VII – Jeskyně pod útesy

Od moře vane vítr a vlny se tříští o rozeklaná skaliska, kraj však není tak opuštěný, jak se na první pohled zdá. Zato v lesích, kudy ještě nedávno chodívali jenom hraničáři a divoká zvěř, začíná být nepříjemně rušno.

Černočerná tma dýchající vůní hlíny, tlejícího listí a kvetoucích bylin – to se mi vybaví, když pomyslím na onen cíp Lesa, kolem kterého jsme projížděli. Nebyl to strach, co jsem pociťoval, spíš posvátná úcta, jako když jsem kdysi poprvé vkročil do chrámu v Bjarkö; už jen to, jak jsme se ke stromům troufale přiblížili, mi připadalo nepatřičné. Výběžek naštěstí nebyl rozsáhlý a objeli jsme jej poměrně rychle.

Tím jsme zároveň překonali poslední překážku mezi sebou a mořem a to nám téměř okamžitě a velice důrazně dalo pocítit svoji blízkost. Směrem k jeho hladině pobřeží nejprve zvolna, pak čím dál tím prudčeji spadalo v hrubých, větrem ošlehaných skaliscích, v jejichž úžlabinách se držely jen ty nejhouževnatější rostlinky: zažloutlé, šustící trávy, mech, lišejník a dole už jen vyplavené řasy a chaluhy. Vlny se rozbíjely o kameny a bílá pěna se třpytila v měsíčním světle; drobné oblázky na kamenité pláži se leskly a vypadaly ne jako obyčejná žula, ale jako ty nejvzácnější drahokamy.

Ještě nikdy jsem si tak jasně neuvědomil, jak je moře překrásné a obdivuhodné. V tu chvíli jsem naopak nechápal, jak může někomu nahánět hrůzu – a přece takových nebylo málo, vždyť v těch nespoutaných vodách skončily životy stovek námořníků. Všichni jsme mlčky stáli na hraně útesu a čekali na nějaký zlomový okamžik, který by naše pohledy odtrhl od nekonečných vod.

Znamení přišlo zanedlouho. Úplně dole, mezi zdánlivě zcela nedostupnými skalisky, zamrkalo malé bílé světélko, jako by se z hlubin jeskyně osvobodila hvězda.

„Sesedněte z koní,“ poradil nám Sari. „Teď budeme všichni muset být co nejopatrnější.“ Sestup byl skutečně náročný, nikoli však nemožný, jak jsem se obával. Když jsme téměř dosáhli mořské hladiny, ukázal Sari na velkou čnící skálu, kterou obíhala úzká římsa. Koně po ní jen tak tak prošli, ale kupodivu byli zcela klidní; přejít nám pomáhal také prudký vítr, tisknoucí nás k chladnému, vlhkému kameni.

Za výčnělkem se před námi otevřel tmavý, zvenčí neopracovaný vstup do jeskyně. Uvnitř stál velice vysoký, šlachovitý a opálený muž s vlasy úplně vybělenými od slunce. Připomněl mi hällristingarské rybáře, vracející se po létě stráveném na moři domů. Na sobě však měl pouze jednoduchou, volnou šedou halenu z tenkého plátna s dlouhými rukávy a o něco tmavší široké kalhoty, dosahující skoro až na zem; byl bos a před studeným větrem ho nechránil ani žádný plášť. V ruce držel malou stříbrnou lampu – tu, jejíž světlo nás volalo z útesu.

Sari a Andafin vykročili dopředu, mlčky se mu poklonili a elf jejich úklonu s vážnou tváří opětoval.

Vzápětí se mu však na tváři objevil srdečný úsměv. „Alatúlië, přátelé, vítejte,“ pozdravil nás jasným, zpěvným hlasem. „Artaher už je celý netrpělivý, ale zdá se mi, že po cestě nejdřív oceníte pohár něčeho teplého a povzbudivého,“ dodal se smíchem, když si všiml, jak se v průvanu začínáme třást zimou – a to jsme byli zachumlaní do plášťů a kožešin.

„O tom vůbec nepochybuj – dobře víš, že vaši medovinu ze zásady neodmítám, ani když se sedí pěkně v teple,“ přitakal Andafin.

Milé uvítání a vyhlídka na odpočinek okamžitě smazaly veškerou únavu z předcházejících dnů. Zmocnil se mě zvláštní pocit; připadal jsem si, jako bych se právě vrátil domů.

•••

V táboře bylo ticho. Nikdo nezpíval ani se u ohně nechvástal historkami z hlídek; ti, kdo zrovna neplnili úkoly mimo tábor, většinou posedávali kolem stanů a odpočívali. Aldaris si o hliněný pohár horké medoviny hřál ruce, prochladlé podvečerním větrem, a vychutnával si její plnou, silnou bylinnou vůni. Představoval si Ydalir, jak si u artaherova stolu možná zrovna připíjí tím stejným nápojem, veselí se a poslouchá šumění vln a elfí písně. Při tom pomyšlení se podvědomě usmíval.

Aldafir, který se v tu chvíli neslyšně vynořil ze tmy, jeho úsměv postřehl a potěšilo ho, že bratra snad konečně opouští zasmušilost. „Můžu si přisednout?“ zeptal se. „Nebudu tě rušit?“

„Jen se posaď,“ odpověděl bezbarvě Aldaris. „Sedím a zírám do lesa, nic víc.“ Neodvracel při tom zrak od štíhlých kmenů a medovinu bratrovi nenabídl.

Velitel hraničářů unaveně zívl. „Jde na mě spaní, ale co nadělám, dneska se musím udržet vzhůru. Aspoň než se vrátí večerní hlídky.“

„Proč? Děje se snad něco?“ podivil se Aldaris a usrkl medoviny.

„Pořádně vlastně nic. Jen mám obavy, že zanedlouho nás začne pálit půda pod nohama: jedna skupina se totiž vypravila jihovýchodním směrem, celkem daleko, a v místech, kam dřív nikdo jiný než hraničáři nechodíval, narazili na úplně čerstvé ohniště. Muselo u něj prý být víc lidí, nejspíš pět, dokonce měli i koně. A vůbec se nesnažili zahladit stopy, takže se nikoho neobávali – nebo to tam neznali a mysleli si, že nemůžou na nikoho narazit. Nějak se mi to prostě celé nezdá. Poslal jsem raději další lidi, aby to prozkoumali blíž.“ Aldafir se zakabonil: Aldaris jako by mu vůbec nevěnoval pozornost „Náramná zábava, být velitel. Ani vlastní bratr už se se mnou nebaví, leda ze zdvořilosti,“ utrousil.

Aldaris se na něj omluvně zadíval. „Pošli mě taky na nějakou výpravu,“ požádal bratra po chvíli. „Musím se nějak zaměstnat, jinak se zblázním.“

„To nebude dlouho trvat,“ odvětil Aldafir. „Ale teď pro tebe mám na práci něco lepšího. Kvůli tomu jsem za tebou vlastně přišel. Na psaní jsem nikdy moc nebyl a beztak na něj nemám čas.“ S těmi slovy bratrovi podal velké, tmavé kožené desky plné svázaných listů pergamenu a jemné kovové pero s vyrytým symbolem harfy rodu Völungarů.

Pokračování: část VIII – Pivo a medovina