XII – Okna nad mořem

Po dlouhém putování není nic příjemnějšího než se ponořit do horké koupele a pak odpočívat.

V pokoji bylo cítit vlhko a vychladlý popel, a tak se Ydalir, rozpálená z koupele v horkých pramenech, rozběhla přímo k oknu a otevřela ho dokořán. Vzápětí jí holou kůži ovanul studený vítr od moře, které se před ní rozkládalo v obrovské šedomodré ploše zdánlivě donekonečna: jeho dokonalost nerušil žádný ostrov, záliv ani proplouvající lodě. Teprve když se hodně vyklonila, spatřila hluboko pod sebou odlesky bílé pěny na vlnách, rozbíjejících se o skaliska. Při tom pohledu se jí zmocňovala omamná závrať.

Vychutnávala si dotek vánku na nahém těle a nechávala ho, aby jí sušil vlhké vlasy, když ji vyrušil tlukot ptačích křídel a na okenním parapetě se usadil velký stříbrošedý racek. Z leknutí sebou trhla, ale nevyplašilo ho to: zůstal stát na svém místě s hlavou nakloněnou šibalsky na stranu, jako by ji sledoval. Pobavilo ji to a zároveň trochu zneklidnilo, pak nad tím ale mávla rukou a začala se česat. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje vešla půvabná drobná elfka s tácem, na kterém nesla dva poháry vína a misku se sušenkami. Jakmile si všimla racka v okně, zarazila se a několik okamžiků si ho prohlížela; pak se pousmála, zavrtěla nevěřícně hlavou a odložila podnos, aby mohla Ydalir pomoci s česáním.

„Není ti zima?“ prohodila jakoby mimochodem.

„Vůbec ne, vždyť je léto,“ opáčila dívka. „Jsou všichni místní rackové tak drzí?“ zeptala se vzápětí se smíchem, protože pták si ji teď nepokrytě prohlížel a nezdálo se, že by hodlal odletět.

Elfka na něj po očku mrkla a po krátkém zaváhání máchla rukama směrem k parapetu, aby ho zahnala. Racek však na její nazlobené „Jedeš!“ jen pohodil hlavou a zatřepotal křídly. Teprve když odložila hřeben a vykročila k oknu, zakřičel, vznesl se a byl ten tam.

„Ty asi racky nemáš zrovna v lásce, viď?“ zeptala se pobaveně Ydalir.

„Všichni racci nejsou tím, čím se zdají být,“ pokrčila rameny Lalwendë.

•••

Slunce pomalu zapadalo, obzor měnil barvy z jasně rudé do tmavě fialové a na pobřeží se začala zvedat neproniknutelná mlha. V bledém večerním světle vypadala přízračně, stejně jako Lainadanova tvář. Stál u okna a díval se střídavě ven na moře a na malý portrét, který sundal ze stěny a držel v ruce. Byla na něm krásná rusovlasá žena se smutným obličejem.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Pojď dál,“ vyzval artaher svého návštěvníka. Udýchaný Raina vešel a usadil se na nízké sedátko u stolu doslova zavaleného mapami, kresbami, spoustou per a lahviček a hromádkou prázdných pergamenových svitků. Trpělivě čekal, až mu Lainadan vysvětlí, proč si ho nechal zavolat.

„Dlouho jsem přemýšlel, co bych teď měl udělat. Jsem koneckonců artaherem hällristingarských elfů; životy místních lidí nebo jejich vládců by mě nemusely vůbec zajímat – co na tom, že jedna z nich byla mojí milenkou. Jenže naše osudy se propletly víc, než kdokoli mohl tušit. Cítím vůči dětem Gunnlang, ale i vůči tvým přátelům hraničářům a vlastně i těm ostatním ubožákům z tohoto ostrova povinnost. Jsou vlastně tak bezbranní! Neúrodná skalnatá půda, ledové moře a ten jejich směšně krátký život…

Kdo navíc dokáže odhadnout, co budou Harnenští znamenat pro nás? Co když jich připluje tolik, že se nebudou muset bát ani hor, ani skal, ani Lesa? Dojdou dřív nebo později až sem? Já nechci zase utíkat, stejně není kam. Všude jsou lidé.“ Zmlkl a obrátil se na cána Rainu, který souhlasně přikyvoval.

Lainadan tedy pokračoval: „Největší ochranou jsem povinen Sigbjörnovi a Ydalir. Ukryjeme je zde, budou jako jedni z nás. A Sarimu s Andafinem vyřiď, že se s nimi chci zítra sejít a probrat všechny možnosti, jak bychom hraničářům mohli přispět na pomoc. Nejspíš bych měl co nejdřív navštívit přímo jejich velitele… Děje se něco?“ zarazil artahera Rainův překvapený výraz.

„Ne, jenom nemůžu uvěřit… jako by ses znovu narodil. Je to strašlivé, co se na ostrově děje, ale… jsem vážně rád, že se cítíš lépe, příteli,“ zamumlal nakonec jeho pobočník poněkud rozpačitě. Artaher se jen posmutněle usmál, naposledy se podíval na portrét ve své ruce a odložil ho na stůl, zadní stranou navrch.

Pak se otočil k oknu. „Vyrazíme během dvou, nejdéle tří dnů,“ řekl bezbarvě a pozoroval šumící déšť, nekonečné šedé moře a chuchvalce mlhy.

Pokračování: část XIII – Vzepřít se