LIII – Pochyby a podezření

Po krvavém úsvitu nadchází den plný pochybností a nejistoty, podezřívavých pohledů, šeptaných poznámek a nespokojeného reptání. Kromě toho všeho se jarlinn musí potýkat i se strachem o život svého bratra, který se pořád neprobouzí z bezvědomí…

Na odchodu ze Sigbjörnova stanu, kde se spícím bratrem zůstala jenom Ydalir, si Sari s Andafinem všimli shrbené postavičky, která se choulila pod nedalekým stromem. Byl to Fjólar, osamělý a zkroušený. Zpovzdálí ho ostražitě sledoval jeden z hraničářů.

Zamířili k němu. Na sobě měl pořád ještě halenu se stopami od krve a nervózně si mnul ruce. Nikdo v táboře mu historku o tom, jak zaslechl podezřelý šramot a vzápětí objevil pobodaného Sigbjörna, nevěřil – nejen kvůli obvinění, které zaznělo na althingu, ale i proto, že uzavřený a málomluvný Fjólar nebyl mezi Věrnými zrovna oblíbeným společníkem. Aldafir však tušil, že se za celou záležitostí skrývá něco jiného, a hodlal tomu přijít na kloub. Nejvíc ho zajímalo, co Fjólar pohledával brzy nad ránem u cizího stanu daleko od místa, kde stál ten jeho.

Jakmile k němu se Sarim došli, mlčky kývl na pozdrav. „Výslech?“ prohodil hořce, velitel hraničářů ale zavrtěl hlavou.

„Neříkejme tomu tak. Nemohl bys nám k tomu povědět ještě něco? Prý jsi zaslechl podezřelé zvuky. Copak jsi nikoho neviděl? Útočník přece musel někudy zmizet.“

Fjólar si povzdechl. „Jenže přesně tak to bylo. Nezahlédl jsem ani stín; ano, slyšel jsem potyčku, doběhl ke stanu, rozhrnul plachtu – a nic. Ani závěs se nepohnul, najednou nastalo úplné ticho, ve kterém se nahlas ozývalo jen Sigbjörnovo chroptění. Jako by ale to prázdno nebylo tak docela prázdné, vnímal jsem čísi přítomnost, přestože jsem nikoho neviděl.“ Trpce se pousmál. „Mají mě za blázna. Nebo lháře. Anebo obojí.“

„Nejsi ani jedno,“ prohlásil Sari po krátkém zamyšlení. „S kým mám tu čest, to jsem ještě nezjistil.“ Fjólar sebou při těch slovech trhl. Vyměnil si se Sarim dlouhý pohled, kterému Aldafir nerozuměl.

„Je nedůstojné, abys byl terčem urážek,“ rozhodl velitel hraničářů nakonec. „Než se všechno vyšetří, i ve tvém vlastním zájmu tě musím nechat pod dohledem. Přijmi však prosím pozvání do mého stanu, někoho za tebou co nevidět pošlu.“ S těmi slovy vstal a podal Fjólarovi ruku, Šlechtic ji vděčně přijal.

Jakmile se Sarim znovu osaměli, obrátil se Aldafir na svého přítele. „Cos chtěl naznačit? Věříš mu?“

Léčitel rozvážně přikývl. „Jak jsem říkal, lhář ani blázen rozhodně není. Už jen to, že vycítil přítomnost Moci a že se ho vrah zalekl, místo aby se na něj vrhl taky…“ Jako by spíš uvažoval nahlas. Aldafir jen s obtížemi chápal, kam míří.

„Moc?“ zeptal se pochybovačně.

„Nadpřirozeno. Magie. Kouzla. Nezáleží na tom, jak tomu chceš říkat,“ usmál se Sari, jako by se nejednalo o nic zvláštního. „Využil ji útočník a vyzařuje i z Fjólara. Netuším, jak ji v sobě dokázal probudit a nakolik ji ovládá, ale je to tak. Cítil jsem to.“

Jejich rozhovor přerušil Thorgar, který velitele oslovil v čele několika hraničářů a dokonce i hrstky vojáků.

„Vodpusťte, pane,“ začal nejistě a odkašlal si. „No, totiž… chlapi se zajímaj’, co teď jako bude. Měli jsme prej dneska zase vyrážet na cestu, že jo… ehm… Jenže jdou řeči, že se nikam nepůjde. Tak bysme chtěli vědět…“

Aldafir ho přerušil. „Rozumím,“ řekl. „Osobně se obávám, že tu budeme muset ještě jednu noc strávit, záleží však na rozhodnutí Paní Ydalir. Poradíme se. Ještě vydržte.“

Thorgar poslušně přikývl a obrátil se k odchodu. Ostatní ho – někteří s reptáním – následovali.

„Jestli se nestane zázrak, Sigbjörn nebude schopen cesty ještě několik dní,“ prohodil šeptem Sari, jen co se skupinka dostatečně vzdálila.

„Vždyť já vím,“ vzdychl Aldafir. „Nic jiného než doufat v zázrak nám koneckonců nezbývá.“ Náhle se zamračil. „Viděl jsi dnes vůbec mého bratra?“

•••

Skupinky se pomalu trousily pryč z prostranství uprostřed tábora a z mnoha stran se ozývalo nespokojené mrmlání, hlavně mezi vojáky. Jarlinn totiž právě vyhlásila, že kvůli Sigbjörnovi bude třeba další pochod nejméně o jeden den odložit.

„Ani mě zdržení netěší,“ odsekla Ydalir podrážděně šlechtici Nígranovi, který protestoval nejhlasitěji. „Na střet, který nás na konci cesty čeká, se připravuji o mnoho let déle než ty. Život vlastního bratra by ale byla trochu velká oběť, nemyslíš?“

Zanedlouho se Sarim a Aldafirem osaměli. Hraničáři i vojáci, ať už nabručení, nebo jen unavení a skleslí, se postupně rozešli. Slunce zapadlo za vrcholky hor a v úžlabinách pod strmými štíty se pomalu sbírala tma. Teprve tehdy si Aldafir všiml, že se Ydalir po tváři kutálejí slzy.

Vyměnili si se Sarim chápavý pohled. Velitel hraničářů přikývl a vytratil se a léčitel objal jarlinn kolem ramen.

„Nevzdávej se naděje, Paní. Tvoje snažení má smysl, se Sigbjörnem i bez něj. Možná ti připadá kruté, že to říkám tak otevřeně, ale pokud věříš, že celé ty roky bojuješ za správnou věc – a my ostatní tomu věříme celým srdcem, jinak bychom dávno prohráli –, nesmíš se vzdát, i kdybys na svůj úkol měla zůstat sama. Bohové ti dali sílu to břemeno unést.“

Dlouze se na něj zadívala. V jejím pohledu se dosud zračily obavy, úzkost a nejistota, tváří v tvář Sariho nezlomnému úsměvu se ale rychle rozplývaly.

•••

Ticho ve stanu jako by bylo ještě neproniknutelnější než ve spícím táboře venku. Po stěnách trhaně křepčily stíny vrhané olejovou lampou a kouřovým otvorem dovnitř pomrkávaly jasné hvězdy na čistém, umeteném nebi. Sigbjörnova tvář dostala v teplé záři drobného plamínku přece jen zdravější barvu a mezi obvazy mu konečně přestala prosakovat krev. Levou ruku měl položenou na pravidelně se zdvihajících a zase klesajících prsou; za tu druhou, velikou a zároveň tak křehkou, ho držela jeho sestra.

Navzdory únavě ji po rozhovoru se Sarim ovládl zvláštní klid. Připadala si odevzdaná do cizích rukou: mohla jen čekat, jak bohové o jejím a bratrově osudu rozhodnou, čekat a modlit se. Vtom si vybavila podobnou noc ze svého dětství, když onemocněla a dlouhé hodiny blouznila v horečkách. Sigbjörn už tou dobou pobýval v klášteře, takže se k ní celý dvůr upínal jako k dědičce jarlova trůnu. Leckteří si přesto určitě špitali, co se bude dít, pokud dívka chorobě podlehne. Pokoušeli by se jarl Øystein a jeho žena o dalšího potomka? Nebo by přišel na řadu některý z ambiciózních příbuzných? Nad tím tehdy malá Ydalir samozřejmě nepřemýšlela. Z někdy strašidelných, jindy bláznivě barevných snů se vynořovala jen matčina ztrápená tvář, pohublá a nevyspalá. Celou tu doba proseděla u dceřina lůžka a na uklidněnou jí stále dokola prozpěvovala ukolébavku, která se Ydalir navěky vryla do paměti.

Končí se dlouhý den
přivítej se s měsícem
ptáci šli dávno spát
a mlha chladná u řeky se sbírá

Závoj hvězd na tváři
nebe stříbrem zazáří
vánek tě pohladí
tak neplač už, vždyť láska neumírá

Vstane slunce, přejde mráz
jednou setkáme se zas
racek křídly zamává až vrátí se nám víra

Vstane slunce, přejde mráz
jednou setkáme se zas
racek křídly zamává až vrátí se ti víra

Ani si neuvědomila, že ji sama začala pobrukovat. Teprve nyní chápala skutečný obsah těch slov, hluboký stesk, který se v nich ukrýval. Pochopila, protože stejný stesk teď trápil i ji samotnou.

„Nikdy jsem tě neslyšel zpívat, sestřičko,“ ozvalo se náhle z šera. Ydalir sebou trhla a otočila se. Světlo lampičky se v tisíci odlescích třpytilo v Sigbjörnových elfských očích. Usmíval se.

„O hodně jsem přišel,“ dodal a stiskl jí ruku. Jestli tím měl na mysli jenom její zpěv, anebo i něco dalšího, to by si v tu chvíli netroufla hádat.