V – Na cestu

Cesty mohou věrné přátele odvést daleko od sebe, ale na jejich kroky budou svítit pořád tytéž hvězdy.

Jak jsme si v novém útočišti zvykli, procházeli jsme se s Ydalir mezi vznešenými, vysokánskými smrky a povídali si.

„Co se ti honí hlavou, bratře?“ zeptala se mě Ydalir, když jsem se na chvíli odmlčel.

„Ale… nic zvláštního,“ mávl jsem rukou. Pořád jsem totiž jen nerad vyjadřoval své myšlenky nahlas – život v klášteře, jemuž jsem za dlouhá léta přivykl, byl mnohem tišší a uzavřenější než ten venku. Jenže ona se na mě zase zadívala tím svým pátravým pohledem a já ho nevydržel. „No… vlastně nedokážu přestat myslet na elfy… na to, jak Sarimu s Andafinem zářily oči, když se od nich vrátili. A na ty krásné, smutné písně, které nám Andafin včera zpíval.“ Stříbrný lístek na sestřině krku se zablýskl v paprsku slunce. „Ano, v tom ti úplně rozumím,“ přikývla. „Tolik toho vyprávěli! Znělo to až neuvěřitelně.“ Na to jsem jen povzdechl.

Mezi stromy se však najednou objevil Sari a zamířil přímo za námi. „Potřeboval jsem si s vámi promluvit o samotě; včera před ostatními jsem musel držet jazyk za zuby. V přístavu jsem hovořil přímo s artaherem, pánem mořských elfů. Říkají mu Lainadan Luimë.“ Odkašlal si. „Požádal mě, abych vás za ním přivedl – chtěl by poznat dědičku hällristingarského trůnu a jejího bratra.“

„Odkdy se elfové zajímají o lidské panovníky?“ zapochyboval jsem nahlas. V duchu jsem však zajásal: setkat se s elfy, dokonce přímo s artaherem! Něco takového bych si nepředstavoval ani ve snu.

Sari se rozesmál. „O panovníky? Vůbec ne! Popravdě řečeno, ti se o ně nezajímají vůbec. I kdybyste byli žebráci, znamenalo by to pro Lainadana totéž, jeho důvod je totiž jiný: kdysi se… dobře znal s vaší matkou.“

•••

„Hagal není k nalezení, Aldafire,“ přiběhl za bratrem Aldaris. „Prostě se během noci vypařil.“ Velitel se zachmuřil, ale mlčel. Po chvíli pokrčil rameny: „Snad to tak bohové chtějí. Nejsem ničí věznitel, tím míň někoho, komu jsem zachránil život. Třeba se ještě někdy setkáme.“

„Ty ho nechceš jít hledat? Vždyť byl sotva pár dní na nohou! A vůbec, kdo ví, na koho může venku narazit!“ namítl rozčileně Aldaris. Aldafir ale klidným hlasem odpověděl: „O jeho zdraví starost nemám, v Sariho schopnosti mám naprostou důvěru. A jak jsem říkal, nehodlám tu nikoho držet násilím – jakkoli mě mrzí, že se nerozloučil nebo nám aspoň nenechal vzkaz.“

„Třeba se bál, abychom mu odchod nerozmlouvali… Asi máš pravdu, bratře,“ připustil nakonec Aldaris neochotně. Už se úplně rozednilo a zanedlouho se na mýtině začali scházet první hraničáři, vracející se z noční hlídky. Jejich náčelník Snorri zamířil rovnou za Aldafirem a s úklonou oznámil:

„Pane, jak jste nejspíš zjistili, Hagal nás opustil. Krátce po půlnoci pronikl vnějším kruhem hlídek, mířil víceméně na východ. Prošel přímo kolem mě; netušil, že tam jsem. Podle tvých pokynů jsem ho nechal být. Dál už o něm nikdo nic neví.“

Aldafir přikývl. „Děkuji ti za zprávu. Prozatím je tedy celá tahle záležitost vyřešena. Hagal nám pověděl všechno, co si pamatoval, Sari ho uzdravil a jeho další osud není v našich rukou. Teď si jděte odpočinout, Snorri. Zítra půjdeš ty a část tvojí skupiny vyprovodit Sariho, Andafina a Sigbjörna s Ydalir na cestu.“

•••

Hned po příchodu na mýtinu jsem si všimla Aldarise, jak sedí sám u malého ohně, stranou od ostatních. Nevěděl o mně, a tak jsem ho chvíli potají pozorovala: díval se skrz plameny někam do prázdna a čas od času do nich nepřítomně přihodil kus dřeva. Rozhodla jsem se jít za ním. Kývl na pozdrav a pokusil se o úsměv, v koutcích očí se mu však leskly slzy; vzápětí svůj pohled zase odvrátil a zůstal mlčet.

„Mrzí tě, že ti Aldafir nedovolil jet s námi? Vždyť nejspíš budeme za pár dní zpátky,“ snažila jsem se ho povzbudit. Pořád nic neříkal, a tak jsem pokračovala: „Nebo ho mám zkusit přemluvit? Byla bych ráda, kdybys jel.“ Zvedl hlavu a konečně se mu podařilo aspoň trochu se pousmát. „Třeba tě doprovodím někdy příště, Ydalir. Přemlouvat Aldafira nemá smysl. Navíc to zrovna na něm asi nezáleží,“ zamračil se a odkopl kamínek ležící poblíž daleko do tmy.

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem.

„Tvůj bratr tě střeží stejně žárlivě jako trpaslíci svoje poklady, a asi to tak ještě dlouho zůstane,“ odpověděl smutně. „Nejspíš ti hodlá vynahradit všechna ta ztracená léta a dávat na tebe o to větší pozor.“

„Nestojím o to, aby někdo rozhodoval za mě! Sigbjörn je můj starší bratr, ne otec. Sám by si mohl pamatovat, jaké to je,“ rozzlobila jsem se.

„Myslí to dobře,“ namítl Aldaris, „a tohle rozhodně nejsou klidné časy… i když nebýt toho všeho, možná bychom se nikdy nepotkali. Je mi líto, že nepojedeme společně a nějakou dobu se neuvidíme, ale na bratra se nezlob. Já tě budu čekat, i kdyby to mělo trvat léta, než se vrátíš.“ Zatvářil se povzbudivě. Zato já se cítila mizerně.

„Vždyť jedeme pryč jen na pár dní,“ trvala jsem zoufale na svém a chtělo se mi brečet. Přemáhala jsem se ze všech sil, aby to na mně nebylo vidět.

„To není tak jisté,“ opáčil Aldaris vážně, políbil mě na tvář a odešel.

•••

Vstávali jsme časně. Sluneční paprsky ještě ani nestačily rozpustit mlhu, ptákům však lezavý ranní chlad nevadil. Snorri postupně přivedl koně. Hraničáři nás vybavili vším potřebným, Sigbjörn se přesto nakonec rozhodl nechat si svůj starý mnišský hábit s kápí a teplý zelený plášť si přehodil navrch. I já jsem dala přednost vlastnímu oblečení, byla jsem ale vděčná za pohodlné, vysoké holínky, kápi s kožešinou a měkké kožené rukavice, dlouhé až po lokty. Sari, Andafin, Snorri a pět dalších hraničářů, kteří nás měli doprovodit kus cesty za vnější kruh hlídek, si oblékli obvyklý stejnokroj – kromě nezbytného pláště s kápí, holínek (už notně ochozených) a rukavic s nátepníky to byla jednoduchá zelená svrchní halena ke kolenům s nastřiženými širokými rukávy, přepásaná širokým koženým opaskem bohatě zdobeným raženými vzory, a úzké kožené kalhoty. Vybavili jsme se dlouhými luky, dýkami a tesáky, jiné zbraně jsme však neměli, nepočítám-li Sigbjörnovu hůl. „Může být mnohem nebezpečnější než tvůj luk,“ odpověděl mi tajnůstkářsky, když jsem se ho zeptala, na co je mu vlastně dobrá. „Ale o tom si povíme až někdy jindy. Dones si věci a vyrazíme.“

Celé ráno jsem se pokoušel najít Aldarise, dokud mi jeden z hraničářů neprozradil, že před rozbřeskem vyrazil na hlídku. Když jsem se ale shýbla pro svůj cestovní vak, našla jsem u něj kytici drobných bílých kvítků a vespod lístek:

„Cesty mohou věrné přátele odvést daleko od sebe, ale na jejich kroky budou svítit pořád tytéž hvězdy. Kéž září i v hodinu, kdy se opět setkáme!“

Po přečtení jsem vzkaz políbila, složila a pečlivě ukryla do taštičky na opasku, zastrčila si květy do spletených vlasů, posbírala zavazadla a vrátila se ke koním.

„Vyrážíme,“ zavelel Sari.

Pokračování: VI – Gladsheim