II – Záchrana

Vpád a Povstání, polomrtvý svědek v ponurém sále a útěk z kláštera… Hraničáři mají podezření a Sigbjörn má naspěch. Podaří se zachránit dědičku?

Raněný ležel se zavřenýma očima a pomalu začínal vnímat okolní zvuky: praskání ohně, tlumené hlasy a kroky, šum větru v korunách stromů a někde opodál bublání vody na kamenech. Kožešiny ho hřály, ale na tváři cítil příjemný chlad, který ho postupně úplně probudil. Zvedl hlavu, pak i horní část těla, opřel se o lokty a rozhlížel se. Došlo mu, že ho bolest opustila a že se díky tomu zase může hýbat. Teprve když zkusil vstát, zadržel ho mírný hlas.

„Zůstaň ležet, příteli. Potřebuješ ještě odpočívat, než dorazí pán Aldafir a promluví si s tebou.“

„Kdo je Aldafir? To jméno mi nic neříká,“ opáčil.

„To mě nepřekvapuje. Hraničáři se s lidmi od dvora moc nestýkají a svá jména rozhodně nevypráví každému na potkání, ani když jsou to šlechtici.“

„Cože? Jak jsem se u všech bohů ocitl u hraničářů? A co je tohle místo vlastně zač? Takové lesy přece kolem Hällristingaru nerostou.“

„Máš pravdu, od města jsme daleko. Víc ti říct nemůžu. Teď si dej ještě trochu medoviny a zkus usnout. Velitel Aldafir by měl dorazit za úsvitu.“

Jak mám teď usnout, pomyslel si strážný. Myšlenky a otázky mu v hlavě vířily jako v úle, spolu s blednoucími útržky hrozivých vzpomínek. Už ho ale neděsily; zůstalo jenom prázdno a beznaděj.

•••

Vyděděný a zavržený jarlův syn, uprchlý mnich a nakonec ještě ke všemu zloděj. To jsem to dopracoval, napadlo mě, ale mohl jsem se tomu jenom trpce pousmát. Statný šedivý a huňatý valach, který ještě donedávna patřil hostinskému, mě k přístavu unášel překvapivě rychle a lehce. Možná byl rád, že má na zádech místo tlustého funícího chlapa takovou vyhublou třísku, jako jsem já. Kdyby jezdce vůbec neměl, vyšlo by to skoro nastejno – z klášterní kaše se člověk zrovna nevykrmí.

Po nekonečných hodinách jízdy jsem v dálce zahlédl první mihotavá světýlka přístavu. Samé obyčejné lucerny a lampy v domech, u vrat hostinců a v oknech hampejzů, žádné běsnící plameny. Jedu včas, guði sé lof! Ještě tady nepřistáli. Užijte si tu poslední noc, pomyslel jsem si. Zanedlouho z vašeho města nejspíš moc nezůstane.

Teď už měl valach co dělat, aby zdolal svah před hlavní městskou bránou. Celý zpocený, u huby pěnu, ale dokázal to. Ospalému strážnému zavřely zobák peníze a hliněná lahvice medoviny – kromě koně další úlovek z hostince. Kdybych aspoň měl něco jiného na sebe než ten zatracený mnišský hábit, aby na mě všichni tak nezírali… Teď ale honem k paláci, gaefa mín!

Stačilo pár kroků po nádvoří a začaly se mi vracet vzpomínky na dětství. Strávil jsem ho tady skoro celé, abych svému „drahému“ otci nemusel moc často na oči, zato matka sem jezdila často; jestlipak je pořád tak smutná? Nikdy se neusmála. Ani se nedivím, otec nebyl zrovna srdečný společník a Drakkishaed nijak veselé místo… Nejspíš ani jednoho z nich už v životě neuvidím. Kdovíproč se mi z toho sevřel žaludek.

Cestu palácem jsem si snadno zkrátil tajnými průchody a chodbičkami, pamatoval jsem si je i po těch letech všechny. Hádal jsem, že Ydalir bude nejspíš spát ve stejné ložnici jako všechny děti jarlů celé generace před námi – a nespletl jsem se. Chůva pořád stejně jako za mých časů pochrupovala v křesle u dveří, jinak nikde nikdo. Proplížil jsem se kolem, uvnitř pokoje jsem potichu sundal ze stěny louč a zapálil ji. Ydalir ležela v posteli zahrabaná v kožešinách a tvrdě spala. Málem bych ji už nepoznal. Člověk ale přece nemůže úplně zapomenout na vlastní sestru.

•••

Něco se mi zdálo, už si vůbec nevzpomínám, co to bylo. Když se začal ozývat povědomý hlas a volal na mě: „Ydalir! Ydalir, vstávej, prosímtě! Ale potichu,“ nejdřív jsem si myslela, že sen pokračuje, a jenom se otočila na druhý bok. Jenže hlas si nedal pokoj. Teprve potom, co se mnou někdo začal třást, jsem se úplně probudila a ve slabém světle louče spatřila obrysy kdysi tak dobře známé tváře, byť o hodně pohublejší a starší, než jsem si ji pamatovala.

„Vstávej, prosím, rychle a hlavně tiše! “ naléhal zoufale. Nikam se mi nechtělo, byla jsem rozespalá a zmatená a taky jsem se ho trochu bála. „Teple se obleč a pojď, později ti všechno vysvětlím,“ žadonil. Váhala jsem. Pak mě ale vzal za ruku a už mě nepřemlouval, jen se na mě smutně a bezradně díval a čekal, jak se rozhodnu. Dala se do mě zima. Nakonec jsem jenom přikývla a šla si pro šaty a plášť.

Tak se stalo, že jsem všechny svoje přátele navždycky opustila bez jediného slova rozloučení a že mi kromě toho, co jsem na sebe ve spěchu stihla navléknout, nezbylo vůbec nic, co by mi připomínalo tehdejší bezstarostný život. Všechno potom se odehrálo tak rychle, že se mi to v paměti slévá v jednu rozmazanou šmouhu: kradmý úprk chodbami do stájí, první koně, co se namanuli, střemhlavá jízda městem a rozražená brána. Rozruch, který jsme způsobili, probudil snad půl města. A to bylo jedině dobře – na pobřeží už se z mlhy vynořovaly první přídě a snad si jich víc lidí stačilo všimnout a útěkem se zachránit. Já tehdy ovšem pořád vůbec nechápala, co se vlastně děje.

•••

„Někdo ze dvora jim musel pomáhat, jinak by se do paláce nikdy nepozorovaně nedostali.“

„Pomáhat? Jak to myslíš? Že by mezi hosty byl zrádce?“ zeptal se velitel hraničářů překvapeně.

Aldafir seděl u ohně spolu se zachráněným Hagalem z jarlovy stráže a nechtěl věřit svým uším. Neurčité zvěsti o chystaném vpádu se hraničáři sice doslechli, ale jarl Oystein je s takovými „báchorkami“ několikrát vyhodil. Povstání ve městě se opravdu zdálo předem připravené. Jenže zrada přímo na jarlově dvoře? Nesmysl, o tom byl Aldafir přesvědčený.

„Proč nikdo nevyhlásil poplach? Nikdo je totiž neviděl vcházet dovnitř. Museli se tam dostat zadním vchodem, ten jim ale musel někdo otevřít: někdo z paláce, ze služebnictva, z hostů nebo jejich doprovodu,“ nedal se Hagal.

„No dobře, jak myslíš. Kéž nám to bohové pomůžou objasnit. A co dál? Říkals, že do sálu vpadli vojáci v černém. Nebojovali jste snad?“

„Ale jistě že ano, pane. Při Thorově kladivu přísahám, bojovali jsme všichni, do posledního. Jenže pochop, byla to přece hostina na oslavu letního slunovratu. Hosté neměli skoro žádné zbraně, jen holé pěsti, snad pár nožů. A i my jsme měli být spíš čestná stráž, několik vojáků. Přesila byla hrozivá, ti černí nešetřili nikoho, šípy svištěly vzduchem v celých hejnech. Zasáhli mě do spánku, zamlžil se mi zrak a zatočila hlava. Než jsem se sesypal na schody, ještě jsem zahlédl, jak k raněnému jarlovi přistupuje nějaký ohromný chlap a sklání se nad ním, ale pak už nic nevím.“

„Velký chlap? Hm, možná velitel… Co? Nedokázal bys ho popsat líp?“

„Těžko říct, pane, zahlédl jsem ho jenom na okamžik a zezadu. Vlastně… neměl černé oblečení a zbroj jako ti ostatní. To je mi divné, když nad tím teď přemýšlím. V tu chvíli mě to vůbec nenapadlo.“

Pokračování: III – Svědomí