I – Přepadeni

 

Povstání a Vpád, masakr na jarlově dvoře a útěk z kláštera. Bylo nebylo…

A pro navození té správné atmosféry při čtení:

S námahou otevřel oteklá víčka a pootočil hlavu, až ho do tváře zastudila kamenná dlažba. V zešeřelém sále dohořívaly a čadily poslední louče. Dým se snášel k zemi, plazil se po podlaze a štípal ho do očí, ale když se pokusil zvednout ruku a protřít si je, aby se mohl lépe rozhlédnout, nešlo to: bolest vystřelila tak prudce a silně, že málem znovu omdlel. Ležel a pomalu, zhluboka oddechoval. Postupně si uvědomoval, jak ho cosi nepříjemně svědí na tváři, zvláštní sladký pach všude kolem, protivný kouř a naprosté, nehybné, ničím nerušené ticho. Nejhorší však bylo, že se nedokázal pohnout, jen bezvládně ležet a přemítat, co se vlastně stalo.

Koutkem oka postřehl, jak se pod schody ve slábnoucím světle cosi zlatě zalesklo. V tom okamžiku se mu všechno vybavilo: lomoz zbraní, zoufalé výkřiky i rozzuřený řev, zmateně pobíhající dvořané v pestrobarevně vyšívaných těžkých pláštích, rozlité víno a mezi tím vším černé postavy s černými pery na přilbách. Jarl v ohromném vyřezávaném křesle zdobeném hlavami draků, s proříznutým hrdlem a hlavou zvrácenou dozadu. Jeho zlatá koruna s drahokamy se odkutálela po podlaze, paní Gunnlang mu padla k nohám, probodnutá černým šípem.

Zlato a rozlité víno, ale hlavně krev. Smrt.

Zvedl se mu žaludek a znovu upadl do bezvědomí.

•••

Když nás dostihly zprávy o Vpádu a o Povstání, hned bylo jasné, že hraničáři budou brzo muset vzít nohy na ramena, protože odteď se všechno změní – a sotva se to pro nás bude vyvíjet dobře. Celá staletí jsme se starali o bezpečí jarlovy rodiny a její členy jsme si zvykli bránit do posledního dechu a poslední kapky krve, tak co s námi, když jsou všichni mrtví… Že nás čeká černá budoucnost, to se zdálo jisté, ale jinak jsme se mohli jenom domýšlet. Taky proto Aldafir vyslal několik zvědů na průzkum do města. Pokud to půjde, měli jsme se pokusit proniknout i do paláce; upřímně řečeno, na to, aby se člověk dostal bez povšimnutí do hořícího města plného lidí, kteří se starají hlavně o své děti, domy a cennosti, nemusí být zrovna král stopařů. Dokonce ani palác nebyl tak střežený, jak jsme se obávali. Možná si Harnenští říkali, že na rabování zatím nikdo nebude mít ani pomyšlení. Vlastně měli pravdu. Anebo rabovali sami.

Snorri si na Drakkishaedu neodpustil poznámku, že se mu to tam zdá nějaké mrtvé, ale smích nás brzy přešel. Stačilo otevřít dveře do hodovní síně.

Jakmile jsme spatřili ty hromady těl – museli tam snést a odtahat zabité z celého hradu – ztratili jsme poslední zbytky naděje, které jsme si snad bláhově hýčkali. I v chabém světle našich maličkých luceren to vypadalo, že je všechno doslova poseté zasychajícími skvrnami sražené krve. Ovšem, byla to velká slavnost s mnoha hosty, pořádaná jako každý rok na oslavu letního slunovratu. Fjandinn, neudržel jsem se a zaklel při pohledu na jarla Oysteina a zhroucenou mrtvolu jeho ženy.

Tady už se nedalo dělat vůbec nic, plakat jsme se dávno odnaučili. Zhasli jsme a opatrně se plížili ven, když Snorri zakopl o jednoho z ležících vojáků. Ani nestačil zasyčet nadávku: ten člověk zasténal!

V tom otupujícím tichu nás to vyděsilo stejně, jako kdyby zničehonic zařval drak. V mžiku jsme se kolem zraněného shlukli a viděli jsme, že v takovém stavu se toho od něj moc nedozvíme. Obličej měl ulepený krví, tělo nepřirozeně zkroucené. Přesto jsme zadoufali, že ho náš léčitel s pomocí bohů zachrání a třeba nám pak ten chudák prozradí něco víc o tom, co přesně se  na Drakkishaedu odehrálo. Opatrně jsme ho zvedli a pomalu táhli ven, ke sklepům a zadnímu východu z paláce. Tvář měl bílou jako křída, ale už nesténal. Po pár krocích zase omdlel.

•••

Jakmile mi Sari prozradil, co se chystá, začal jsem horečně přemýšlet. Jak představenému vysvětlit, že jsem šel v noci ven z kláštera, místo abych spal nebo vysedával nad knihami a léky? Jak ho přesvědčit, aby mě – snad jen na pár dní – pustil pryč? Mám se do Bjarkö vůbec vracet? Na práci v klášteře beztak nemám ani pomyšlení, služba neslužba. A co když Saemir o všem ví? Ví, že jen co se setmí, utíkám za hradby – a že mu lžu…

… No dobře. Vrátím se a všechno mu vyklopím, všechno. Ať si s tím naloží, jak bude chtít. Dám mu možnost být rozumný.

•••

„Co že ti mám věřit? Pohádky o zrádcích, povstalcích, nájezdnících? Ten tvůj hraničář ti nakukal samé nesmysly, jestli vůbec existuje! Mám propustit jednoho z nejnadanějších kvůli nějaké báchorce? Kdo ví, kam couráš! Nezapomínej, že jsi složil přísahu. Sám ses tady dobrovolně uvázal, nemůžeš si přicházet a odcházet, jak se ti zlíbí. Ani za mák mě netrápí, že jsi byl jarlův syn! Tady to nehraje roli. Jarl tu nikoho nezajímá. Dost na tom, že jsem zatím zavíral oči nad těmi tvými nočními výpravami! Jenže s tím je konec, rozumíš? Nebudeš celý život pořád jenom utíkat. A jestli se o to zase pokusíš, přísahám, že bohové ti to nikdy neodpustí!“

Takhle vzteklého jsem Saemira ještě nikdy nezažil. Na naše poslední setkání to bude mizerná vzpomínka.

•••

Přes zeď jsem se soukal píď za pídí, s největší obezřetností. Musel jsem se obejít bez zavazadel, nic jiného než hůl bych beztak nepobral a navíc by mi zátěž překážela. Kdyby byla s představeným bývala rozumná řeč, mohl jsem si z klášterních stájí půjčit koně. Takhle půjdu přinejmenším až do Skógurhólu, nejbližší vesnice, pěšky – a to mě zdrží; na dvůr do Hällristingaru už to nemůžu stihnout. Zkusím aspoň Thrymheim. Kdo ví, jestli mi bohové útěk z kláštera odpustí nebo ne, ale jestli jim z těch havraních spárů nevyrvu aspoň Ydalir, neodpustím si to já sám.

Pokračování: II – Záchrana