mořskýmu ďasu, trollský zmrdi,“ vypravil ze sebe chraptivě a nenávistně. Voják nejprve ztuhl překvapením a vzápětí napřáhl volnou ruku k ráně, která ale nestačila dopadnout. Ranním tichem zahvízdl šíp a přibil mu dlaň k dřevěnému ostění dveří. Stařík se muži okamžitě vysmekl a překvapivě hbitě uskočil stranou. Druhý ozbrojenec vytasil meč a pátravě se rozhlížel, vzápětí se však pootevřelo okno protějšího domu, vylétl z něj další šíp a strážný se sesunul k zemi. Poslední střela mířila jeho sténajícímu druhovi přímo do srdce.

Z otevřeného okna se vyklonila postavička se zamaskovaným obličejem. „Koukej se ztratit, dědo,“ zavolala potichu a spiklenecky mrkla. Ani jí nestačil poděkovat. Vmžiku zabouchla okenice a zmizela uvnitř domu.

Pokračování: část XIV – Glitnir