LI – V táboře

Blíží se konec. Aldaris není jediný, u koho se odhodlání mísí s pochybnostmi, nedočkavost s obavami, oddanost s žárlivostí.

Aldaris si na hlídce tiše prozpěvoval tesklivou píseň, kterou ho kdysi naučil mladší bratr. Seděl při tom u dávno vychladlého ohně a zdálo se mu, jako by kolem něj celý svět zamrzl, jako by vyčkával, co se stane. Všude kolem panovalo nepřirozené ticho. Tma se zhmotňovala v hustou mlhu, která se snášela do roklin a prohlubní jako tlustá přikrývka a tlumila oddechování okolních spáčů, šelest listí, zurčení pramene i kroky nočních zvířat. Ochladilo se a hraničář tak poznal, že se blíží ráno. I obloha už ztrácela svou sytou tmavě modrou barvu a na východě, zatím takřka neznatelně, začínala blednout.

Zhluboka se nadechl čerstvého, průzračného, ostře ledového horského vzduchu a zakroutil hlavou, aby si protáhl krk. Při pohledu vzhůru se zarazil – opravdu po nebi něco přeletělo? Jako by je pohladil šedý stín, který vzápětí zmizel, takže si hraničář ani nemohl být jistý, že ho jenom nešálily unavené oči. Promnul si obličej a dal se znovu do tichého zpěvu. Slova elfské melodie se mu vryla do paměti, byla součástí hudby samé; plynula sama od sebe, aniž by nad nimi musel přemýšlet, a očarovávala ho nekonečným žalem.

•••

Na stejné hvězdy jako Aldaris vyhlížel z okna polorozbořeného paláce Dordovir Skallagrímsson. Ne proto, aby se utápěl v tajemných hlubinách noční oblohy, ale aby se nemusel dívat dolů na město v bledém, přízračném světle.

Hällristingar. Drakkishaed. Vedle vzkvétajícího Gladsheimu vypadaly jako bídná vzpomínka na dávno ztracenou minulost – nic než hromady zarostlých ruin, kamení a zčernalé zdi, které si pomalu brala zpátky do svojí náruče příroda. Jenže byly symbolem, srdcem moci jarlů: kdo ovládá Hällristingar, vládne ostrovu.

Dordovir se rozmrzele odvrátil od okna a šel si nalít vína. Utěšoval se aspoň představou, jak majestátně musí město pořád vypadat z ptačí perspektivy. Lomené štíty hor a v jejich stinném klíně, za přirozenou hradbou řeky po obou stranách, se od přístavu ležícího v širokém zálivu táhly louky a pastviny, obkroužené palisádou a valem, za nimiž kdysi stávaly roztroušené chalupy, stany a přístřešky obchodníků, řemeslníků a stovek dalších, kteří se k městu a jeho bohatství stahovali jako vosy na med. Nad tím vším se tyčily vysoké hradby vnitřního města, chránící pahorek Drakkishaed a jeho paláce se vznešenými obyvateli. Mocná brána visela ohořelá a posekaná a vyvrácená z pantů a jedinými známkami života v kdysi rušných ulicích nyní byla světélka Dordovirových vlastních vojáků a harnenských gard, které si přivedl s sebou.

Přesto ho od příjezdu ovládal povznášející pocit. Tohle všechno mi teď patří, a bohové vědí, že jednoho dne to tady zase bude jako dřív. Jsem jarl a zbavil jsem se místodržícího, uzavřel smlouvu s císařem a mám manželku z vlivné rodiny, armádu, lodě i peníze. To je víc, než si kdy dokázal ty, otče, pomyslel si hořce. A zanedlouho se dočkám i svojí pomsty, dodal v duchu. Nevědomky při tom zaťal pěsti.

Za jeho zády se ozvalo zašramocení a zívnutí. V otevřených dveřích stála Syagrie s ospalýma a opuchlýma očima, třesoucí se zimou v tenkém hedvábném plášti.

„Co tu děláš?“ obořil se na ni Dordovir. „Neříkal jsem ti snad, abys zůstala ve svém pokoji? Není to tu bezpečné.“

„Čekala jsem na tebe,“ odvětila dotčeně se sotva patrným přízvukem; záludnosti severského jazyka překonala obdivuhodně rychle. „Bylo mi smutno,“ dodala vyčítavě.

„Tak si povídej pro mě za mě třeba se služkami,“ odsekl. „Myslíš si snad, že tě budu obskakovat jako malé děcko?“

Neodpověděla. Jen mlčky popošla blíž a dál na něj upírala svoje hluboké mandlové černé oči. Z pobledlé tváře vystupovaly ještě pronikavěji než jindy.

Psí oči, napadlo Dordovira. Ten pohled nenáviděl. Vzedmula se v něm vlna hněvu. Jako by to Syagrie vycítila, natáhla k němu ruku, snad aby ho ukonejšila, a smířlivě se usmála.

Jenže Dordovir její ruku vztekle odstrčil a uhodil svou manželku do tváře.

„Vypadni. Až s tebou budu chtít mluvit, pošlu pro tebe.“

•••

Jako omráčená se vypotácela ven a nohy ji samy donesly do vyhřáté ložnice. Vedle jednoduchého lůžka s hromadou přikrývek a kožešin stál malý stolek ze zvláštního černého dřeva, bohatě vyřezávaný a vykládaný perletí a polodrahokamy. Přivezla si ho s sebou z Harnenu: poslední kousek domova.

Zvedla ze stolu zrcátko a prohlížela se v mihotavém světle plamenů. Dívala se na ni vyděšená, pohublá mladá žena. Levou tvář měla ještě pořád zarudlou od Dordovirovy rány a na krku i rukou jí prosvítaly blednoucí podlitiny a škrábance. Roztřásla se pláčem.

Dovolila si vzlykat ještě nějakou chvíli, zároveň se slzami ji však opouštělo i zoufalství. S nitrem vyprahlým jako poušť se zatvrdila a proud jejích slz nakonec vyschl. Znovu sáhla po zrcátku a ze zásuvky stolu si podala líčidla.

Obratně si zamaskovala modřiny a oděrky, napudrovala pobledlé tváře a namalovala uhlově černé linky kolem očí; oblékla si honosné, byť poněkud obnošené šaty, nasadila si prsteny a náramky a připnula náušnice, nákotníky a náhrdelník z několika řad drahých kamenů. Nutila se nemyslet na to, že doma v Harnenu by kolem ní tančil celý houf služebnictva, aby nemusela ani hnout prstem, v jejím pokoji vystlaném gobelíny a koberci by hořel nespočet lamp a vonělo koření a mohla by si vybírat z desítek ještě mnohem bohatších oděvů – a na jediné pokývnutí by jí otroci nosili další a další. Vzpomínky na to všechno odsunula do pozadí a veškerou vůlí se upínala k tomu, aby vydržela být silná.

•••

Tábořiště v průsmyku Tvíburar, kam dorazili mezi posledními, se hemžilo hraničáři a vojáky. Vlastně připomínalo spíš malé město: řady stanů se od malého volného prostranství uprostřed táhly do všech stran a kromě přístřešků na spaní – od jednoduchých plachet po zdobné a pohodlné velitelské příbytky – tu stály nejrůznější zásobárny, skladiště a samozřejmě kuchyně.

Velitel hraničářů a jeho bratr se srdečně objali.

„Vidím, že je na tebe spolehnutí,“ pochvaloval si Aldafir.

„Obávám se, že až ochutnáš místní jídlo, nadšení tě přejde,“ opáčil Aldaris, ale nejen Ydalir neuniklo, že se usmívá jen s velkým přemáháním. Když se jí vzápětí zdvořile uklonil, tvrdošíjně upíral pohled do země.

„Prošel tudy Algiz?“ ujišťovala se.

„Ovšemže, Paní. Tvůj muž tu byl před dvěma dny. Část vojáků zůstala, většina pokračovala v cestě. Nechal ti dopis.“ S těmi slovy vytáhl z brašny svitek a otřesenou rukou jí ho předal.

„Měli bychom si jít co nejdřív odpočinout,“ navrhl Sari, který jejich rozhovor pozoroval zpovzdálí. „Kde najdeme naše stany?“

„Ukážu vám je. Za chvíli nechám donést večeři. Pojďte za mnou,“ vybídl je Aldaris bezbarvým hlasem.

•••

Na talíři ležely solené ryby, kterých se Ydalir ani nedotkla. Sigbjörn brzy po jídle odešel spát, Aldaris s Aldafirem vysedávali s ostatními veliteli nad mapami a vyměňovali si novinky, Sari obcházel tábor a za obětavé pomoci Zasvěcené Gjallir pomáhal každému, kdo to potřeboval. Stanové město pomalu utichalo a jarlinn si – jako poslední dobou často – připadala sama.

Zabraná v myšlenkách neslyšela zatřepotání křídel ani nezahlédla šedý stín, který z celého tábora postřehly jen bystré oči bdících elfů, rozptýlených tu a tam mezi hraničáři. Náhle však zašustila plachta a dovnitř se protáhla vysoká postava cána Rainy. Ydalir hned vyskočila a objala ho, ale zároveň si přiložila prst na ústa, aby se neprozradil. Jen se usmál a do ucha jí zašeptal: „Neboj se, melda tári. Nepřišel jsem si s tebou povídat.“

•••

Odletěl, dokud byla tma. Ydalir nakrátko usnula a probudila se až s východem slunce. Nad ránem panoval v průsmyku lezavý chlad a tráva zešedla jinovatkou. Přestože se jí ledový vzduch zařezával do plic, vyšla ven ze stanu; doufala, že se jí udělá lépe. Nepomohlo to. Na zesláblých nohou dovrávorala k nejbližšímu křoví a zvracela. Přitom sotva postřehla, když se tábořištěm začal rozléhat poděšený křik.

•••

Nebyla tak docela pravda, že racka, který se klouzavě snášel k táboru Věrných, viděli jenom elfové. Všiml si ho ještě jeden pár očí.

Aldaris nedokázal usnout. Hádal se sám se sebou, pochyboval, výčitky ho rvaly zevnitř. Copak pro něj morálka a čest tolik znamenaly, že kvůli nim dokázal zahodit svou jedinou lásku? Nebo byl jen obyčejný zbabělec, který se bál střetu s někým trak vlivným a oblíbeným, jako byl Algiz? Skrývala se v jeho rozhodnutí aspoň špetka ohleduplnosti vůči Ydalir, anebo myslel jenom na sebe?

Když ji dnes po dlouhých měsících znovu spatřil, musel se přemáhat ze všech sil, aby se nesesypal, nevrhl se jí k nohám, neprosil za odpuštění – vlastně ani sám nevěděl, čemu přesně se bránil. Při jediném letmém pohledu do jejích očí, na který se zmohl, z nich vyčetl jen hluboko pohřbený smutek… a snad i cosi dalšího, čemu tak docela nerozuměl. Zdálo se mu to, nebo se i jeho bratr a Sari se Sigbjörnem tvářili tak nějak zvláštně?

Zaklonil hlavu a zadíval se na hvězdnou oblohu. Když zahlédl stín stříbrných křídel, nejprve se zamračil a chvíli si lámal hlavu, co to mělo znamenat: tohle nebyl žádný noční pták na lovu.

Náhle, během jediné bolestné vteřiny, pochopil a uvědomil si, jak byl slepý. Všechno do sebe zapadalo: Rainova dvornost, tak jiná než artaherova, která připomínala spíš otcovskou péči; jeho úsměv, když Ydalir po korunovaci předával vzácný dar, skvostný pohár vyrobený zručnýma elfskýma rukama; jeho slova i to, jak vzduch přímo zajiskřil, když si pohlédli do tváře.

Elfové. Postavy z pověstí, krásní, moudří, silní. Vzhlížel k nim a současně je nenáviděl, protože mu ukradli jeho nejmilovanější. Nenáviděl sám sebe, že to dopustil.

Zaťal ruce v pěst a kousl se do rtu, aby přemohl slzy bezmoci. Žádné odpuštění ho nečeká, ať udělá cokoli. On, hraničář Aldaris, je pro krásnou jarlinn minulostí.

Pokračování: část LII – Krvavé ráno