XI – Kapitán

Dnes pomstychtivý vůdce pouličních rváčů, kdysi pirátský kapitán. Ale pivo a ženské měl v oblibě vždycky.

Hagal domluvil a protáhl se. I když ho dlouhé vyprávění zmohlo, spát už se mu nechtělo. Thorgar seděl bez hnutí, zakaboněný pohled upíral do stolu a kousal se do rtu. Julla se k němu naklonila, vzala ho za ruku a ustaraně si povzdechla. Ve vzduchu viselo napětí a tíseň. „Tak už víš všechno, co jsem ti jen mohl říct,“ prolomil jej nakonec Hagal. „Považoval jsem za svoji povinnost odhalit pravdu člověku, který mi zachránil život, ale přece jen bych rád o tobě taky něco zjistil. Máme společné nepřátele a možná se ještě budeme navzájem potřebovat.“

Thorgar pomalu přikývl. Potom naklonil hlavu na stranu a ukázal prstem na runu þ, kterou měl černě vytetovanou na krku. Kousek pod ní se přes celou přední stranu hrdla táhla dlouhá, rovná jizva, zčásti zakrytá ušmudlaným šátkem. „Vidíš tu runu? To je znamení, co nosej všichni mí chlapi. Námořníci se nechávaj potetovat, aby je někdo třeba poznal, kdyby se utopili a mořský bohové se je rozhodli vydat. Já sám byl totiž dřív kapitánem a tuhle značku jsem nechával dělat svý posádce. Vyplouvali jsme často a na povel Ingevira Kladiva jsme kradli a přepadali jiný lodě, hlavně obchodníky. Samozřejmě, že on s tím naoko neměl nic společnýho a my byli pod přísahou, ale šuškal si o tom vždycky celej Gladsheim.“ Thorgar se znechuceně ušklíbl. Kývl na Jullu, která odběhla a za okamžik se vrátila s poháry a džbánem piva. Jakmile se napili, pokračoval: „Nejspíš by to takhle pokračovalo furt, až do samýho Ragnaröku. Jenže já si v hampejzu v přístavu vyhlídnul jednu krásnou holku a začal jsem přemejšlet, že ji vykoupím. Hned po příštím návratu z moře jsem za ní šel, jenže ona mi otevřela celá ztlučená, samá modřina, a pořád jenom brečela. Málem jsem vylítnul z kůže, jak jsem byl nasranej na toho, kdo jí to udělal, ale nechtěla mi za žádnou cenu nic říct. Tak jsem se vydal za bábou, co to tam vede, a ztropil pěknej kravál, že něco takovýho dovolí. Málem jsem jí to tam rozštípal na třísky, než z báby vylezlo, že k nim chodívá samotnej Ingevir. Holky prej vždycky mlátí, kdysi to jedna dokonce nepřežila. ‚Tak by to teda dál nešlo, éttu skít!‘ rozeřval jsem se. ‚Při Thorově kladivu přísahám, že tomu trollímu zmrdovi rozbiju držku!‘ Všichni okolo jen stáli, čučeli a nezmohli se na slovo. Jasně, kdekdo by vo mně moh’ říct, že jsem svině korzárská, sám jsem krad’ a zabíjel. Ale ubližovat bezbrannejm, to teda nikdy…“ Odkašlal si a zhluboka se napil; Hagal by odpřisáhl, že mu zvlhly oči. „Zaskočil jsem ještě za Jullou a slíbil jí, že naposledy vypluju na moře, jen abych vydělal ještě nějaký prachy, a pak se pro ni vrátím a odvedu si ji. A to byla moje nejstrašnější chyba, kterou si nikdy neodpustím. Někdo z hampejzu – možná sama bába, co já vím – ten můj výstup napráskal Ingevirovi a vyklopil mu i to, za kým jsem tam chodil. Ten skíthaell se pak vydal rovnou za Jullou, a i když se zapřísahala, že nikomu nic neřekla, nechal ji za to, že o něm šíří pomluvy, zbičovat a vyříznout jí jazyk. Chuděra, nezbylo jí než protloukat se všelijak, živořit a žebrat v přístavu, dokud jsem se nevrátil. Takže asi chápeš, proč bych Ingevira nejradši hned a vlastníma rukama zamordoval, a dávno bych to byl udělal, nebejt toho, že dostat se k němu není vůbec snadný. Ale dojde na něj, to ti povídám, leží v žaludku hodně lidem. Obzvlášť teď, co se dal dohromady s těma Harnenskejma. Zakrátko se k nám určitě rádi přidaj další – a třeba to nebudou jen nebožáci z ulice, propuštěný vězni a vysloužilý námořníci,“ uzavřel a významně se na Hagala zadíval. Ten pozvedl pohár a prohlásil: „Myslím, že jsi právě jednoho nováčka získal,“ a s těmi slovy vypil pivo až do dna.

Pokračování: část XII – Okna nad mořem