LII – Krvavé ráno

Tábořiště hraničářů v průsmyku Tvíburar se probouzí za krvavého úsvitu.

„Bohové! Pojďte sem někdo, honem!“ volal zděšeně Hagal.

„Sari! Kde je Sari?“ ozývalo se ze všech stran. „Sežeňte Gjallir!“ dodávali někteří.

Ve středu tábora zavládl chaos. Od okamžiku, kdy Fjólar objevil ve stanu Sigbjörna, zhrouceného na zemi v tratolišti krve, jako by všichni přišli o rozum. Pobíhali zmateně kolem, povykovali, sháněli se po léčiteli. A teď se je Hagal marně snažil překřičet a dovolat se pomoci pro Ydalir, která seděla před svým stanem, ve tváři celá popelavá, a třásla se jako osika.

Konečně si jich všimla bělovlasá elfka. „Postarej se o ni, prosím,“ oslovil ji bývalý jarlův strážný zoufale a vyrazil hledat velitele Aldafira. Koutkem oka stačil zahlédnout, jak elfka balí jarlinn do svého pláště a cosi jí šeptá, ale to už utíkal pryč.

„Pane! Pane Aldafire!“ křikl Hagal ještě za běhu, když velitele hraničářů konečně zahlédl. Zrovna se chystal vejít k Sigbjörnovi do stanu.

„Nevidíš, že mám…“ zamračil se nejdřív Aldafir, vzápětí se však zarazil, jakmile pochopil, že Hagal mezi lapáním po dechu chrlí něco o „jarlinn“, a všiml si, jakým směrem hraničář ukazuje. Zbledl. Naštěstí se mezitím podařilo sehnat Sariho, a tak se jen ujistil, že se jeho přítel dočkal pomoci, a vydal se spolu s Hagalem za Ydalir.

Když se k ní konečně dostali, seděla už zase uvnitř svého stanu a vypadala sice vyčerpaně, ale v pořádku. Ani nečekala na pozdrav.

„Co se tady u všech bohů děje? Proč všichni tak blázní?“ Elfka jí tedy o ničem neřekla.

Aldafir zhluboka vzdychl a uklonil se. „Má Paní, tvůj bratr…“

Úlekem se jí rozšířily zorničky. „Co je s ním?“ skočila Aldafirovi do řeči nedočkavě.

Hraničář sklopil oči k zemi. „Tvého bratra se někdo pokusil zabít.“

•••

Slunce pomalu stoupalo po obloze vzhůru a v táboře už zase vládl klid – ostražitý a napjatý, ale přece jenom klid. Počet členů hlídek v obou kruzích se zdvojnásobil a kolem každého velitelského stanu navíc obcházeli ozbrojenci. Skupinky hraničářů polohlasem diskutovaly a vrhaly podezřívavé pohledy na vojáky, kteří jim opláceli stejnou mincí.

Ydalir seděla na zemi u bratrova lůžka a držela ho za ruku. Sari mu vymyl, zašil a ovázal četné bodné rány a teď ustaraně sledoval, jak půlelf mělce a trhaně oddechuje. Ve stanu voněl odvar z bylin a koření.

„Jsem rád, že aspoň ty jsi v pořádku, Paní,“ poznamenal tiše Aldafir, aby neprobudil spícího. „Hagal měl strach, že se tě někdo pokusil otrávit.“

Přikývla. „Ano, bylo mi zle, ale už se cítím dobře. Nejspíš jsem jenom něco špatného snědla.“ Proti své vůli zalétla pohledem k Sarimu, který ji zkoumavě pozoroval svýma hlubokýma zelenýma očima.

„Bude žít?“ zeptala se ho.

Pokrčil rameny. „Udělal jsem, co se dalo. Jak ho znám, má tuhý kořínek. Snad ano.“

„Kam se vlastně poděla ta Zasvěcená? Gjallir?“ divil se Aldafir. „Prý ji ještě pořád nenašli?“

„To mi taky dělá starosti,“ souhlasil Sari. Právě v tu chvíli se před stanem ozvaly kroky.

„Odpusť, sestro, ale nesmím tě pustit dovnitř,“ zaslechl velitel hraničářů Hagalův hlas.

Vyšel ven a spatřil Gjallir v šatech zašpiněných od listí a skoro po pás mokrých, jako by prošla hlubokou travou nebo kapradím.

„Kdes byla?“ uhodil na ni Aldafir, nezvykle rozhněvaný. „Nemohli jsme tě nikde najít.“

„V lese modlit se,“ ohradila se dotčeně, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Nedaleko odsud je mohyla Prvních…“

„Má pravdu,“ potvrdil její slova Sari, který se vynořil ze Sigbjörnova stanu. „Takové místo tady skutečně je.“

Zasvěcená se nechápavě dívala z jednoho na druhého. „Může mi někdo vysvětlit, co se tady stalo?“

„Někdo nad ránem pobodal Sigbjörna,“ odpověděl Sari. „Ztratil spoustu krve, ale žije. Naštěstí ho Fjólar objevil včas.“

Neuniklo mu, že se při jeho slovech letmo dotkla pouzdra u pasu, kde nosívala zavěšenou obětní dýku, rychle však ruku stáhla.

„To je… To je strašné,“ zakoktala a zatvářila se při tom upřímně vyděšeně. „Bude potřebovat mou pomoc,“ dodala a už by se hrnula do stanu, kdyby jí Aldafir nezastoupil cestu.

„Nezlob se, potřebuje naprostý klid. Sari už se o něj postaral. Teď nezbývá než čekat.“

Léčitel přikývl. Gjallir při pohledu na něj zamhouřila oči. „Ovšemže,“ svolila ochotně. „Kdybyste mě přece jen potřebovali, budu u sebe.“

„Jen aby,“ ucedil Aldafir, jen co se vzdálila z doslechu.

Pokračování: část LIII – Pochyby a podezření