L – Althing

Teplý letní večer, na obloze měsíc v úplňku. Ticho.

Vydrancovaný a teprve nedávno znovu dobytý Nordheim zarytě mlčel, jako by město pořád ještě sbíralo síly po prožitých útrapách. Ve vydlážděných ulicích jen tu a tam zaznívaly osamělé kroky, jejichž ozvěna hluše dopadala mezi trosky opuštěných domů. Jako jeden z mála zůstal stát místní panský dům, který kdysi patříval jednomu ze vzdálených příbuzných Örvara Hjortholta. Protože odtamtud Aldafir zaslechl hlasy, zamířil dovnitř. Dva vojáci u dveří na něj jen unaveně kývli.

Ve velkém sále, který zůstal pleněním jako zázrakem nedotčen, seděli kolem dlouhého stolu na vyvýšeném pódiu vojenští velitelé, ošlehaní mnoha bitvami, a zapáleně diskutovali nad mapou s Algizem Eihwazssonem. Aldafir by se už byl málem otočil k odchodu, když si v odlehlém koutě místnosti všiml skupinky hraničářů. Rozhodl se zajít za nimi, prohodit pár slov a napít se, než dorazí jarlinn. Ani on se mezi vojáky necítil vítán.

Zatímco klábosili, sál se pomalu plnil. Dorazila celá řada šlechticů se svými dospělými syny (a dcerami, v případě Fjólara Ragnarssona), několik dalších velitelů a dokonce i pár osamělých elfů, kteří se usadili mezi hraničáře. Ostatní jako by jejich přítomnost ani nezaznamenali.

Obloha za okny se mezitím zbarvila do tmavěmodra a zazářily první hvězdy. Hovor se začal zadrhávat, hosté si vyměňovali tázavé pohledy a ve tvářích se spolu s mihotavým světlem svic a loučí odráželo napjaté očekávání.

Náhle se elfka sedící vedle Aldafira usmála. „Už jsou tady,“ špitla.

Aldafir nejprve nechápal, ale vzápětí to zaslechl i on: nezaměnitelné zvuky koňských kopyt na dlažebních kostkách.

Klapot sílil a pak utichl. Obě křídla dveří se s hlasitým zaúpěním zrezivělých pantů otevřela a do sálu vešla jarlinn Ydalir. Vedl ji bratr Sigbjörn, z druhé strany ji doprovázel léčitel Sari a v jejich stopách následoval cáno Raina. Jak jinak, pomyslel si Aldafir. Mezi hraničáři v družině zahlédl také svého bratra Andafina.

„Pozdravme Idunn Gunnlangsdóttir Ydalir Drakonissu, Paní, jarlinn ostrova Hällristingaru a země Iss,“ zvolal a spěšně jí vyrazil vstříc, když si zděšeně všiml, že se k tomu Algiz nemá. Usmála se na něj, srdečně ho objala a zamířila do svého bohatě vyřezávaného křesla po manželově boku. Vyměnili si jen zdvořilou úklonu.

Ydalir vyčkávala, než se všichni nově příchozí usadí. Pak promluvila.

„Mí Věrní, přátelé a spojenci, vítejte na velkém alþingi. Nedovedu vyjádřit, jak mě těší, že se nás zde sešlo tak mnoho; máme za sebou mnohá vítězství a mnohé jsme vydobyli zpět, jsou to však pouhé první krůčky. Všichni cítíme, že vyvrcholení celého našeho úsilí je na spadnutí – nepochybně se schyluje ke střetu, ve kterém bohové konečné rozhodnou: buď my, anebo oni. Proto jsem vás sem svolala. Abychom se poradili a dozvěděli se, jak pokračuje naše tažení, ale také stvrdili přísahy, utužili vzájemné svazky a oslavili spojenectví, díky němuž jsme tolik získali.

Nejprve mi povězte, co je nového. Strávila jsem posledních několik dní na cestě a nemám nejčerstvější zprávy.“

Zavládlo ticho, při němž všichni jako uhranutí dál hleděli na Ydalir a čekali, kdo se odváží promluvit jako první. Algiz se zrovna nadechl a chystal se mlčení prolomit, když ho předběhl jeden z přítomných šlechticů, tmavooký mladý muž s ostrými rysy a orlím nosem.

„Pokud dovolíš, Paní, ujmu se slova jako první. Přináším totiž tobě i althingu nemilou zprávu, která by měla zaznít co nejdříve, byť mě její obsah nijak netěší.“

„Inu, co naplat. Pověz nám tedy, oč jde.“

„Jde o Fjólara Ragnarssona, Paní.“ Vstal a pootočil se tak, aby ho všichni přítomní zřetelně slyšeli. „Fjólar Ragnarsson jednal bez našeho vědomí se zrádcem Dordovirem.“ Zřejmě chtěl ještě něco dodat, šum hlasů ho však přerušil. Ydalir si šlechtice chvíli prohlížela a vyměňovala si znepokojené pohledy s bratrem, zatímco hluk sílil. Jediným gestem shromáždění umlčela.

„To je velmi vážné nařčení, Nígrane. Můžeš své tvrzení nějak doložit?“ zeptala se. A co nám k tomu poví Fjólar?“ dodala směrem k obviněnému, který seděl na vzdálenějším konci dlouhého stolu.

„Mám na to důvěryhodné svědky,“ přikývl Nígran. „Hlavně tady svého syna – byl tou dobou zrovna v Thrymheimu s hraničáři.“ Mladík po šlechticově boku rovněž vstal a uklonil se.

„Nuže?“ vybídla Ydalir Fjólara. „Ráda si poslechnu, co nám k tomu povíš ty.“

Fjólar zarytě zíral do země a hryzal se do rtu. Jedna z dcer mu položila ruku na rameno a spolu se svou sestrou ho ustaraně pozorovaly.

Nakonec neochotně přiznal: „Nígran mluví pravdu, má Paní. Dordovir za mnou skutečně byl.“ Odmlčel se, ale než mu kdokoli stačil skočit do řeči, pokračoval: „Je to můj bratranec, přišel sám a neozbrojen. Dovolával se našeho blízkého příbuzenství a žádal mě o pomoc. Nemluvil jsem s ním a odmítl jsem ho. To je vše.“ Vzdychl. „Jestli jsem udělal nějakou chybu, pak tu, že jsem ti o tom měl říci dříve.“

„To jsi ho nechal jen tak odejít?“ neudržel se Algiz.

„Čest mi nedovolila vrazit nůž do zad člověku mé vlastní krve,“ opáčil ledově Fjólar.

Algiz vypěnil. „Nic lepšího si ten parchant nezaslouží!“ vyštěkl. Ydalir jejich výměnu mlčky sledovala, stejně jako Sigbjörn. Síň se znovu rozšuměla.

„Zrádce!“ křikl kdosi.

„Nevěř mu, Paní!“ přidal se jiný. Šum sílil. Začaly se ozývat nadávky a klení, bušení do stolů, pískot. Jarlinn si vyměnila několik slov s bratrem a znovu se pokusila přítomné utišit, tentokrát se jí to však nepodařilo.

Nakonec půlelf zvolal svým zvučným hlasem: „Přátelé! Nechme toho. Fjólar Ragnarsson měl tisíckrát příležitost nás zradit, vydat nás nepřátelům na milost a nemilost, ale neudělal to. Doposud jsme neměli sebemenší důvod mu nevěřit, ba co víc, prokázal se jako jeden z našich nejoddanějších spojenců. Nígranovo podezření nicméně bereme vážně a děkujeme mu, že nám o něm podal zprávu. Celou záležitost projednáme v užším kruhu zítra.“ Za hlasitého reptání se posadil. Zrak mu přitom padl na skupinku stolovníků nedaleko hraničářů.

„Vidím tady členku Řádu. Buď vítána, sestro, mám-li však být upřímný, očekával jsem někoho jiného. Proč nedorazila Fagridalur? Slíbila mi to.“

Mladá žena vstala a uklonila se. „Jmenuji se Gjallir a i já přicházím z kláštera Vrány,“ představila se. „Představená se velice omlouvá, nakonec se nemohla dostavit, a proto mě vyslala místo sebe. Mám pro tebe dopis.“ Donesla ho Sigbjörnovi.

Sigbjörn si ho důkladně přečetl a zamračeně přitom pokyvoval hlavou. Ydalir ho zvědavě pozorovala. Když došel na konec, pokrčil rameny a povzdechl si: „Prý má příliš mnoho práce,“ poznamenal na vysvětlenou směrem ke své sestře. „Co se dá dělat – i když mě to velice mrzí.“ Kývl na Zasvěcenou a ta se vrátila na svoje místo.

Ydalir se znovu obrátila k althingu. „Můžeme pokračovat. Ještě něco by mělo zaznít?“

„Jistě už ses doslechla o našem vítězství u Jarlova lesa?“ dostal se konečně ke slovu Algiz.

„Abys nepuknul,“ prohodil polohlasem jeden z hraničářů.

„Jen ať se pochválí, aspoň jednou to zvládli sami,“ napomenul ho jiný oním druhem šepotu, který je slyšet až na opačném konci místnosti. Algiz zrudl a probodl je nakvašeným pohledem. Několik vojáků cosi zamumlalo, ale nebylo jim rozumět. Možná naštěstí.

Ydalir přikývla. „Ano, vím o tom. Blahopřeji. Prý jste Harnenským způsobili značné ztráty.“

„Jistěže. Moji muži bojovali jako vždy statečně a…“

„Vždyť se jich polovina v lese poztrácela!“ ozval se hraničář znovu s neskrývaným smíchem.

„Jak to můžeš vědět, když jste se mezitím schovávali v nějaké díře?“ odsekl mu jeden z vojenských velitelů.

„A kdo odstranil Zopyra, hm? Bez nás byste…“

„Hlavně, že jste se při tom nechali napálit nějakým umouněným dezertérem!“

„To nebyla naše vina!“

„Srabi!“

„Plechové hlavy!“

„Tak už dost, to by snad stačilo!“ okřikla je netrpělivě Ydalir a unaveně vzdychla. „Copak se neslyšíte? Potřebuji vás všechny. Potřebujeme se navzájem.“ Věnovala přitom významný pohled jak Algizovi a vojákům, tak skupince hraničářů. „Zdá se mi, že toho raději necháme, ráno moudřejší večera. Pokud už nikdo nemá nic, co by spěchalo…“ Přerušilo ji zabušení na dveře.

„Otevřete,“ rozkázala.

Objevil se jeden ze strážných a s úklonou oznámil: „Dorazil posel, Paní. Vypadá, že měl opravdu naspěch. Prý s tebou musí okamžitě mluvit.“

„Pusťte ho dál,“ odvětila. „Vyslechneme si, co nám nese.“

Aldafira zamrazila neblahá předtucha. Posel, který dorazí uprostřed nocí, málokdy přináší dobré zprávy.

Zpocený a deštěm zmáčený posel v zablácených botách a s potrhaným pláštěm poklekl před jarlinn. Sotva popadal dech.

„Nesu ti dopis od Eihwaze Ehwazssona, Paní. To nejdůležitější ti však mám povědět rovnou.“ Odmlčel se a trhaně při tom oddechoval. Ydalir si netrpělivě poposedla. „Místodržící Saxarachilos je mrtev.“ V sále zahučelo, ale posel ještě neskončil. „Dordovir se prohlásil jarlem a obsadil Hällristingar. Nad palácem na Drakkishaedem teď vlaje praporec Skallagrímssonů a celé hlavní město je v jeho rukou.“

•••

Algiz neklidně přecházel po místnosti. Snad posté se zastavil u okna a zíral do černočerné tmy, jako by se z ní měl každou chvíli vynořit sám harnenský císař.

„Měli jsme vyrazit hned,“ prohlásil nakonec. „Kdo ví, co Dordovir chystá?“

Ydalir pokrčila rameny. „Bohové to vědí. Těch pár hodin navíc přece nic nezmění. Kromě toho musejí být naši lidé na cestu čerství, k průsmyku Tvíburar je daleko. Už jsem poslala zprávu hraničářům, budou tam na nás čekat.“

muži by cestu zvládli i bez odpočinku,“ ohradil se Algiz. „Kromě toho nechápu, proč…“

„Tak jděte,“ přerušila ho Ydalir.

Algiz sebou trhl a překvapeně se na ni zadíval. „Cože?“

„Můžete s vojáky vyrazit napřed, jestli chceš. Třeba to tak bude lepší, proklouznete na stezky do hor bez povšimnutí. To nám ještě může přijít vhod.“

Z jeho tváře vyčetla úlevu. Trochu ji to přece jen zamrzelo.

„A vy?“ zeptal se pochybovačně.

„Rozdělíme se a za úsvitu po skupinkách vyrazíme, jak bylo dohodnuto.“

 

Algiz se v myšlenkách okamžitě vrátil ke svým vojákům. „Dám tedy jednotkám vzkázat, ať se připraví. Vydáme se na cestu co nejdřív. Prvnímu oddílu budu velet já, druhému Örvar…“ Chvíli takhle přemýšlel nahlas, počítal na prstech a mumlal si pod vousy.

„Jak to bude s jídlem?“ obrátil se zničehonic znovu na Ydalir, která seděla v křesle, usrkávala medovinu a studovala Eihwazovo psaní. „Mají tam ti tvoji hraničáři vůbec nějaké zásoby?“

„Něco málo nejspíš ano, ale ne moc. Není to stálý tábor.“ Žádný stálý tábor už nemáme, posteskla si v duchu. Na Glitniru dávno nebyla; poslední roky jí kvůli neustálým přesunům z místa na místo, útěkům, skrývání a předávání zpráv nebo zásilek zbraní – a cestám do Muihahópy – poněkud splývaly. Elfové budovali flotilu a chystali se k boji na moři, Sigbjörn s Lainadanem měli plné ruce práce, Sari objížděl vesnice, Eihwaz jednal s trpaslíky… Úzký okruh Věrných se nyní sešel jen zřídka.

„Odpusť, co jsi říkal?“ vzpamatovala se, když si uvědomila, jak se nad ní Algiz netrpělivě sklání.

„Kdo má ty hraničáře na povel?“

Polkla. „Aldaris.“

„Aldaris, to je ten…“

„Aldafirův bratr. Vysoký, hubený, tmavé vlasy, hnědé oči.“ Ty oči. „Moc toho nenamluví.“

„Tak takových tam bude víc,“ ušklíbl se Algiz. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř nakoukl Sari.

„Můžu na slovíčko, Paní? Promiň, myslel jsem, že jsi sama.“

„Však hned bude,“ odpověděl za ni Algiz. „Beztak musím jít. Ať vás na cestě doprovází boží přízeň,“ rozloučil se s Ydalir. „Shledáme se u Tvíburar.“

„Šťastnou cestu i vám, Algizi,“ odpověděla.

Algiz se bez dalších okolků protáhl kolem Sariho a byl pryč.

„Jen pojď dál, vybídla Ydalir hraničáře a přistrčila mu židli.

Sari se posadil vedle ní, zatvářil se ustaraně a po chvilce se zeptal, spíš aby řeč nestála: „Takže vojáci vyrážejí už v noci?“

Přikývla. „Algiz chtěl stůj co stůj vyrazit hned.“

„Budou s sebou muset vzít aspoň jednoho hraničáře, aby našli cestu.“

 

„To má na starosti Aldafir. Ví, co a jak.“ Odmlčela se. „Bohové, jak mě to unavuje! Hádají se spolu jako malé děti. Vojáci si stěžují na hraničáře a hraničáři pomlouvají vojáky – a všichni s tím chodí za mnou.“

„V boji to ale kupodivu funguje. Drtíme Harnenské i Dordovira jako nikdy.“

„Zatím.“ Vzdychla. „Co Raina, už je pryč?“ zeptala se po kratičkém zaváhání. Sarimu neunikl její zklamaný výraz, když jí odpověděl, že ano.

„Paní, smím se tě na něco zeptat?“

„Jistěže. Ty vždycky.“

„Přemýšlela jsi o tom, že až tohle všechno skončí, lidé se budou dožadovat dědice?“

Zadívala se do léčitelových hlubokých zelených očí. Nedokázal poznat, jestli ji svou otázkou spíš popudil, anebo rozesmutnil. Chvíli jako by přemýšlela, co odpovědět, ale nakonec uhnula pohledem a rozechvělou rukou sáhla po poháru. Byl prázdný.

„Obávám se, že nemáš příliš na vybranou,“ pokračoval Sari. „Spojenectví s Hrítningsgjörtury je příliš cenné. Kdyby se náš tábor rozpadl, celý konflikt by se mohl rozhořet nanovo a…“

„Takže mi radíš, abych si od tebe taky nechala připravit kouzelný lektvar jako moje matka?“ odsekla. „Politika nade vše? To bych od tebe nečekala, Sari.“

Léčitel se zakabonil. „Křivdíš mi. Nechci na tebe naléhat, jen si myslím, že bys nad tím měla uvažovat. Co se Gunnlang týče, měl bych ti říct úplnou pravdu – už jsi dost zralá na to, abys to pochopila.“ Ydalir se na něj nechápavě zadívala. „Tvoje matka měla železnou vůli, obětovala vlastní lásku pro rodinnou čest. Musela to však zvládnout sama, žádný lektvar zapomnění totiž neexistuje.“

•••

Jako stříbrný duch se vznesl nad trosky města. Domy z výšky připomínaly spíš hračky pro děti než katastrofickou scenérii, která člověka obklopovala, když kráčel po mrtvých ulicích. Z otvorů ve střeše paláce stoupal takřka neviditelný dým, v budově svítilo poslední okno a v zákoutích okolních zbořenišť tu a tam poblikávaly malé plamínky. „Na brzkou shledanou, melda heri,“ pomyslel si Raina.

Máchl křídly a proud vzduchu ho vynesl vysoko na temnou oblohu, hvězdy však pořád zářily nekonečně daleko. Přemohl touhu vydat se jim vstříc a místo toho zamířil přímo na sever.

Rozlehlá pole a zvlněné louky, nyní opuštěné a ležící ladem, zanedlouho skončila na břehu Jökulsá, ledové řeky stékající z hor. Za Nordheimem už se ve svém širokém korytě valila pomalu a líně, neúnavně však plynula k rozvětvené deltě na břehu moře, ráji racků a tisíců dalších ptáků, Rainových neelfských příbuzných. „Jak jen to půjde, poletím tudy zas,“ slíbil sám sobě; proti proudu Jökulsá, vzhůru do hor až k Tvíburar. Chtěl Ydalir s její družinou dostihnout, ještě než začnou sestupovat na opačné straně k Hällristingaru.

Za řekou začínala pahorkatina a liduprázdný kraj Severního podhůří. I ve své racčí podobě Raina snadno rozeznal obrysy temného, neproniknutelného a obávaného Lesa. Zakroužil nad vrcholky stromů a zaposlouchal se do vrzání, praskotu a šumění větví. Na malé mýtině zahlédl elfí družinu, jak hoduje a zpívá; mnozí jeho druhové zůstávali válkou zcela nedotčeni a lidské osudy pro ně byly pouhou vlnkou v nekonečně tekoucím čase. Bude tomu tak i s Ydalir, uvědomil si s bolestí v srdci – i jejich láska bude v porovnání se staletími elfského života trvat sotva déle než mrknutí. Žalostně vykřikl a začal se ve spirále snášet k rozeklaným skaliskům svého domova.

•••

„Mějte se na pozoru,“ kladl shromážděným na srdce Aldafir. „Hraničáři vás povedou, ale mohou se tu potloukat Harnenští nebo Skallagrímssonovi muži, které naši vojáci při bitvě rozprášili. Nebudete v bezpečí, dokud nevystoupáte výš do hor.“

Kolem něj postávala pestrá směsice šlechticů a jejich doprovodu, vojáků z osobní stráže jarlinn, kteří neodešli s Algizem, elfů a hraničářů. Poněkud stranou čekali Ydalir se Sigbjörnem a Zasvěcenou Gjallir a Sari s Andafinem. Měli se vydat na cestu pod Aldafirovým vedením, zatímco ostatní, rozdělené na menší skupinky, povedou k Tvíburar další hraničáři. Obloha na východě už růžověla.

Velitel rozdal poslední pokyny a připojil se k družině jarlinn. „Můžeme vyrazit,“ oznámil jim. Ydalir mlčky přikývla a zakrátko už stoupali po mírném svahu nad městem k prudkým a zalesněným horským úbočím.

•••

Sigbjörn měl po cestě dost času na přemýšlení. Jeho sestra jela na koni vpředu a občas něco prohodila s Aldafirem; Sari ji zamyšleně pozoroval a Andafin, duchem nepřítomný, si tiše pobrukoval něžnou melodii. Vtom půlelf – a ne poprvé – ucítil v zátylku upřený pohled. Nemusel se ani ohlížet, aby věděl, že se na něj dívá Gjallir. Jen málokdy ze Sigbjörna spouštěla oči, ale rozhovoru se vyhýbala. Byl z ní nesvůj, ačkoli nevěděl proč.

Vzpomněl si na svého otce, artahera Lainadana. Měl bych být s ním, uvědomoval si s hořkostí. Vyplout po jeho boku. Připadal si svázaný; všichni elfové mohou svobodně vyletět, kam se jim zachce, tak proč ne on?

•••

První noc na cestě byla studená, neklidná a bezútěšná. Hraničáři a Sigbjörn se sice střídali na hlídkách, ale většinu času nespal nikdo, ani Ydalir. Choulili se k sobě, zachumlaní do kožešin a plášťů, a jakýkoli pokus o zdánlivě bezstarostný hovor brzy končil nervózním mlčením. Jako by i les kolem nich vycítil podivné napětí, neozvalo se ani zapípání.

Konečně znovu vyrazili. Po probdělé noci jim to připadalo jako úleva, i když je teď čekal nejnáročnější úsek: celodenní výstup po křivolaké cestě do těžko schůdného svahu, na jejímž konci čekal průsmyk Tvíburar.

„Kdy tam dorazíme?“ zeptala se Ydalir.

„Pokud nás nepotká žádná nehoda, tak dnes večer,“ odpověděl Aldafir. „Nocovat už bychom měli v táboře.“

„Jak je možné, že jsme nepotkali živou duši ani nenarazili na ničí stopy?“ divil se Sigbjörn.

„Jdeme přece s tím nejlepším hraničářem ze všech,“ odpověděl mu šibalsky Sari a kývl směrem k Aldafirovi.

Ten ale odmítavě zavrtěl hlavou. „Nahoru vede spousta stezek schůdných i méně schůdných, klikatých i přímých, které slouží poslům, hraničářům, obchodníkům i zvířatům. Vybral jsem ty nejméně používané a rozdělil nás tak, abychom se sešli až v táboře pod průsmykem. My jdeme úplně jinudy než všichni ostatní, to je celé.“

Ydalir se usmála hraničářově skromnosti. „Tak pojďme, ať to máme co nejdřív za sebou,“ vybídla své společníky. I když se trochu bojím, co mě na konci čeká, dodala v duchu.

Pokračování: část LI – V táboře