VIII – Pivo a medovina

Jak je dobře známo, všechno důležité začíná u piva, vína a medoviny. Vědí to rybáři v gladsheimském přístavu i elfové ve skalách…

„Co proti tobě ty zasraný cizáci vlastně měli?“ vyzvídal od Hagala postarší, prošedivělý a jizvami poznamenaný vůdce pouliční bandy. Nebýt jeho, nejspíš by teď řval v mučírně nebo hnil v nějaké zapadlé a vlhké kobce Skallagrímssonova paláce. Seděli spolu na rozviklané lavici u stolu posetého sprostými čmáranicemi ve špinavé přístavní špeluňce, kde to smrdělo rybinou; zato pivo měli vynikající, husté, silné a hořké. Z jarlova dvora byl sice Hagal zvyklý na mnohem přívětivější prostředí, ale ani ve snu by ho nenapadlo si stěžovat. Navíc se mu zalíbila myšlenka, že by mohl tuhle zuřivou a nejspíš všeho schopnou tlupu dobře využít pro své plány. Jenom si zatím nebyl jistý, nakolik se jim dá důvěřovat.

Nakonec váhavě odpověděl: „V hlavním městě přepadli mého pána, významného šlechtice. Ovšemže jsem ho bránil, ale byli v přesile, neměli jsme šanci. Když zjistili, že jsem jako jediný z družiny přežil, rozhodli se mě odvést ke Skallagrímssonovi. Třeba si mysleli, že by ze mě mohl vytáhnout něco užitečného,“ pokrčil rameny.

„Podle toho, jak tě za vodměnu zřídili, jsi jim dal dost práce, řek’ bych,“ uchechtl se jeho společník. „Nic mně po tom teda není, ale co chceš teďka dělat?“ dodal. Nebyl to žádný hlupák. Podle Hagalovy vybrané mluvy a toho, že Harnenským stálo za to vléct jej s sebou až do Gladsheimu, správně odhadl, že onen „významný šlechtic“ byl nejspíš někdo od dvora. Vysvobozený zajatec ho začal zajímat.

Hagal si odkašlal, zhluboka se nadechl, podíval se mu přímo do očí a potichu, aby to nikdo jiný neslyšel, ucedil: „Je ti určitě jasné, že to nehodlám vyprávět na potkání. S tebou si o tom promluvím rád – jen ne tady a teď.“ Doufal, že svojí odpovědi, za daných okolností poněkud troufalé, nebude muset brzy litovat.

Vůdce však jeho upřený pohled opětoval a naprosto vážně odvětil: „Z mejch lidí nikdo nedostane ani slovo, to si buď jistej, ale rozumím. Až dopijem, půjdeš se mnou. Beztak nemáš kam se vrtnout a v přístavu by ti šlo o krk, obzvlášť jestli tě viděli v mý společnosti. Asi bys to do mě neřek’, ale nenocuju po hospodách – mám ženu a bydlím kousek vodsud. Proberem to doma.“ Na to si bez dalších řečí připili.

•••

Celé to slézaní skalnatého útesu mi připadalo neskutečné. Čím dál tím hlasitěji burácející vítr, řvoucí vlny a obloha černější než uhel, přízračné světlo měsíce a hvězdy, které jako by tady zářily jasněji než kdekoli jinde na světě. Z elfů jsem měla trochu strach, asi jako každý, kdo netuší, co ho čeká, ale přivítání nebylo ani trochu chladné nebo odměřené a jeho srdečnost mě i Sigbjörna zbavila posledních obav a rozpaků. Elf, který nás u vchodu do jeskyní očekával, byl artaherův pobočník a Sariho a Andafinův dobrý přítel Raina; vzápětí nás odtamtud jednoduchou, nevyzdobenou chodbou odvedl do nízkého a nevelkého klenutého sálu. Tam na lavicích kolem dlouhých dřevěných stolů seděl tucet dalších elfských námořníků a místností se rozléhal jejich hlasitý zpěv, zvuk nástrojů a hlučný smích. V krbu hořel velký oheň a na stolech stály řady plápolajících svic a luceren.

„Taková obyčejná přístavní hospoda, já to tady mám nejradši, je tu hezky útulno – a teplo. Dalo mi ale práci Rainu přemluvit, aby vás sem vzal,“ poznamenal Sari a mrkl při tom na našeho průvodce. Jeden z elfů sedících poblíž jeho slova zaslechl, otočil se k nám a zazubil se: „To ti tak bude někdo věřit, vždyť už tě za ty roky dobře známe – strávíš tady vždycky půl návštěvy! Beztak sem jezdíš jenom kvůli medovině,“ popíchl Sariho a jeho spolustolovníci horlivě přikyvovali.

V takové společnosti jsem se cítila dobře, něco podobného jsem na dvoře nikdy nezažila. Žádná obřadnost a kamenné tváře: všichni byli tak bezprostřední a vstřícní. Poprvé jsem zatoužila pobýt v tajemném skalním přístavu déle.

Posadili jsme se ke krbu a vynikající horká medovina nás konečně zahřála. Přesto jsme i v té vytopené síni byli rádi za svoje vlněné pláště, zatímco elfům v jejich slabounkých plátěných halenách zima očividně vůbec nebyla. Všichni se sobě navzájem zvláštně podobali: nedokázala jsem určit jejich věk, byli stejně jako Raina ošlehaní mořských větrem, opálení, vysocí a šlachovití; jemné, dlouhé vlasy měli vybělené od slunce, pořád se smáli a oči orámované vějířky vrásek jim zářily. Ačkoli jsem jazyku jejich písní ani trochu nerozuměla a nástroje, na něž hráli, bych nedokázala pojmenovat, cítila jsem se mezi nimi bezstarostně a v bezpečí.

Zanedlouho mě začala přemáhat únava. Jakmile si Raina všiml mého potlačovaného zívání, vstal a vybídl nás k odchodu. „Vaši koně už si můžou odpočívat do sytosti, ale na nás ještě pořád čeká artaher! Tak pojďte, ať mu tam neusnete,“ zavelel a spiklenecky na mě mrkl.

Dlouhé, úzké chodby směřovaly hluboko do útrob pobřežních skal. Byly hladce a pečlivě vytesané, stěny zdobily reliéfy a malby rostlin a mořských tvorů a křehké kovové lampy vydávaly chladné modrozelené světlo. Pak se chodba začala rozšiřovat a zanedlouho jsme po krátkém schodišti sestoupili do velkolepého sálu. Celá místnost ztichla. Převysoko nad našimi hlavami zářily lucerny, rozvěšené do podoby souhvězdí, takže strop připomínal noční oblohu; nad artaherovým trůnem s vysokým stříbrným opěradlem se třpytila mozaika měsíce v první čtvrti. V úžasu a ohromení jsme pomalu kráčeli k artaherovi – vpředu Sari s Andafinem, pak můj bratr a nakonec já.

Před trůnem jsme se poklonili. Lainadan Luimë si nás svýma velkýma, pozornýma očima chvíli opatrně prohlížel. Když konečně pomalu vstal, nejdřív přivítal jako staré známé Sariho a Andafina, s teprve potom váhavě přistoupil k Sigbjörnovi a mně. Zarazilo mě, když se na jeho tváři zaleskly slzy. Zadívala jsem se proto pozorněji a náhle mi to konečně došlo.

Artaher Lainadan a můj bratr Sigbjörn stáli proti sobě tváří v tvář a byli si až neuvěřitelně podobní: stejně úzký, jemně řezaný obličej plný drobných vrásek, stejně štíhlá a vysoká postava a dlouhé, hubené prsty, ale hlavně ty velké, hluboké, tmavě šedé oči. Nemohlo být pochyb o tom, že na sebe hledí otec se synem.

Pokračování: část IX – Otcové a synové