X – Gunnlang

Nenadálá láska, tíživé svědomí, obětování vlastního štěstí a zpřetrhaná pouta. To byla Gunnlang Rusovlasá, jarlova žena a artaherova milenka, krásná a nekonečně smutná.

Sňatek budoucího jarla Oysteina s Gunnlang Rusovlasou ze Severního podhůří byl smluvený, jak to často bývá, dlouhá léta dopředu. Obě mocné a vlivné rodiny se dobře znaly, Gunnlang s Oysteinem se přátelili už od dětství a jejich pozdější manželství naplňovala vzájemná úcta a důvěra. Následníkovi však neustále přibývalo povinností a jeho mladá žena si zvykla navštěvovat příbuzné v Severním podhůří, aby zaplnila volný čas. Z hradiště se vydávala na dlouhé cesty po kraji, kde znala každý strom a kámen, a tak ji většinou nikdo nedoprovázel. Jednoho slunečného a svěžího dne vyrazila obzvlášť časně a hnaná nenadálou zvědavostí zajela dál než obvykle: dostala se až na pobřeží, k vysokým žulovým skaliskům, mezi kterými svištěl vítr. Sesedla z koně, procházela se po okraji útesu a vtom se jí pod nohama utrhl kus skály. Zřítila se do malé prohlubně ve svahu a při pádu ztratila vědomí. Oddrolené kameny ještě chvíli rachotily po srázu, než dopadly na hladinu hluboko dole.

Probudila se na měkké trávě v závětří velkého balvanu, přikrytá pláštěm. Její kůň postával opodál a pokojně se pásl. Jenom pár odřenin, nic vážnějšího, pomyslela si s úlevou. V duchu děkovala neznámému zachránci, který ji odnesl ze skály, ale okolí bylo liduprázdné. Chvíli čekala a přemýšlela; nakonec se rozhodla vstát a raději vyrazit na zpáteční cestu, když zaslechla tiché kroky. Vzápětí se zpoza skaliska se vynořil hubený a opálený mladý muž s výraznýma šedivýma očima a copem dlouhých tmavých vlasů. Ačkoli ze všeho nejvíc připomínal námořníka, Gunnlang nechápala, kde by se v takové kamenité pustině vzal.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl se zvláštním přízvukem. „Mé jméno je Lainadan. Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ Hovořil pomalu a váhavě, jako by promýšlel každé slovo.

„Já jsem Gunnlang. Bydlím… pocházím z podhůří,“ vyhrkla a ani se nepozastavila nad tím, že s ní ten cizinec nehovoří právě nejuctivěji. „Budou se o mě bát, asi už bych měla vyrazit zpátky.“ Věděla, že to tak je, ale ve skutečnosti se jí odjíždět nechtělo. „Ráda bych se ti za tvou pomoc nějak odměnila,“ dodala po krátkém váhání a sáhla po váčku s penězi. Lainadan se jenom usmál a zavrtěl hlavou. „Nic nechci, žádné cennosti. Nejkrásnější odměnou by mi bylo zase tě spatřit.“

Gunnlang se začervenala. „Třeba zase někdy přijedu, pobývám tu často,“ odvětila dřív, než si stačila rozmyslet, co to vlastně říká. „Ale jak tě najdu? Kde bydlíš? A co jsi tady vlastně dělal?“ Přespříliš dobře si uvědomovala, že by se měla ovládnout. Rozum jí napovídal, že se nesluší, aby se vdaná žena, nadto manželka budoucího jarla, scházela s kdovíjakým námořníkem – i když jí možná zachránil život. Jenže si nemohla pomoci: srdce si nepřálo nic jiného, než se s ním znovu potkat.

„Přijeď a já tě budu čekat,“ odpověděl prostě. „Až budeme mít víc času, všechno ti vypovím.“ Pohlédli jeden druhému do očí a krásná Gunnlang náhle pocítila, že svůj život nemá tak pevně v rukou, jak si dosud myslela.

Lainadan ji na rozloučenou políbil na konečky prstů a sledoval, jak odjíždí, dokud mu úplně nezmizela v dálce.

Ať už tak rozhodli bohové, osud, nebo jen jejich vlastní srdce, Gunnlang začala za Lainadanem jezdit pravidelně a často. Scházívali se zpočátku na divokém, opuštěném pobřeží, později v artaherově podzemním paláci. Pramálo jim záleželo na původu nebo závazcích toho druhého a pouto jejich vzájemné lásky a touhy bylo čím dál tím pevnější. Oystein se však mezitím stal jarlem, všichni očekávali potomka a dědice a jeho ženu mezitím tížilo svědomí. Trápila se a stále častěji ji sužovaly neduhy, se kterými si dvorní lékař nevěděl rady. Nakonec si nechala poslat pro léčitele – a s úlekem spatřila známou tvář muže, jejž několikrát potkala v Lainadanově společnosti.

„Neboj se, má paní,“ uklidňoval ji. „Vím, co je tvým štěstím a trápením zároveň. Věř mi však, že u mě je tvoje tajemství v bezpečí. Není mým úkolem tě soudit. Tvému tělu dokážu pomoci, ale tvojí duši ne – to musíš zvládnout sama.“

Snad i proto, že se díky bylinám brzy zase začala cítit dobře, návštěvy Gunnlang u artahera Lainadana nepřestaly. Jednoho dne zjistila, že čeká dítě, a nepochybovala o tom, komu patří. Jako moudrá, dospělá a hrdá žena pochopila, že nastal čas pro konečné rozhodnutí. Ještě jednou, naposledy, si zavolala léčitele.

„Nadešel okamžik volby, a proto volím: povinnost před štěstím, rozum před láskou a zodpovědnost před bezstarostností. Budu matkou dědice trůnu a zůstanu jarlovou ženou; moje rozhodnutí je pevné a konečné, byť zoufalé. Nedokážu mu to říct do očí a až nadosmrti se za to budu sama sobě hnusit, ale nemohu jinak. Předej mu prosím můj dopis a prsten. Snad mi jednou odpustí.

Cítím však, že jej miluji z celého srdce, a děsím se, že by mě mohl ovládnout takový stesk a smutek, který by mou vůli zlomil. Proto mám k tobě poslední prosbu: připrav mi nápoj, po němž na Lainadana navždycky zapomenu – je-li takový. Jinak si snad kvůli té bolesti budu muset vzít život.“

Hovořila naprosto klidně, bez vypjatých emocí, takřka bezbarvě, já však poznal, že ke svému odhodlání dospěla teprve po velkém boji a že ovládnout svého ducha i vůli ji stojí nesmírné úsilí. Obdivoval jsem ji a zároveň litoval. Hlas se mi zadrhl; místo odpovědi jsem se zmohl jen na mlčenlivé přikývnutí. Na druhý den jsem jí připravil slíbený nápoj, rozloučil se a odjel za artaherem.

Nápoj účinkoval. V duši Gunnlang však navždy přetrval neurčitý smutek, který jen zesílil, kdykoli pohlédla do tváře svému prvorozenému synovi. Jak vyrůstal, jeho nezvyklé rysy – ani v nejmenším podobné jarlovi – mnohé zarážely, nikdo se ale neodvažoval vyslovit své pochyby nahlas. Malý Sigbjörn  musel snášet podezřívavé pohledy a ústrky, a já mu nesměl nic říci ani vysvětlit. Snažil jsem se alespoň pomáhat, jak se dalo.

•••

Když jsem své vyprávění dokončil, Ydalir nehnutě seděla a mlčela. Pak se na mě váhavě otočila a zeptala se: „Co artaher Lainadan? Na konci jsi ho vynechal. Jak to všechno přijal?“

„Miloval a miluje ji pořád,“ odpověděl jsem. „Pochopil její rozhodnutí a odpustil jí, to ano. Elfové ale nedokážou zapomenout – nikdy. Neumíš si představit, co to pro něj znamená, když se k němu jeho syn vrátil a přijal ho. Zvlášť teď, když je Gunnlang po smrti: jako by v Sigbjörnovi žila dál.“

Ydalir smutně pokývala hlavou. Vytušil jsem otázku, kterou se neodvážila vyřknout: A co já? Co bude se mnou?

„Nemusíš se ničeho bát. Artaher Lainadan je laskavý, a rád by ti poskytl pomoc, i kdyby ho s tebou nepojilo vůbec žádné pouto. Elfové a tvůj bratr se o tebe budou s láskou starat, než dospěješ a rozhodneš se jít svou vlastní cestou.“

Zachumlala se hlouběji do přikrývky a schoulila se ke mně. Ještě pořád jsi mladičká dívka, na kterou toho bylo poslední dobou trochu moc, pomyslel jsem si. Ale dřímá v tobě síla velkého rodu.

Pokračování: část XI – Kapitán