VI – Gladsheim

Ydalir a její bratr Sigbjörn s přáteli putují opuštěným krajem k Lesu a vojáci v černé zbroji mezitím vlečou zajatého Hagala do přístavního města.  Vřelé uvítání je ale nečeká.

Ydalir jela přede mnou. Seděla zpříma a zvědavě se rozhlížela po okolí. Ač ještě dívenka, je to hrdá jarlova dcera, krásná po své matce, uvědomil jsem si; vlasy jí žhnuly jako oheň, ozdobené bílými kvítky, šperk na krku se třpytil.

Teplo poledního slunce nás přimělo svléknout kápě i pláště. Potěšeně jsme mu nastavovali tváře a s chutí vytěsnili to, co všechno se v posledních dnech událo. Hlavou se mi honila sestřina slova o tom, že bych se neměl chovat jako její otec. Má pravdu. Vím až příliš dobře, jaké to je, když se vám někdo snaží řídit život. Představa, že by se jí – jí, jediné, poslední – mohlo stát, mě však děsila, a to nejen jako bratra. Dobře jsem věděl, že právoplatná dědička trůnu, která by dokázala sjednotit lid, vyhnat nájezdníky a zbavit se zrádců, je naší jedinou nadějí, jakkoli zatím slabou a nejistou.

Čím usilovněji jsem o tom přemítal, tím neodbytněji se mi nabízelo řešení: výchovu a ochranu Ydalir by si mohli vzít na starost mořští elfové, pokud by souhlasili. A já bych jí mohl předat aspoň část znalostí a umu, které jsem získal u Zasvěcených. Jistěže to pravidla řádu to přísně zakazovala, ale co na tom. Toužil jsem hlavně, aby byla Ydalir v bezpečí a dokázala se o sebe postarat – a až jednou přijde její čas, mohla se stát opravdovou, moudrou a silnou hällristingarskou jarlinn.

Dokud mi to přání nevyplníš, neopustím tě, sestřičko, zapřísahal jsem se v duchu. Už nechci nikam utíkat. Teď už ne.

•••

Pozoroval jsem je, jak projíždějí kolem. Schoval jsem se mezi stromy, a tak o mně neměli tušení – přinejmenším ona a Sigbjörn určitě. A ačkoli si mě skoro určitě všimli ostatní hraničáři, nedali nic najevo. Les byl klidný, v korunách šuměl vítr a ptáci šveholili, sem tam zapraskala větvička pod kopyty koní, čas jako by se zastavil a já tam jen tak nehybně ležel, vyčkával, díval se a pro sevřené hrdlo téměř nedokázal dýchat. Původně jsem tam vůbec jít nechtěl, touha věnovat jí poslední pohled mě však přemohla. Jarlinn. Květinami ode mě si ozdobila vlasy.

„Sbohem, ástin mnía,“ zašeptal jsem, když zmizeli za zákrutem cesty.

•••

Čtyři vysocí, mohutní vojáci v černé a těžké plátové zbroji postupně odložili přilbice s havraními pery. Zatímco seděli kolem ohně a opékali si maso, plameny jim slabě osvětlovaly bledé, ostře řezané obličeje. „Rád bych se konečně dozvěděl, co je ten zatracenej chlap vlastně zač,“ zabručel jeden z nich a hlavou pokynul k muži, který byl přivázaný ke stromu opodál. Držela jej hrubě utažená pouta, potrhaný oděv nesl stopy od krve a tvář měl plnou podlitin po bití, hlavu však držel z posledních sil vzpřímenou a upřeně zíral do tmy lesa, aby se vyhnul pohledu na své trýznitele.

„Žádnej obyčejnej vesničan to není, to vidíš. Jen se koukni na ty hadry a zbraně! Jenže co naplat, když jsme z něj nevypáčili ani slovo,“ ušklíbl se druhý voják a vztekle si odplivl.

„Však zejtra všechno vyklopí, velitel to zařídí,“ uchechtl se první. „Jak že se jmenuje to město, kam máme ject?“

„Glad-… Počkej… Jo, Gladsheim. Nějakej přístav, tadyhle,“ ukázal zamaštěným prstem na mapě na severovýchodní pobřeží. „ Máme se hlásit přímo u toho Ingevira Kladiva nevímjakdál,“ dodal snaživě další z vojáků, o poznání mladší.

Přivázaný muž sebou trhl.

•••

Putovali jsme už druhý den. Les, kde tábořili hraničáři, jsme dávno nechali za sebou; většina průvodců v čele se Snorrim se ráno obrátila na zpáteční cestu. Až do večera jsme já, moje sestra a Sari s Andafinem sami projížděli pustými, zvlněnými loukami. V dálce jsme sice ještě ráno občas zdálky zahlédli kouř z vesnických komínů, ale zásoby všeho druhu jsme měli víc než hojné a nijak nás nelákalo opouštět úlevné ticho a klid volné přírody. Čím níž klesalo slunce, tím častěji louky na naší pouti ustupovaly holým, kamenitým pláním, pouze místy porostlým hrubou žlutou trávou. Náhle mě na obzoru po levé straně zaujal tmavý pruh hustě rostoucích stromů.

„V  těchhle končinách jsem nikdy nebyl. Co je tamto za les?“ obrátil jsem se na Sariho.

„Tudy nejezdívá skoro nikdo, lidé tenhle kraj opustili,“ odpověděl. „Nevedou tu žádné obchodní ani jiné stezky a poslední obydlené oblasti jsou daleko. Místní se lesu vyhýbají, mají z něj strach. Nijak se mu neříká, pro ně je to prostě Les. Jakmile ten výběžek, který vidíš, objedeme zprava, budeme už téměř na místě. Ne že bych se zrovna já stromů bál, ale cestovat tamtudy za tmy by nás zbytečně zdrželo, Les je příliš hustý a těžko prostupný, i když by se to vzdušnou čarou zdálo kratší. Takhle nám na cestu pěkně posvítí měsíc a hvězdy. Na vřelé uvítání se můžeš těšit kolem půlnoci,“ uzavřel s úsměvem.

Díky napjatému očekávání jsem únavu z putování téměř nevnímal. Když se úplně setmělo, zvedl se vítr a přinesl s sebou výraznou, slanou vůni moře. Sundal jsem si kápi a nechal jsem ho, aby mi hladil tváře.

•••

Příjezd do rušného přístavního města probral Hagala z netečnosti a otupělosti. Aby svým věznitelům nezavdal příčinu k další ráně, celou cestu mlčel a zarytě zíral do země, teď mu však mysl i smysly začaly pracovat na plné obrátky. Gladsheim nikdy předtím nenavštívil, a tak se snažil pochytit cokoli, co by mu mohlo být později k užitku: kudy vede hlavní cesta od vstupní brány na náměstí a nahoru ke Skallagrímssonovu paláci; vyvolávání obchodníků z nedalekého tržiště; slanost a pach ulovených ryb, které mu ukázaly, jakým směrem hledat rybáře a především jejich lodě. Nejvíc ho ale potěšilo, když zjistil, že sami černí vojáci se ve městě ani trochu nevyznají. Několikrát se dokonce museli vyptávat na směr místních, kteří se netvářili kdovíjak ochotně. Jakýsi stařík dokonce přesvědčivě předstíral hluchoněmého a Hagal musel přemáhat smích, když o malou chvíli později zdálky zahlédl, jak někomu dalšímu cosi vykládá a zuřivě při tom gestikuluje. Jiný, na první pohled zámožný měšťan jim sice přeochotně ukázal cestu, ta je ale vzápětí zavedla do spleti křivolakých, úzkých a smrdutých uliček, odkud se dlouho vymotávali. To už se šeřilo – do města dorazili pozdě odpoledne – a ruch začínal ustávat. Hagal pomalu sbíral odvahu: jestli se o něco nepokusí hned, je konec. V paláci budou všechny naděje ztracené.

Bohové mu přáli. Aniž by tomu černí vojáci věnovali zvláštní pozornost, ulice se úplně vylidnila. V nepříjemném tichu se z okolních domů začaly vynořovat špinavé postavy v otrhaných šatech, s maskami a šátky na obličejích a nejrůznějšími prapodivnými, podomácku vyrobenými zbraněmi v rukou. Dohromady jich mohlo být kolem dvaceti. Vojáky i s vězněm nejprve donutili zpomalit a postupně je ze všech stran obkličovaly. Cestující nakonec museli zastavit; otrhanci si je zlověstně měřili. Jeden z černých vojáků konečně sáhl po luku. Než stačil na tětivu vložit šíp, přímo do hrdla se mu zasekla mistrně vržená, smrtelně ostrá malá dýka.

„Pusťte toho člověka, vy fordæmdur trollsynir, než skončíte stejně,“ zavrčel jeden z útočníků se spoustou nožů za pasem, který stál ke skupince nejblíž.

Když druhý den ráno vyšlo slunce, visely na narychlo stlučeném břevně přímo na náměstí hlavou dolů čtyři černě oblečené, zohavené mrtvoly.

Pokračování: VII – Jeskyně pod útesy